Zřícenina hradu Okoře nedaleko Prahy poskytovala českým umělcům inspiraci již od dob romantismu. V polovině devadesátých let 19. století se Okoř a její blízké okolí stala oblíbenou destinací studentů krajinářského ateliéru pražské Akademie, vedeného profesorem Juliem Mařákem, kam se vraceli i po ukončení studia na Akademii. S nadsázkou tak můžeme mluvit o jediné „malířské kolonii“ v českém umění 19. století. Vůdčí osobností skupiny umělců byl bezpochyby Antonín Slavíček (1870–1910), vedle něj zde ovšem působili i dva další významní malíři: Otakar Lebeda (1877–1901) a Antonín Hudeček (1872–1941).

Přes rozdílné povahy i malířský temperament bylo pro jejich tvorbu společným rysem úsilí o nalezení moderní podoby krajinomalby. Právě početný soubor obrazů vytvořených během let 1897–1902 na Okoři umožňuje dobře prezentovat krátký, ale intenzivní proces proměny formálních i obsahových složek obrazu, kterým české malířství procházelo na přelomu 19. a 20. století. V tomto klíčovém období se nová generace umělců, jejímiž předními představiteli byli právě Hudeček, Lebeda a Slavíček, zpracovávala podněty impresionismu, pointilismu a symbolismu a snažila se tak domácí umění vysvobodit z
jeho izolace a přiblížit ho současnému dění na evropské scéně.