Když jste teď vstoupil do kavárny, uvědomila jsem si, že jste neuvěřitelně podobný Harrisonu Fordovi, kterého léta skvěle dabujete. Dokonce čím jste starší, tím víc…

Říkají to, pravda je, že máme i stejnou barvu hlasu. Před časem jsem točil v jednom soukromém rádiu a přijel tam supervisor z Ameriky. Stál u zvukaře, a když jsem začal, ztuhnul a řekl – Proboha, ten člověk má úplně stejný hlas jako Harrison Ford! Kdo to je? Zvukař mu tehdy odpověděl: „Hlas, to nic není, počkejte, až přijde!“

Tuhle identitu měl Václav Voska s Marcellem Mastroiannim taky.

A dokonalou. Zážitek ovšem byl, když jsem pracoval s Luďkem Munzarem, který daboval Paula Newmana, a jen tak mimoděk mě upozornil: „No, a teď se otočí a půjde k oknu.“ Newman to přesně udělal. Když jsem se užasle zeptal, jak tohle může vědět, pan Munzar odpověděl: „Protože už ho za ta léta znám, a vím, jak herecky uvažuje.“ Takové souznění je ovšem vzácné.

Letos jste slavi 72. narozeniny a na internetu se dají najít hned dvě data narození, 10. a 16. dubna, víte to?

Ano, udělali kdysi chybu, která se pořád opakuje, ale já jsem se prosím opravdu narodil 16. dubna. Občas dodávám: Anatole France, Charlie Chaplin a já.

Kolik sil vás stojí boj s věkem?

Jaký boj? Já žádný boj nepodnikám. Rodina a kamarádi mě pouze občas láskyplně upozorňují – Ty pořád něco plánuješ, do kolika tady chceš být? Odpovídám, že klidně ještě dvacet let.

To je dobrý přístup.

Někdo si dokonce myslí, že jsem starší, protože mí vrstevníci – Bartoška, Heřmánek… – šli na JAMU později a byli na škole, když já už jsem hrál v Brně ve Státním divadle.

Pojďme k vaší roli primáře Bojana v seriálu Modrý kód. Těch bílých plášťů už máte pěknou řádku, Ordinace v růžové zahradě, Básníci, Cesty domů…

Doktorů jsem odehrál opravdu hodně, taky v různých inscenacích. Tenhle primář je člověk, který neřeší kariéru, ale chce, aby tak specifické oddělení, jako je urgentní příjem, fungovalo. To je na něm sympatické, jeho odhodlanost, preciznost, profesní korektnost, prostě slušnost.

Vy jste o medicíně nikdy neuvažoval?

Spíš o malířství, ale nakonec se to nějak otočilo k herectví. Ovšem v Karlových Varech, kde jsem do 13 let s tátou bydlel, jsem žil mezi výtvarníky, herci a doktory. To sepětí podle mě funguje dodnes. Navíc jsem se v této branži pohyboval i doma, protože otcova nová partnerka pracovala jako magistra farmacie. To byla ještě doba, kdy se léky míchaly přímo v lékárnách, sypaly se na kartičku, se kterou se cvrnkalo, a tím se odměřovalo dávkování do mističky. Jako kluk jsem u ní trávil v lékárně v Jesenici u Podbořan prázdniny a ohromně mě ta „alchymie“ bavila. Jako životní volba mě medicína nenapadla, ale představte si, nedávno mi jeden senzibil tvrdil, že mám léčitelské schopnosti. Když jsem se ho zeptal, co pro to mám udělat, odpověděl – V první řadě musíte přestat hrát divadlo! Takže zase nic. Léčit nebudu.

Na lidi působíte dost nepřístupně, odtažitě. Je to povaha, nebo spíš jakási obrana?

Je to obojí. Herec je hodně na očích, medializace je někdy nepříjemná, takže ji odmítám. A určitě je to i povahou. Jsem hodně rodinný typ, společenské večírky nevyhledávám, nic mi neříkají. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale jsem nejradši doma. Opravdu. Je to logické, sám jsem z rozvrácené rodiny, tak to na vás zanechá stopy.

Hodně drsné stopy?

50. léta byla drsná. Pamatuju si, jak jsem šel ve Varech po ulici, bylo mi tak osm, zastavila mě nějaká paní a zeptala se: „Nejsi ty synáček Jiřiny Štěpničkové?“ Když jsem řekl, že ano, dodala: „Maminku prý včera zastřelili. Je to pravda?“

To se vám stávalo často?

Ne, ve škole bylo všechno v pořádku, děti nezajímalo, kde je moje máma, jako kluci jsme prováděli neuvěřitelné blbosti.

Co třeba?

