Gemeinnutz geht vor Eigennutz (10) - Říše korupce (2. část)

Fritz Thyssen

Fritz Thyssen byl dědicem ocelářského podniku Augusta Thyssena. 7. prosince 1918 uprostřed noci byli Fritz a jeho otec zatčeni a vyvlečeni ze své vily komunistickými revolucionáři pod vedením Emila Eichhorna. V prvních dnech revoluce jmenovali berlínští radikální socialisté Eichhorna provizorním velitelem policie. Byli obviněni ze „zrady a protirevolučních aktivit“ a z toho, že žádali francouzskou armádu, aby okupovala Porůří a zabránila zde revoluci. Obvinění to bylo zcela absurdní, ale v revolučním zápalu mohlo mít vážné důsledky. Komunisté s nimi několikrát prováděli fingovanou popravu a poslali jim vězeňského kaplana k poslední zpovědi. Na svobodu se dostali po čtyřech dnech. Po tomto zážitku je pochopitelné, jak moc byl Thyssen citlivý na rudé nebezpečí.

V létě 1919 byl Thyssen ekonomickým poradcem německé delegace ve Versailles. Thyssenové byli jako katolíci členy katolické strany Centrum a německá delegace byla složena ze sociálních demokratů a Centra. Na protest proti podpisu Versailles Thyssen rezignoval a z Centra odešel.

Když v březnu 1920 vypukl Kappův puč, tak v Porýní to mělo za následek další komunistické povstání. V Essenu, Duisburgu, Düsseldorfu a Mühlheimu komunisté, pod záminkou generální stávky vyhlášené Ebertovou vládou, zformovali revoluční výbory, převzali politickou moc a vytvářeli ozbrojené dělnické milice. Thyssenové tentokrát na nic nečekali a uprchli do Belgie. Povstání muselo být nakonec po dvou týdnech potlačeno armádou.

V roce 1923, když Francie okupovala Porůří, Fritz zůstal ve své továrně, postavil se do čela pasivního odporu proti okupaci a odmítal vyrábět ocel a těžit uhlí pro Francouze. Ti ho 20. ledna 1923 zatkli a odsoudili k pokutě 300 000 zlatých marek. Tím se stal v Německu národním hrdinou. Když opouštěl soud, dělnické organizace uspořádaly velkou demonstraci na jeho počest.

Aby si vynutily spolupráci, vyhlásily francouzské okupační úřady zákaz vypravit jakékoliv zboží z Porůří do zbytku Německa. Thyssen organizoval pašování uhlí a oceli přes demarkační linii do zbytku vyhladovělého Německa a měl v tomto počínání podporu celé populace včetně odborových svazů a socialistů. Znovu zažíval atmosféru národní jednoty obdobnou jako na začátku války v roce 1914.

V říjnu 1923 se setkal s Erichem Ludendorffem, který mu poradil, aby si poslechl proslov Adolfa Hitlera o reparacích a Versailleské úmluvě. Na Thyssena udělalo řečnické umění dojem a obratem, podle vlastního svědectví, daroval Ludendorffovi 100 000 zlatých marek na jeho puč. Ten je pak rozdělil mezi NSDAP, SA, Freikorps Oberland a další skupiny. Puč skončil fiaskem a dalších pět let NSDAP o Thyssenovi nic neslyšela.

V roce 1926 zdědil Thyssen rodinný podnik a zapojil ho fúzí do nově vytvořeného koncernu Vereinigte Stahlwerke. Tento koncern se podílel na německé produkci oceli přibližně ze 40 % a na produkci uhlí z 20 %. Jeho vznik byl výsledkem hospodářského tlaku, kdy oceláři po skončené První světové válce zápasili s nadbytečnými kapacitami. Jeho generálním ředitelem byl původně Albert Vögler (spoluzakladatel strany DVP, Deutsche Volkspartei), po něm pak Ernst Poensgen. Fritz Thyssen zasedl ve správní radě (do roku 1935). Stal se také předsedou Asociace německých průmyslníků a členem bankovní rady Reichsbanky.

Na politické scéně vstoupil do nacionalistické a monarchistické DNVP. Po horších výsledcích strany ve volbách 1928 se připojil k Hugenbergově názoru, že je potřeba politickou scénu znovu zradikalizovat, protože se zdá, že dorůstá nová generace, které monarchie nic neříká a je smířená s Versailles a placením reparací. Nápadem, jak otřást politickou situací, bylo vyvolat referendum o Youngově plánu a znovu tak politicky oživit boj o Versailles. Tehdy si Thyssen vzpomněl na řečnické umění Hitlera a poradil Hugenbergovi, který do té doby v NSDAP viděl jen další sektu socialistů, co stojí sotva za řeč, aby ho do kampaně k referendu také zaangažoval.

Aby měl Hitlera během kampaně k referendu alespoň trochu pod kontrolou, udělal pro něj Thyssen první přímou finanční laskavost. Zařídil mu úvěr 250 000 marek od belgické banky Bank Voor Handel en Scheepvaart na přestavbu Hnědého domu v Mnichově. (Vybral si k tomu belgickou banku, aby vzhledem ke své pozici v Reichsbance nebyl kompromitován německou bankou.) Přesné detaily této dohody nejsou známy, ale Thyssen pravděpodobně očekával, že Hitler bude splácet alespoň část těchto peněz. Z vlastní kapsy Thyssen nakonec zaplatil okolo 150 000 marek.

Hlavní motivací Thyssena k odporu proti Youngově plánu bylo podle jeho slov to, že oproti Davesovu plánu požadoval platby reparací výhradně v penězích. Navíc Youngův plán zakazoval devalvaci marky. Jinak ovšem po všech stránkách byl Youngův plán reálně úlevou pro Německo a tak se nikdo z ostatních průmyslníků k Thyssenově odporu a demagogické Hugenbergově kampani nepřipojil. Další vývoj událostí – především to, jak rychle se v krizi vyčerpaly rezervy zlata a zahraničních měn v Reichsbance a jaké měl německý export problémy, když Británie devalvovala libru – pravděpodobně Thyssen pokládal za potvrzení oprávněnosti tohoto svého postoje.

