Napsat něco odpovídajícího o dojmu, který si odnáší posluchač z koncertu, jaký uspořádal FOK 27. listopadu ve Smetanově síni pražského Obecního domu, je spíše úkol pro básníka než pro kritika. Recitál dvou velkých umělců, houslisty Vadima Repina a klavíristy Andreje Korobeinikova, byl jedním ze vzácných projevů dokonalosti a přesvědčivosti hudební představy, kdy dva rovnocenní interpreti se nerozlišitelně stávají interpretem jediným. Pokus o „kritickou“ pitvu mi v takovém případě připadá podobně nevhodným jako pokus o portrét tváře krásné dívky rentgenovým snímkem. Repin (1971) i Korobeinikov (1986) patří k té špičce světových sólistů, jejichž kariéra započala již v dětském věku „vunderkindů“, a na rozdíl od mnohých podobných, oslnivě pokračuje i nadále. V jejich hře lze zřetelně slyšet vliv všech nejznamenitějších prvků proslulé ruské nástrojové školy počínaje od Auera a Rubinštejna až po Oistracha či Richtěra. Jejich projev, podobně jako je tomu i u Gidona Kremera, má však modernější, nebo lépe řečeno civilnější podobu určité střízlivosti, která ale neubírá emocionální účinnosti, naopak ji spíše umocňuje. Smetanova síň není svou akustikou pro podobný koncert nejvhodnějším prostorem, zvláště v některých místech parteru je zřetelnost poslechu problematická. Měl jsem však lístek na střed balkonu, kde je poslech asi nejlepší.
Umělci sestavili program z hudebních světů čtyř mistrů dvou předchozích století. Třívětou Sonátu Clauda Debussyho naplnili barevnými impresemi i brilantním jiskřením. Co mne ihned zaujalo – že houslista celý recitál hrál zpaměti (kdysi obvyklý, ale náročnější způsob hry, který mj. umožňuje i bezprostřednější kontakt s klavíristou), a že věty jednotlivých opusů na sebe navazovaly jen s minimem nutné pauzy. Sympaticky působilo i to, že umělci nenásobili počty „opon“ ovací nadbytečnými pochody pódiem. Projev obou byl svěže přirozený a neokázalý, bez jakýchkoliv „hvězdných“ efektních gest. Stradivárky „Rode“ byly i velkému Steinwayovi vždy krásně znělým partnerem, bezesporu i díky mistrovskému modelování hlasů obou nástrojů – klavír uměl být jak dominantně symfonickým, tak ohleduplně dokreslujícím zvukem, v partituře nikdy nic zbytečně nevyčnívalo ani nezanikalo, takže toto skvělé duo znělo po celý večer jako jeden nástroj.
Následovala čtyřvětá Sonáta č. 2 D dur Sergeje Prokofjeva, určená původně flétně a na přání Davida Oistracha autorem přepsaná i do houslové verze. Opět zazněla úžasně ucelená a přesvědčivá podoba díla – jako technicky dokonalý obraz geniálního malíře, jehož modelem je zápis v partituře.
V podobném duchu pokračovalo po přestávce Prokofjevových Pět melodií op. 35bis, jehož jednotlivé části hráli umělci téměř attacca, což dílu slušelo. I tento opus původně vznikl pro jiné obsazení, jako pět vokalíz (Mélodies sans paroles) pro kalifornskou zpěvačku N. P. Koschitz, což později autor spolu s polským virtuosem P. Kochanskim upravil do houslové podoby.
Z třívěté Sonáty č. 3 c moll op. 45 Edvarda Griega tryskala s osudovou naléhavostí severské ságy vášnivá dramatičnost a melancholická romantičnost. V rapsodii Tzigane Maurice Ravela se v originále po sólovém vášnivém ohňostroji houslí připojuje omamně barevný orchestrální zvuk. Jeho klavírní verze v rukou Andreje Korobeinikova byla dokonalejší a působivější než většina orchestrálních provedení. Bouřlivě aplaudujícímu publiku poděkovali umělci melodií z Čajkovského opery Evžen Oněgin. Ačkoliv by oba umělci mohli snadno zvolit program ohromující publikum bezkonkurenční virtuózní ekvilibristikou, rozhodli se pro cestu do hlubin duše hudby. A otevřeli ji způsobem vzácně působivým. P.S. Musím zmínit šokující překvapení v zakoupeném programu, což byla arogantně nevkusná komerční reklama „boty z Kotvy“, podrážkou dorážející na obsah koncertního programu.