Třeba jsme měli školníka, který nás pořád buzeroval, že řveme, že jsou špinavé záchody a tak… Vyprávěl jsem to doma a tátův kamarád, sochař, vymyslel plán. Udělal výtvarně dokonalé sádrové lejno, já mu ho pomáhal nabarvit, nalepili jsme na ně i kus toaleťáku a ve škole jsem ho nastrčil na záchod na zem. Pro věrohodnost jsem nalil kolem ještě trochu vody. Když jsme to s klukama zinscenovali a zavolali školníka, příšerně nadával, šel pro smeták a lopatku, a když se vracel, já to lejno vzal a strčil do kapsy. Pak jsme řvali smíchy. Od akademického sochaře jsem ovšem dostal za úkol dovést nápad k dokonalosti. Druhý den jsme pečlivě nastražili opravdické hovno, letěli pro školníka, ten celou cestu vykřikoval, že neskočí na naše blbý fóry, sáhl, že hovno strčí do kapsy… no a dál si to umíte představit…

Představuji si, nádherná historka. Prozraďte mi, jaký byl váš tatínek?

Zažil jsem v rodině výtvarníky dva, tátu a tchána. Každý měl rozdílný vztah k profesi a úplně jiní byli i fyzicky. Táta spíš sportovec, jezdil na kole, lyžoval, hrál hokej, občas jsem se ho ptal, kdy vlastně maluje. Vysvětloval mi, že obraz nosí v hlavě, no a až mu v té hlavě uzraje, zavře se na tři dny a tři noci v ateliéru a maluje. Kdežto tchán chodil do ateliéru, i když zrovna neměl zakázku, aby si prý udržel pracovní morálku. Oba mi ale vštípili vztah k penězům, měli náklady s materiálem, barvami, pak obraz musela schválit komise, doporučit do prodeje, pak ho musel někdo koupit. Takže když po té klopotné cestě vydělali nějaké peníze, dávali si část stranou, aby měli pořád kam sáhnout. To jsem se naučil.

Jak došlo k tomu, že jste se narodil v Londýně? Maminka tam měla přátele…

…a hlavně chtěla, abych se tam narodil, abych měl anglický rodný list, automaticky i britské občanství.

A tak jste přišel k pěti křestním jménům – Jiří Jan Jaroslav Martin Otto?

Podle anglického práva se to tak dělá. Mým kmotrem byl Jan Masaryk.

To říkáte jen tak?

No, jak dobře víte, dlouho jsme se vzájemně neužili.

Proč se vlastně maminka vrátila do Prahy, když už v roce 1946 vyhráli volby komunisté?

Hodně lidí tohle jejich vítězství překvapilo, ale důsledky si nikdo představit neuměl. Máma tvrdila, že by jako herečka nenašla v zahraničí uplatnění, já dnes s úsměvem říkám, že jsme se vraceli proti proudu. Zatímco po únorovém puči hodně lidí emigrovalo, my jsme jeli do Prahy.

A proč se pak nakonec rozhodla odejít?

V Divadle na Vinohradech měla problémy, tehdy se z něj stalo armádní divadlo, ona nebyla pro tuhle scénu typ herecky ani lidsky. To taky vysvětluje, proč dostala původně tak vysoký trest – 15 let kriminálu za velezradu jí určil vojenský soud. Utíkala proto, že dostala do ruky dopis, údajně od režiséra Františka Čápa, v němž bylo, že pro ni má v Německu práci, dva filmy. Když se kolem roku 1968 spolu sešli v Jugoslávii, František jí řekl, že jí nikdy žádný takový dopis nenapsal. Byla to od režimu past, potřebovali „viditelné“ oběti, jednou z nich byla máma. Celá skupina tehdy šla k hranicím s převaděčem, a nikdo netušil, že je to vysoký důstojník StB. Začalo se střílet, já strašně brečel, máma byla někde schovaná, ale vystoupila, když mě slyšela, a někam ji odvezli. Mě do kasáren pohraniční stráže.

Co si z té doby vlastně pamatujete, bylo vám tři a půl roku…

Třeba, že ten pohraničník v kanceláři si všiml, že mám zašité kapsy kabátku, měl jsem tam rodinné šperky. Nabídl se, že mi je schová k sobě do šuplíku, protože bych je mohl ztratit. Schoval je dobře, už nikdy jsme je neviděli. I některé další útržky si pamatuju. V Praze jsem byl na pokoji s dětmi od cirkusu, kterým taky zatkli rodiče, od nich jsem se na matracích naučil skákat salta… Jedna naše opatrovnice, nebo co to bylo, se zavřela na záchodě a vyhrožovala sebevraždou… Pak tam byla holka, která obden utíkala z toho bytu po hromosvodu, to se mi strašně líbilo…

To byl byt?