Thyssen měl k Hitlerovi a Göringovi osobně poměrně blízko – od roku 1930 s nimi byl vídán na akcích soukromějšího rázu. Spolu s Hjalmarem Schachtem (kterého znal z Reichsbanky) byl autorem „dopisu průmyslníků“, který žádal Hindeburga, aby NSDAP přijal do nějaké koaliční vlády, aby se s vládní odpovědností otupil osten radikalismu. Thyssen se Schachtem byli po osobních rozhovorech s Hitlerem přesvědčeni o tom, že socialistické, radikální a protižidovské prvky v programu NSDAP a proslovech Hitlera nejsou vůbec myšleny tak vážně, jak se na povrchu tváří. Přesvědčovali pak o tom své skeptičtější přátele z řad průmyslníků a zahraniční hosty.

V roce 1930 se na obálkách komunistických novin (Arbeiter Ilustrielle Zeitung) objevila karikatura Thyssena jako loutkovodiče Hitlera. Ovšem komunisté sami se v následujícím roce připojili k další společné kampani NSDAP a DVNP, která probíhala od dubna do srpna 1931 - k referendu o rozpuštění pruského parlamentu. Na rozdíl od Říšského sněmu v pruském zemském sněmu bylo možno vyslovit nedůvěru vládě jedině tehdy, když existovala takzvaná pozitivní většina – tedy většina, která by zároveň s vyslovením nedůvěry dala důvěru své vládě. A byť NSDAP, DVNP a komunisté dohromady mohli mít hlasy pro vyslovení nedůvěry sociálně demokratické vládě, nikdy by se nedokázali shodnout na své společné vládě. Toto pravidlo tedy zajišťovalo vládnutí Sociálních demokratů v Prusku a protirežimní strany se ho pokoušely referendem zrušit. Spojená referendová kampaň přinesla své unikátní momenty, když Walter Ulbricht a Josef Goebbles řečnili bok po boku ze společné tribuny.

Thyssen po roce 1933 přestoupil do NSDAP a dostal místo čestného poslance v Reichstagu. Jeho nabádání, aby Hitler omezil řádění SA, mělo vliv na rozhodnutí uskutečnit Noc dlouhých nožů. Poté se ovšem rychle začal směřování režimu odcizovat. Kritizoval opatření v oblasti hospodářské politiky a potlačování nezávislosti církví. S uzavřením paktu mezi Hitlerem a Stalinem a vypuknutím války proti Polsku odeslal Göringovi osobní odsuzující telegram a utekl do Švýcarska. V Německu byl zbaven všech funkcí a majetku.

Ve švýcarském exilu stihl nadiktovat několik stran svých memoárů. Tento nehotový materiál posloužil americkému novináři Emery Revesovi jako základ knihy Platil jsem Hitlera, která vyšla v roce 1941. Reves, který neměl přístup k jiným svědkům a dokumentům, v této knize razil tezi, že Thyssenův případ a jeho podpora byly mezi německými velkoprůmyslníky typické a že Hitler byl jejich loutkou. Mezi historiky je tato kniha, mimo prvních několika Thyssenových kapitol, pokládána za spekulativní a nedůvěryhodnou.

V květnu 1940 byl Thyssen na rodinné návštěvě v Belgii, když ho zde zastihla německá invaze. Zbytek války strávil v koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau.

Po válce stanul před denacifikačním soudem jako „menší provinilec“ (minor offender). Vyšetřování zdokumentovalo a vyčíslilo celkovou částku jeho politických příspěvků na 650 000 marek (podle Thyssenova vlastního vyjádření to mohl být až jeden milion) – větší část z toho na společné projekty referend NSDAP a DVNP. Thyssen přijal odpovědnost za špatné zacházení s židovskými zaměstnanci a obětem přislíbil vyplatit 500 000 marek odškodného. Byl odsouzen ke ztrátě 15 % aktiv a zproštěn jiných obvinění. Po jeho smrti v roce 1951 byl jeho majetek zabavený nacisty navrácen zbylým členům rodiny.

Friedrich Flick

Podle toho, co píší jeho životopisci, by fotografie Flicka mohla být v encyklopedii u hesla „oportunismus“. Svou kariéru v těžebním průmyslu zahájil před První světovou válkou na ředitelské pozici místní těžební společnosti Charlottenhütte, v níž byl jeho otec menšinovým podílníkem. Ředitelský plat si vylepšil tak, že se stal tichým společníkem v jedné dodavatelské firmě, které důlní společnost platila štědré ceny. Zisky reinvestoval do nákupu akcií Charlottenhütte přes nejrůznější nastrčené prostředníky, až se stal většinovým majitelem.

Plně využil prostředí První světové války, získal kontakty na armádu a ministerstva a z válečného úsilí vyšel jako jeden z nejbohatších občanů Německa s kvazi-monopolní pozicí v určitých oblastech. Jeho konglomerátu, složeném z řady firem a dceřiných společností, se začalo říkat Flickův koncern. Při jeho agresivní expanzi mu nezůstaly téměř žádné úspory, a tak se během krize ve třicátých letech dostal rychle na pokraj bankrotu.

Flickovo řešení této krizové situace vešlo ve známost jako „Terbergský skandál“. Zinscenoval fingované vyjednávání s francouzskými těžebními firmami o nouzovém odkupu dolů u Geselkirchenu. Touto fiktivní pákou pak přesvědčil Brüningovu vládu, aby dotyčné akcie, jež měly na trhu aktuální cenu 20 milionů marek, odkoupila za jejich nominální cenu 90 milionů.

Část výnosů obratem reinvestoval do politického procesu. Před červencovými volbami 1932 dal po 150 000 markách všem stranám, které mohly volby vyhrát – NSDAP, Sociálním demokratům, DVNP a Centru. Po vítězství NSDAP se ihned hlásil Hitlerovu poradci Wilhelmu Kepplerovi do jeho kruhu průmyslníků. Je jen málo pochyb o tom, že při jiném výsledku by se stejně rychle snažil připojit k Sociální demokracii. V roce 1935 se z Kepplerova kruhu stal kruh přátel Heinricha Himmlera, kterému Flick posílal nejméně 100 000 marek ročně.