Jo, v činžáku, zřejmě utajený děcák, taková „polepšovna pro batolata“. Tátovi trvalo půl roku, než mě objevil.

Když se maminka vrátila, vídal jste se s otcem dál?

To bylo komplikované, měl jsem soudem nařízeno, tuším každé dva měsíce nebo čtvrt roku, za tátou jet. A moje máma to nesnášela. Rozvedli se, když byla v kriminále, ne že nás opustil hned, když jsem se narodil, jak se kdesi psalo. Měl nový vztah, o kterém jsem vám teď vyprávěl, a později se mi přiznal, že se mámy vždycky bál. Kdyby ji prý potkal, jak jde proti němu po chodníku, tak by přeběhl na druhou stranu a schoval se do nejbližšího domu.

Až takhle?

Jo. Chápal jsem ho, máma byla tvrdá a nekompromisní ženská.

Jak snášela, že chcete jít na herectví?

Rozmlouvala mi to, ale dělala to špatně, zatímco já, poučen, už jsem to dělal dobře a naše děti na herectví nešly. Syn chtěl vždycky dělat medicínu, dcera mě jednu chvíli vystrašila, když začala číst divadelní hry, že půjde na dramaturgii, ale nakonec vystudovala ekonomii a práva.

Byla na vás maminka pyšná?

Zakázal jsem jí chodit na mé premiéry, protože mě její přítomnost stresovala víc než tréma. Taky jsem s ní žádné divadlo nehrál, i když si přála, abychom spolu nějakou zájezdovku udělali. Na moje představení chodila tajně, ovšem pokaždé si mě našla uvaděčka a hned volala: „Pane Štěpnička, maminka je tady!“ Máma taky nechápala mé pracovní nasazení, ptala se, jak můžu natáčení vydržet. Jednou si stěžovala: „S panem Skleničkou už jsme byli nalíčeni v osm ráno, a ten režisér, národní umělec, nevím, jak se jmenuje, něco od pošty…“ „Balík,“ napověděl jsem jí. „…jo ten, tak do dvanácti režíroval židle. Já jsem Maryšu natočila za 14 dní!“

Vy jste žil sám s maminkou, ale hodně brzy jste si našel životní partnerku. Kde jste se s manželkou seznámili?

Byli jsme spolužáci na gymnáziu. A já tvrdím, že naše manželství trvá proto tak dlouho, že jsme začali nenávistí, pořád jsme se popichovali a hádali, teprve pak jsme přešli k lásce. Odbyli jsme si krize na začátku a od té doby už se máme jenom rádi.

Váš osud je hodně barevný, ale působíte jako šťastný člověk.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nešťastný, že bych byl obzvlášť šťastný, to také nejsem, a když se mě ptají, jestli jsem optimista, nebo pesimista, odpovídám, že jsem optimista, ale se životní praxí. A zcela určitě jsem konzervativní a mám své zásady.

Jaké konkrétně?

Rodina je nejcennější opora, jakou může člověk mít, demokracie je společenská dohoda, která má své mantinely, a jejich překračování je stejná zhovadilost jako vjet do jednosměrky v protisměru.

O čem diskutujete s vnoučaty?

Máme čtyři, ta dvě pražská jsou u nás hodně často. Jak se říká, že děti jsou chytřejší než my, mívám někdy pocit, že už to platí i u těch malých. Informace a vědomosti nasají jak houba vodu. Nedávno jsem je v češtině nachytal na přechodnících, ale výsledek mé autority byl, že jsem vstoupil do pokoje a ozvalo se: „Bacha, je tu přechodník!“

TAK ŠEL ČAS

1947 - Narodil se 16. dubna v Londýně, při křtu získal pět jmen: Jiří Jan Jaroslav Martin Otto. Jeho kmotrem byl Jan Masaryk.

1951 - Matka se i s ním pokusila překročit ilegálně hranice, byla odsouzena původně na 15 let. Vyrůstal s otcem, ak. malířem Janem Samcem.

1969 - Ukončil studia na DAMU, angažmá dostal v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, pak přešel do Státního divadla v Brně.

1974 - Nastoupil do pražského Národního divadla, kde stále patří k pilířům souboru.

2002 - Je vynikající dabér, získal Cenu Františka Filipovského.

2010 - Za roli ve hře Blackbird byl oceněn prestižní soškou Thálie.

2017 - Hraje divadlo, diváci ho sledují v seriálech Labyrint II. a Modrý kód. S manželkou Janou se těší ze čtyř vnoučat, která mají od dcery Judity a syna Jakuba.