Toto podlézání režimu ovšem Flickovi nezajistilo, že by vždycky dostal to, co chtěl. Během války ocelářů proti Göringovi působil v ocelářské skupině jako rozvratný element a nabádal ostatní, že jedinou cestou, jak zabránit vzniku Reichswerke, je dát režimu takovou nabídku, se kterou by mohl být spokojený. Také usilovně signalizoval, že je ochoten ihned začít s vytěžováním domácí rudy. Za tuto aktivitu si vysloužil pochvalný dopis od Göringa z 13. srpna 1937, který mu po válce přitížil před Norimberským tribunálem. Ovšem jeho majetky byly začleněny do Reichswerke stejně, jako majetky všech ostatních, a žádnou velkou úlevu mu to nepřineslo.

Během arizačního procesu s Juliem a Ignácem Petchkovými se Flick usilovně hlásil, že chce dostat místo v nucené správě jejich dolů. Arizace byla komplikována tím, že Petchkovi byli v jednání o prodeji svých dolů americko-britské United Continental Corporation, a tak by při přímém vyvlastnění hrozil mezinárodní soud a skandál. Göring tedy pověřil Flicka, aby s Američany vyjednával o tom, za jakých podmínek by se byli ochotni svých nároků zřeknout. Text tohoto pověření je následující:

„Kvůli předběžnému řešení problému Petschk vás tímto pověřuji vyjednáváním s odpovědnými zástupci Ignáce Petschka a Julia Petschka za účelem zjištění možností akvizice a podmínek pro akvizici veškerého majetku. Máte autorizaci k samostatnému vyjednávání a také k vyjednávání jménem skupiny. Před uzavřením vyjednávání bude konečné rozhodnutí na mne. [připsáno rukou] Práva na rozdělení majetku si vyhrazuji pro sebe.“

Jednání byla složitá, protože Američané trvali na platbě v dolarech, což Göring vyloučil kvůli devizové situaci Německa. V červnu 1938 byla ustavena meziresortní komise ministerstev průmyslu, vnitra a spravedlnosti, aby pohnula s „problémem Petchk.“ Ministerští úředníci se dohodli, že nejjistější pákou bude kreativním výkladem daňových zákonů vytvořit vysoké daňové břemeno na majetky Petchkových. Vybaven touto pákou byl pak Flick schopen srazit cenu při jednání na polovinu původní částky v dolarech, s čímž Göring vyslovil souhlas.

Za svou službu očekával Flick odměnu. Do jeho koncernu by se mu hodily hnědouhelné doly Petchkových ve středním Německu a Reichswerke nabídl výměnou za ně doly na černé uhlí v Porůří. Jednání se státem se ovšem zadrhla na konkrétních detailech této dohody a vedení Reichswerke začalo Flicka obviňovat z nemístné hamižnosti a z toho, že nedbá na zájmy národa. Když Flick žádal o osobní audienci u Göringa, byl odbyt s tím, že na něj Reichsmarshall nemá čas. Opět se ukázalo, že jeho okaté podlézání a štědrost vůči pohlavárům režimu mu nezajistí všechno. Dohoda, na kterou nakonec musel přistoupit pod tlakem přímých hrozeb znárodněním, byla pro Flicka extrémně nevýhodná.

Po válce dostal Flick před Norimberským tribunálem sedm let vězení za využívání otrocké práce v jeho podnicích. Přes tento škraloup se znovu rychle vyšplhal na pozici jednoho z nejbohatších občanů NSR. Stal se největším akcionářem Daimler-Benz, štědře podporoval nejrůznější veřejně prospěšné projekty, od Německé spolkové republiky dostal řád za zásluhy a velkokříž, Bavorský řád za zásluhy a čestný titul z Berlínské polytechniky. V době smrti v roce 1972 vlastnil 330 firem s více než 300 000 zaměstnanci.

Henry Ford

Henry Ford byl pacifista odsuzující válku jako nesmyslné mrhání zdroji. V roce 1915 financoval a účastnil se výpravy na „lodi míru“, která měla zorganizovat mírovou konferenci v některé z evropských neutrálních zemí. Tento jeho projekt sklidil v novinách vlnu posměchu pro svou naivitu.

Tehdy Ford propadl konspirační teorii, že za Velkou válkou stojí spiknutí židovských bankéřů a žurnalistů a rozhodl se, že jedním z jeho životních poslání je toto spiknutí před veřejností rozkrýt. V roce 1919 zakoupil noviny The Dearborn Independent, které k tomuto účelu začal využívat. Jakmile veřejně vyvěsil prapor antisemitismu, seběhla se pod něj část ruské emigrace a bývalí členové carské Ochranky, kteří ho zásobili bohatstvím antisemitských materiálů – Protokoly Sionských mudrců a rozbory toho, kolik Židů působí ve vedení Bolševické strany.

Jeho paranoia také živila několik soukromých detektivních agentur, které pověřil sledováním různých význačných osob židovského původu, aby bylo odhaleno světovládné židovské spiknutí. Detektivní agentury rychle odhadly, co chce Ford slyšet, a hlásily mu objevení různých fantastických souvislostí mezi událostmi ve světě a činností Židů.

Tyto Fordovy aktivity byly v USA přijaty se značnou nelibostí. Prezident Harding nechal Fordovi soukromě vzkázat, jestli by laskavě této své činnosti nezanechal. Hlavy filmových studií se dohodly, že ve filmech budou ukazovat havárie Fordových automobilů, bankéři a novináři vyzvali k bojkotu Fordových produktů. Jen burzovní spekulant Bernard Baruch vzal celou záležitost s humorem a novinářům řekl, že když ho někdo obvinil ze světovlády, tak to teď nebude popírat.

Independent byl bojkotován v běžné novinové distribuci. Henry Ford přikázal svým prodejcům dodávat ho zákazníkům na prodejních místech jeho automobilů. Mnozí svazky novin raději vyhodili, než aby je zákazníkům ukazovali.

Celá záležitost vyvrcholila v roce 1927 soudním sporem s židovským právníkem Aaronem Sapiro. Ten byl propagátorem družstevního zemědělství a sdružování zemědělců za účelem koordinované cenotvorby jejich produkce. Independent tyto aktivity popsal jako židovské snahy mezinárodního spiknutí ovládnut zemědělství.

Tehdy zasáhlo Fordovo okolí. Jeho jménem vydali jeho spolupracovníci velmi ponižující omluvu celé židovské komunitě. Další vydávání Independentu bylo zastaveno a Ford byl od té doby až do konce života hlídán, aby neučinil žádný veřejný antisemitský projev. Jeho osobní názor se pravděpodobně do začátku Druhé světové války nezměnil, ale tehdy již přešlo řízení podniku plně do rukou jeho syna, který přijal kontrakty na výrobu válečného materiálu proti otcově přání. Po konci války údajně utrpěl Henry Ford nervový šok při sledování záběrů z osvobozených koncentračních táborů.

Odlišně se jeho antisemitismu dařilo v jiných zemích. Výběr z článků z Independentu začal vycházet jako kniha Mezinárodní Žid, přeložená do šestnácti jazyků včetně němčiny, francouzštiny, španělštiny, portugalštiny a arabštiny, často s Fordovým jménem a jeho fotografií na obálce. Ford se zřekl autorských práv a toto vydávání a překlady – především v zemích Jižní Ameriky, v islámských oblastech a v Německu – bylo iniciativou místních antisemitských spolků a jednotlivců. (Ve třicátých letech vyšel Fordovým jménem distanc od jakéhokoliv dalšího vydání Mezinárodního Žida.)

Ford byl pro nacisty inspirací ve více ohledech než jen antisemitismem. Co se týče hospodářské organizace byly mnohé aspekty Fordovy filosofie populární stejně v Německu jako i v Sovětském svazu, kde v roce 1929 byla v Gorkém zahájena, s Fordovou technickou pomocí, stavba prvního sovětského automobilového závodu (GAZ). Z popisu a předchozích dílů bude čtenářům jistě patrno proč.

Fordův podnik byl vertikálně integrovaný a maximálně soběstačný provoz. Z jedné strany přicházely nezpracované suroviny a z druhé strany vyjížděly hotové automobily. Ford nechtěl být závislý na subdodavatelích a všechno - včetně výroby skla ze základních surovin a tavení oceli z rudy - se mělo dělat v rámci jednoho podniku.

Slavné jsou jeho vysoké mzdy a také to, že zavedl pětidenní pracovní týden. Měl ovšem i paternalistické ambice kontrolovat řádný osobní život svých zaměstnanců. V jeho podniku byl zřízen tzv. sociální odbor, který kontroloval, jak zaměstnanci tráví svůj volný čas, a zaměstnával na to asi padesát soukromých detektivů. (Ford sám od toho nápadu poměrně rychle upustil, ale mnozí jeho epigoni nikoliv.)

Ford nedůvěřoval bankám ani burze, protože obojí v jeho světonázoru splývalo s židovskými rejdy. Aby se stal 100% vlastníkem svého podniku, vykoupil podíly všech původních investorů (hrozil jim, že pokud neprodají, odejde do vlastní firmy Ford a syn), a dokud byl naživu, tak akcie Ford Motor Company nebyly na žádné burze. Financování dalšího rozvoje se odehrávalo výhradně reinvesticemi vlastních zisků. (Bylo reinvestováno 99 % zisku). Sám o tomto psal, že nechce být závislý na židovských bankéřích a burziánech.

Při poválečné krizi v letech 1920-21 se Fordův podnik dostal do velkých problémů a v tisku se mluvilo o tom, že bez infuze vnějšího kapitálu – ať už ve formě bankovních úvěrů nebo prodejem části podílů na burze – nemá šanci přežít. Ford se situaci nejprve snažil řešit propouštěním části zaměstnanců a odprodejem materiálu. Poté přinutil svou síť distributorů, aby mu zaplatili za přebytek dodaných automobilů. Ti si na to museli vzít úvěry, Ford dostal hotovost a takto přenesl zadlužení o článek dále. Naštěstí krize rychle odezněla, distributoři byli schopni přebytek automobilů rozprodat zákazníkům a Ford se mohl radovat, že krizovou dobu přežil bez bankovního úvěru nebo vstupu burzovních investorů.

A toto je věc, za kterou ho Hitler chválí v Mein Kampfu:

"Zničení Německa nebylo anglickým zájmem, ale primárně zájmem židovským, stejně jako dnes ničení Japonska [Japonsko ve dvacátých letech prožívalo vleklou hospodářskou krizi] slouží méně britskému státnímu zájmu a více vůdcům plánované Židovské světové říše. Zatímco se Anglie lopotí, aby si udržela svou pozici ve světě, Žid již organizuje útok na její dobytí.

Již dnes svírá evropské státy jako bezmocné nástroje ve svých spárech, ať už nepřímo, skrze takzvanou západní demokracii, nebo přímo, skrze židobolševickou dominanci. Není to ale jen Starý svět, který je takto podroben. Stejný osud ohrožuje i svět Nový. Je to Žid, který vládne burzovním silám amerického soustátí. Každý rok se více a více stává pánem nad výrobci v tomto stodvacetimilionovém národě. Pouze jediný velký muž, Ford, si k jeho vzteku stále zachovává svou nezávislost.“ (Mein Kampf, str. 638-639).

Fordova organizace byla ve své době už poměrně unikátním zjevem. Podobné projekty zřídka přežijí své otce zakladatele. Daleko typičtější korporátní strukturou – která se také obecně prosadila – byla General Motors, Fordův největší konkurent. General Motors měla profesionální management, akcionáře, kterým vyplácela podíly na ziscích, síť subdodavatelů, na které outsourcovala vedlejší činnosti, kapitál pro expanzi získaný kombinací emisí nejrůznějších druhů na burzách obchodovaných cenných papírů a bankovních úvěrů atd. Její program prodeje automobilů na splátky sehrál v motorizaci USA stejně důležitou roli jako Fordovy nízké ceny. Ford sám byl dlouho nepřítelem splátkového prodeje.

Pravděpodobně nejlepší shrnutí důvodů, proč k Fordovi vzhlíželi stoupenci nacismu a komunismu, je ten, že byl symbolem neliberální modernity – technického pokroku a materiálního rozvoje bez burz, bank, akcií, akcionářů, úvěrů, úroků a dalších kapitalistických záležitostí, kterým komunisté a nacisté nikdy neporozuměli a které pro ně vždy symbolizovaly rejdy nepřátelských sil.

Hitler svůj obdiv k Fordovi dával okatě najevo - zejména pak před americkými novináři. Dokonce i v rozhodnutí stát se vegetariánem mohl sehrát roli vzor Henryho Forda, který držel poměrně výstřední vegetariánskou dietu. Otázkou je, nakolik byla tato láska opětovaná a nakolik byl Ford pro nacisty nejen zdrojem inspirace, ale i peněz.

James a Susane Poolovi, autoři knihy Who financed Hitler z roku 1978, jsou přesvědčeni o tom, že Ford nějaké peníze Hitlerovi tajně poslal, byť se jim nepodařilo zjistit částku, ani kdy přesně k tomu mělo dojít. A mělo se to stát už v prvním období (do roku 1923). Jiní historikové, z důvodů absence dokumentárních důkazů a toho, že v předložených příbězích o tomto financování zejí značné rozpory, to pokládají za neprokázanou fámu. Podívejme se tedy na podrobnosti.

Přesvědčení Poolových se opírá o dobové spekulace v tisku a především o svědectví Winifred Wagnerové, se kterou udělali rozhovor v roce 1977.

Sigfried Wagner (syn skladatele Richarda Wagnera) a jeho žena Winifred přicestovali 28. ledna 1924 do New Yorku, aby zkusili získat americké sponzory pro znovuotevření Wagnerova operního festivalu v Bayreuthu. V té době již oba znali Hitlera a Göringa a byli svědky nepodařeného pokusu o puč v Mnichově. Cestou se k nim připojil blízký spolupracovník Ernsta Röma Kurt Lüdecke, kterého Hitler ještě před spuštěním puče vyslal shánět peníze do zahraničí.

Lüdecke později o vlásek unikl zatčení během Noci dlouhých nožů, emigroval do Švýcarska a v roce 1937 vydal knihu Znal jsem Hitlera – která je obecně pokládána za první spolehlivé svědectví někoho z blízkého Hitlerova okruhu.

Wagnerovi navštívili Henryho Forda a Lüdeckovi slíbili, že ho k Fordovi také doporučí. 30. ledna dorazili vlakem do Detroitu. Podle vzpomínek Winifred Wagnerové na rozhovor s Fordem:

„Filosofie a názory Forda a Hitlera si byly velmi podobné.“ „Ford byl velmi dobře informovaný o tom, co se v Německu odehrává … Detailně znal situaci kolem národně socialistického hnutí.“ „Ford mi řekl, že pomohl financovat Hitlera z peněz za automobily a nákladní vozy, které prodal do Německa.“ (Who financed Hitler, str. 126)

Jaké jsou problémy s tímto svědectvím tehdy osmdesátileté Winifred vzpomínající na události před padesáti třemi roky? O několik stran dříve to zmiňují i Poolovi, ačkoliv bohužel tento fakt se svědectvím Wagnerové nekonfrontovali. Ford měl v Německu naprosto minimální prodeje. V celém roce 1921 prodal do Německa 3 (slovy tři!) modely T a 6 (slovy šest) traktorů. Důvodem k tomu nebyla jen Versailleská smlouva a hospodářské těžkosti, jak Poolovi dovozují, ale to, že německá vláda na zahraniční vozidla uvalila prohibitivní celní tarif. Tento protekcionistický systém tarifů zamezil možnosti dovážet v Americe vyráběná auta do Evropy a vytvořil nutnost stavět místní výrobní pobočky.

Fordova továrna v Kolíně se začala stavět v roce 1925. I kdyby do té doby Ford dával všechny výnosy z prodeje svých automobilů v Německu Hitlerovi, šlo by jen o desítky a v součtu možná o stovky poinflačních marek! Nic, co by stálo za řeč.

Poolovi spekulují o tom, že kromě antisemitismu mohl být motivem Fordovy podpory i zájem na negaci Versailles, což mu údajně mohlo otevřít dveře na prosperující německý trh. To se na první pohled jeví jako divoká domněnka. Pokud něco mohlo otevřít cestu Fordovi na německý trh, tak to bylo vítězství umírněných stran a jejich souhlas s reparacemi – jak se to ostatně do roku 1925 stalo. Naopak úspěšný puč extrémistů a odmítnutí Versailles a reparací na počátku dvacátých let by skoro jistě přineslo přinejmenším obnovení obchodní blokády Německa ze strany Dohodových mocností a cestu na německý trh by tak měli američtí investoři uzavřenou.

Jestli byl Ford o situaci informován a hodnotil ji v základních obrysech realisticky, tak tohle mu nemohlo ujít.

Dále je tu rozpor mezi tím, co tvrdí Winifred o Fordových znalostech nacionálně socialistického hnutí a tím, co píše Kurt Lüdecke v roce 1937. Kurt se sešel s Fordem na doporučeních Wagnerových následujícího dne a rozhovor, podle jeho popisu, začal rozsáhlou expozicí o tom, co jsou národní socialisté zač, a že jejich program je plně v souladu s tím, co se píše v Dearborn Independent. Proč by takový úvod byl nutný, kdyby Ford byl o všem už dokonale informován? A proč by Kurt Lüdecke nevěděl o tom, že Ford podporoval nacisty už dříve?

Podle Lüdeckovy knihy byla jeho zahraniční cesta 1923 - 1924 celkovým fiaskem. Ford sice projevil své sympatie, ale neslíbil nic a nakonec ani nedal žádné peníze. Poolovi spekulují, že je to ze strany Lüdecka diskrétní lež, aby chránil Forda, který měl v USA velké PR problémy. I kdyby to tak bylo, co by si Ford za svou podporu v roce 1924 koupil? Nacisté a Hitler neměli kromě neúspěšného puče v té době na kontě žádný výkon. Výsledek 1,1 % z prezidentských voleb 1925 by možná odpovídal těm několika markám z prodeje Fordových automobilů v Německu. Kromě toho Hitlera nepodpořil finančně ani Mussolini, u kterého byl Lüdecke předtím. A zde se těžko odvolat na diskrétnost, ale spíše na to, že málokterý racionální člověk by v okamžiku, kdy Hitlera čekal soud za velezradu, předvídal jeho hnutí zářnou budoucnost.

Poolovi, přes všechnu snahu, nedokázali objevit mnohé chybějící články ve spojení Ford-Hitler. Především nalézt někoho, kdo by velmi dobře znal Hitlera a zároveň velmi dobře znal Forda, aby mohli říci, že zde existovala nějaká linka před rokem 1924, aby se tato brzká podpora dala označit alespoň za možnou. Spekulují o některých postavách z ruské emigrace a o Warrenu Andersonovi, který byl v roce 1919 vybrán, aby zastupoval Fordovy zájmy v Evropě. Ten se měl v Bavorsku údajně setkat s Dietrichem Eckartem (podle poznámky, kterou napsal sociální demokrat Erhard Auer prezidentu Ebertovi). Problém je, že Anderson byl během krize 1921 mezi propuštěnými od Forda. Jakou motivaci by pak měl mlčet o tom, že zprostředkoval peníze Německé dělnické straně, která v roce 1921 byla pořád spíše hospodským klubem? (Dokonce on sám spekuloval o tom, že za jeho propuštěním byl jeho nesouhlas s Fordovými antisemitskými názory. Pak by toto propojení už vůbec nedávalo smysl.)

Otázkou je, proč by si Ford vybral k podpoře právě NSDAP? Největším antisemitským projektem té doby v Německu byl Deutschvölkischer Schutz- und Trutzbund (Německonacionální spolek ochrany a odporu), v jehož předsednictvu seděl vydavatel Mezinárodního Žida v němčině Theodor Fritch. A i když se členstvo spolku a NSDAP různě mísilo a překrývalo, nebyly vztahy mezi těmito skupinami vždy vztahem spolupráce. Jak se dá čekat, mezi blízkými skupinami vznikaly vždy znovu a znovu spory o to, kdo má být náčelníkem s tou nejvyšší autoritou, a frakce, co dříve spolupracovaly, se opět rozcházely na otázkách praktické politiky. Pokud by už někoho v Německu chtěl Ford podporovat, tak bez podrobnějších znalostí terénu by toto byla logičtější možnost.

Ani jiné konstantně úspěšnější strany v Německu se rozhodně neštítily používat v kampaních antisemitské tóny. Počátkem třicátých let se Henry Ford sblížil s vnukem císaře Viléma II. princem Ludvíkem Ferdinandem Pruským a skrze něj i s bývalou císařskou rodinou. Nabízí se tak otázka, jestli nepodporoval spíše monarchistickou DVNP než Hitlera, která v předvolebních kampaních také jezdila s nákladními vozy oblepenými židovskými karikaturami.

Ve třicátých letech měla Fordova společnost i malou roličku v tragikomedii kolem projektu Volkswagenu, kterou jí zprostředkoval právě Ludvík Ferdinand, který se před Fordem zmínil o tom, že se v Německu chystá projekt levného lidového vozidla po vzoru modelu T. V roce 1934 pak vyslal Wilhelm Keppler delegaci z Hamburku (kde měla továrna na Volkswageny původně vzniknout) do Dearbornu s dotazem, jestli by se Ford nechtěl na projektu Volkswagenu podílet. Hlavní manager Forda Charles Sorensen si nechal předložit základní čísla o německém trhu a delegaci odpověděl - v žádném případě. A starý pán se s tímto hodnocením situace evidentně ztotožnil a do Hitlerova projektu se nezapojil.

Co se týče soudobých novinových článků, tak Poolovi například píší: „Pověsti byly tak rozšířené, že Berliner Tageblatt, jedny z největších novin v Německu, žádaly amerického velvyslance Alansona B. Houghtona aby zasáhl a zamezil další finanční podpoře Hitlera. Výsledek této žádosti se ale nepodařilo zjistit.“ (str. 111)

Dnes už víme, co bylo výsledkem této žádosti. Velvyslanec Houghton předal pokyn zastupujícímu konzulovi Murphymu v Mnichově. Ten si vyžádal rozhovor s Hitlerem a 17. března 1923 nahlásil na velvyslanectví:

„Pan Hitler mě srdečně uvítal a na můj dotaz odpověděl, že organizace pana Forda zatím straně bohužel žádné finanční prostředky neposkytla. Prohlásil, že většinu finančních darů poskytují němečtí vlastenci žijící v zahraničí. Hovořili jsme dále o napětí v souvislosti s lednovým rozhodnutím Francie a Belgie okupovat Porúří jako trest za neplacení reparací. Pan Hitler pokládá tuto okupaci za záležitost rozhodující o ekonomickém a politickém přežití Německa, která nesnese kompromisu. Otevřeně se staví za kampaň pasivní rezistence a naznačuje, že v případě průniku francouzské armády přes Rýn do Bavorska bude jistě podniknuta protiakce.“ (Hitlerland, str. 31)

Největší část Murphyho zprávy zabírají informace o činnosti monarchistů a krátkou pasáž o Hitlerovi ponechal bez dalšího komentáře, což značí, že mu nepřikládal velkou váhu.

Z toho, jak celou záležitost Houghton s Murphym pojali, je patrné, že sami nevěřili, že nějaké takové financování probíhá, nebo že kdyby probíhalo, tak že by se jím Hitler otevřeně nepochlubil. V roce 1923 nebylo na NSDAP nic ilegálního, naprostá většina Američanů o ní nikdy nic neslyšela a nebyla pro ně spojena s žádnou pozitivní nebo negativní konotací. Informace o tom, že Ford posílá peníze nějaké radikální skupince v Bavorsku, by mu v USA nemohla uškodit víc, než mu škodilo to, co uveřejňoval v Independentu. Oproti tomu pro NSDAP by taková podpora vyjádřená veřejně znamenala propagandistické terno a zviditelnění. Nejsou tak moc jasné důvody pro striktní utajení, které Poolovi předpokládají. Naopak se nabízí možnost, že tyto pověsti o podpoře od Forda o sobě rozšiřovali samotní nacisté, aby na sebe upoutali pozornost. Jestli se významné finanční příspěvky povedlo utajit, tak se je povedlo utajit tak dobře, že ani po cca šedesáti letech intenzivního výzkumu nacistické problematiky nebylo na toto téma objeveno nic definitivního.

Nakonec je zde záležitost Hitlerova vyznamenání k Fordovým 75. narozeninám v roce 1938. Mnozí autoři právě z jeho udělení vyvozují, že toto byla Hitlerova oplátka předchozí Fordovy laskavosti.

Zde je třeba uvést toto vyznamenání do kontextu. „Kříž Německého orla“ vznikl v roce 1937 a uděloval se do konce roku 1939 jako diplomatický a propagandistický nástroj cizím hodnostářům, vyslancům, politikům a občanům u příležitosti výročí a státních návštěv. Pro jeho získání nebylo třeba podniknout žádnou speciální akci – stačil úsudek německého ministerstva zahraničí o tom, že by to byla pěkná příležitost k fotce do novin. Toto vyznamenání mělo civilní a vojenskou verzi a šest stupňů. Za necelé tři roky bylo uděleno 4 177 civilistům a 5 718 vojákům. V nejvyšším stupni velkokříže bylo uděleno 256 lidem. Tedy nešlo o žádnou exkluzivní záležitost.

Druhý nejvyšší stupeň – kříž s hvězdou – dostalo dvaadvacet Američanů. Už týden poté, co bylo toto vyznamenání vytvořeno, ho Hjalmar Schacht připnul řediteli IBM Thomasi Watsonovi u příležitosti jeho návštěvy v Berlíně v červnu 1937. Dalším příjemcem byl James D. Mooney, ředitel evropské divize General Motors. A následovali další zástupci firem s investičním podílem v německém průmyslu.

Je pochopitelné, že když došlo na Forda, na rozdíl od ostatních se na něj snesla zdaleka největší vlna kritiky. Mnozí si vyznamenání od Hitlera spojili s jeho předchozí antisemitskou činností a s pověstmi o jeho finančních příspěvcích. Udělení vyznamenání doprovázel Hitlerův osobní vzkaz, že je vyznamenán za zpřístupnění automobilové dopravy širokým vrstvám. Vzhledem k Hitlerově posedlosti automobily a jeho obdivu k Fordovi je naprosto možné, že toto byl i skutečný důvod jeho udělení. Ford sice vyznamenání přijal, ale na radu svého týmu se alespoň zdržel veřejných projevů díků nebo podpory – na rozdíl od Thomase Watsona, který při přebírání projevil „vděčnost a dojetí.“

Závěr

Kniha Poolových je užitečným zdrojem mnoha detailů a informací, ale některé věci mají tendenci selektivně přikrašlovat a dramatizovat a jinde zase příliš spekulují. Pro dokreslení těchto úskalí historického výzkumu se podívejme na popis události , kterým svou knihu začínají při porovnání s dvěma popisy stejné události.

„V prvním lednovém týdnu 1931 se konala významná večeře v sídle Hermana Göringa na předměstí Berlína. Hostitelkou byla půvabná a okouzlující první Göringova manželka Carin, švédská baronessa. Mezi hosty byli Adolf Hitler, princ a princezna zu Wied (Viktor, Marie Elizabeth), Fritz Thyssen, multimilionář průmyslník a předseda správní rady největší německé firmy Vereinigte Stahlwerke, Ernst Tengelmann, bohatý ředitel důležité těžařské firmy z Porůří a Dr. Hjalmar Schacht s manželkou.

...

Schacht se zde setkal s Hitlerem poprvé a ačkoliv byl zvědavý, zachovával si skeptičnost. „Po mnoha pověstech, které jsme o Hitlerovi slyšeli a publikované kritice, kterou jsme četli, jsme byli příjemně překvapeni.“ Vůdce nacistů dorazil v černých kalhotách, hnědém saku své strany, bílé košili s černou kravatou. „Jeho vzhled,“ říká Schacht, „nebyl ani afektovaný, ani domýšlivý.“

Večeře byla celkem prostá, ale vydatná: hrachová polévka, vepřové, brambory, zelenina a jako dezert švédský jablečný dort s vanilkovou zmrzlinou. Po večeři se hosté přesunuli do obývacího pokoje. Hitler se posadil ke Carin Göringové, která se svým slabým srdcem odpočívala na gauči. Byl v žoviální náladě a bavil přítomné dámy nějakými zábavnými historkami.

O něco později se Göring, Hitler, Thyssen, Schacht a ostatní pánové přesunuli do knihovny ke dlouhé debatě. „Náš rozhovor se rychle stočil k politickým a hospodářským problémům,“ říká Schacht. „Hitlerova schopnost výkladu byla pozoruhodná. Všechno vyslovoval jako nepopiratelné pravdy, nicméně jeho ideje nebyly nerozumné.“ (Who financed Hitler, str. 4-5).

Stejná událost popsaná Hjalmarem Schachtem v knize Account Settled v roce 1947:

„Když jsem se vrátil z cesty po Spojených státech v prosinci 1930, tak mě můj přítel bankovní ředitel von Stauss pozval na večeři, kde jsem se seznámil s Göringem. O čtyři týdny později jsem dostal pozvání od Göringa k němu na večeři, kde měl být i Hitler. Přirozeně jsem si chtěl zblízka prohlédnout člověka, který vytvořil tak úspěšné politické hnutí za tak krátkou dobu.

V té době Göringovi bydleli v bytě střední velikosti v berlínské čtvrti Schöneberg, který byl zařízený běžným středostavovským způsobem. Paní Göringová, jeho první manželka, nám naservírovala prostou večeři a udělala na mě velmi dobrý dojem. Naneštěstí trpěla závažnou srdeční chorobou. Hitler dorazil až po jídle. Mimo mě a mojí manželky byl přítomen už jen jeden další host a tím byl Fritz Thyssen. Rozhovor byl ve skutečnosti dvouhodinovým Hitlerovým monologem, ale nezaznělo v něm nic, co by nás šokovalo. Vše, co řekl, se točilo okolo dvou témat, které byly tehdy blízké srdci každého Němce, jmenovitě obnovení politické rovnosti s cizími národy a poskytnutí práce šesti a půl milionům nezaměstnaných. ...

Jeho poznámky neobsahovaly nic fundamentálně nového nebo revolučního, ale indikovaly velkou vůli jednat. Z vnějšku na mě jak Hitler tak Göring působili prostě a odměřeně. Nezaznamenal jsem nic, co by naznačovalo, že Göring bude jednoho dne bavit tucty hostů nejvybranějšími pochoutkami servírovanými na zlatých talířích na místo hrachové polévky na prostém nádobí.“ (Account Settled, str. 29 – 30.)

A nakonec stejná událost popsaná Hjalmarem Schachtem v knize Confession of „The Old Wizard“ z roku 1956 ze které Poolovi citují:

„Večeře u Göringových se konala 5. ledna 1931. Mimo mne a mojí manželky byli přítomni Fritz Thyssen, syn Carin Göringové z jejího prvního manželství a Dr. Goebbels. V té době Göringovi bydleli v příjemném středostavovském bytě zařízeném s dobrým vkusem a bez jakýchkoliv známek ostentativní pompy.

Paní Göringová, vysoká a štíhlá Švédka s tou nejpřátelštější a nejmilejší povahou, trpěla vážnou srdeční poruchou. Po večeři, která se sestávala z prosté hrachové polévky se slaninou, musela ulehnout na pohovku, kde naslouchala naší konverzaci, aniž by se jí účastnila.

Hitler přišel až po večeři. Měl na sobě černé kalhoty a tradiční žluto-hnědé sako uniformy svojí strany. Jeho vzhled nebyl ani afektovaný ani domýšlivý – nebylo zde nic, co by zdůrazňovalo, že je vůdcem tehdy již druhé nejsilnější politické strany v Reichstagu. Po mnoha pověstech, které jsme o Hitlerovi slyšeli, a publikované kritice, kterou jsme četli, jsme byli příjemně překvapeni neformální a přátelskou atmosférou, která panovala.

Náš rozhovor se rychle stočil k politickým a hospodářským problémům. Už při tomto prvním setkání jsem se poučil o tom, co mnozí z nás zažili mnohokrát později. Při rozhovorech s Hitlerem jeho partneři dodávají pět procent a on sám pětadevadesát procent konverzace. Jeho schopnost výkladu byla pozoruhodná. Všechno vyslovoval jako nepopiratelné pravdy, nicméně jeho ideje nebyly nerozumné. Očividně se snažil vyhnout se čemukoliv, co by mohlo šokovat nás jakožto představitele tradičnější společnosti.“ (Confession of „The Old Wizard“ str. 257)

Poolovi ve své knize uvádějí doplňující detaily z dopisů, které psala Carin své matce do Švédska, ale nijak nekonfrontují to, že popisuje honosnější událost, než na jakou vzpomíná Hjalmar Schacht, kterého citují přímo. Zapomněl Hjalmar Schacht na to, že když poprvé naživo viděl Hitlera, byli tam i princ s princeznou zu Wield a Tengelmann? Byl nebo nebyl přítomen Goebbles? Měl Hjalmar Schacht motivaci zamlčet, že byl někdo přítomen, nebo naopak měla Carin motivaci se své urozené matce chlubit širšími styky s lidmi s „modrou krví,“ než jak to ve skutečnosti bylo?

Můj odhad je, že Carin měla v dopisech své matce tendenci chlubit se a přehánět úspěchy jejího manžela. Kvůli Göringovi opustila prvního manžela proti vůli rodiny a po nezdařeném Mnichovském puči s ním prožila několik let finančních těžkostí. (Göring, se střelným zraněním v oblasti podbřišku, uprchl do Rakouska a později do Itálie, kde se neúspěšně pokoušel navázat spojení s Mussolinim – a Carin psala domů lež o tom, že se s ním osobně setkal. Jejich majetek v Německu byl zabaven. Göring odmítal dělat jakoukoliv normální práci, při které by přišel do kontaktu s někým s židovskou krví, a navíc si při léčení vytvořil závislost na morfiu. Měli velké dluhy a často žili z trochy peněz, které jim posílala matka Carin.) Poté, co byl Göring zvolen poslancem (1928), jsou její dopisy plné líčení toho, s jakými všemi důležitými lidmi se potkali a jak jsou všichni Göringem okouzlení a všichni nadšeně podporují věc nacionálního socialismu. Když měl například Göring někde projev ke studentům, tak psala, že už více než polovina studentů jsou nacionální socialisté a druhá polovina brzy bude. Obecně její dopisy vypadají jako psychologické ospravedlnění volby, kterou učinila, a jako líčení situace růžověji, než jaká realisticky byla. 

Günter Reimann: The Vampire Economy
Andrew Nagorski: Hitlerland
L. M. Stallbaumer: Between coercion and cooperation: The Flick concern in nazi Germany
Janosch Kuner: The War Crimes Trial Against German Industrialist, Friderich Flick et al,
James and Susane Pool: Who financed Hitler
Stefan Link: Rethinking the Ford-nazi connection

Vladimír Krupa