Dvacet let jsme dřeli, abychom měli na stáří hezké bydlení. Místo pohodlí a tepla se teď tísníme v zahradním domku. Máme ale klid a toho si ceníme nejvíc ze všeho!
Starý domek na vesnici jsme koupili s manželem hned po svatbě a také toho hezkých, či spíš hodně tvrdých let litovali. Byli jsme mladí a nezkušení. Netušili jsme, jaká dřina nás čeká. Peníze na nějakou pořádnou rekonstrukci jsme neměli.
A tak jsme museli vždycky našetřit nějaké peníze a potom začít opravovat. Šlo to pomalu a ztuha. Rodiče jsme neměli a tak jsme zůstali na všechno sami. Navíc jsme si pořídili čtyři děti a představovali si, jaká budeme velká a spokojená rodina.
Po odchodu dětí jsem si užívala klidu
No, velká rodina se nám splnila, ale ta spokojenost se dostavovala jen zřídka kdy. Hlavně u mě, protože mi ve starém baráku byla neustále zima. Postupně se nám přece jen podařilo změnit tu naši ruinu na celkem pěkný domek.
Žádný luxus, ale všechny děti měly svůj malý pokojíček a ještě zbylo místo na dvě malé koupelny, abychom se věčně nehádali o vanu. I zahrádka začala dostávat podobu, jakou jsem si před mnoha lety vysnila.
Asi bych to neměla říkat, ale docela se mi ulevilo, když děti vylétly z hnízda a já si mohla konečně trochu odpočinout. Pracovala jsem na zahrádce, zavařovala všechno, co se urodilo a ještě si pořídila pár slepiček.
Byly chytré a přítulné. Vůbec ne takové, jak bývají líčeny! Za moji náklonnost se mi vždycky dokázaly odměnit bohatou snůškou vajec. Prostě, žili jsme si s manželem pěkně a v poklidu.
Vnoučata se k nám jen hrnula
„Babi, mohu u vás nějaký čas bydlet?“ přišla jednou nejstarší vnučka s prosbou a já ji nechtěla ani nemohla odmítnout. Svěřila se mi totiž, že je doma nešťastná. Její rodiče se dost hádali a dokonce plánovali rozvod.
Já se svým dětem do jejich života nepletla a tak jsem jen na vnuččinu prosbu kývla. „Místa máme dost!“ Netušila jsem, že můj vysněný klid tímto okamžikem skončil. Z oken se linula hlasitá hudba a u stolu vnučka neustále telefonovala.
„Ty jo, ty brďo, no né, no teda…“ opakovala pořád dokola a já začala přemýšlet, zda jsem neudělala chybu, když jsem jí u nás dovolila bydlet. Manželovi to bylo jedno, stále kutil něco ve sklepě: „Nech jí, je mladá, nebyli jsme jiní!“ zastával se jí.
„Babi, když u vás bydlí Adéla, mohu taky?“ zeptal se jednou u nedělního oběda její bratranec, syn od našeho druhého syna. Co jsem mu tak asi měla odpovědět? Že nesmí? A tak se k nám nastěhoval druhý vnuk.
Šest dětí už bylo moc
Byl neméně hlučný, jen o poznání línější. O nějaké pomoci na zahradě nebo v domácnosti jsem si mohla nechat jen zdát. „Doufám, že se sem nenastěhuje další!“ řekl manžel tak trochu z legrace, ale hned týž den večer zazvonil u dveří zvonek.
„Můžeme u vás přespat?“ zazněla ze tmy otázka a do dveří se hnala hned dvě další vnoučata. Zbývala už jen dvě poslední, ale ani ty na sebe nenechala dlouho čekat. Neuplynul měsíc a my měli pod střechou celkem šest puberťáků.
No, bylo všem už přes osmnáct, některým i přes dvacet, ale chovali se všichni jako blázni. Alespoň mně to tak připadalo. I manžel toho měl občas celkem dost! „Budeme je muset vyhnat. Takhle to dál nejde! Vždy´t já už si ve vlastním domě připadám jako na návštěvě!“ posteskl si, když si večer cpal do uší takové ty špunty, aby nic neslyšel.
V patře nad námi se totiž konal nějaký mejdan. Oslava! Ono totiž bylo stále co oslavovat, jak říkali naši mladí. Jenže co my, ti starší?
Manžel dostal skvělý nápad
Ráno, k mému překvapení, přichystal manžel bohatou snídani a trpělivě čekal, až se naše vnoučátka vypotácí z postelí. Kolem desáté se konečně dočkal. „Tak moji mladí kamarádi. Takhle to dál nejde. Budete se muset vrátit k rodičům!“ Oznámil jim, ale setkal se s velkou nevolí.
Prý to nejde! Jedni rodiče se rozváděli, další stěhovali a s těmi zbývajícími se nemluvilo… „Dědo, nech nás tady ještě chvíli, prosili všichni svorně. Jenže, ani manžel ani já jsme netušili, že se ta chvíle protáhne na další rok! Měsíce plynuly jako voda a my byli čím dál unavenější.
„Ty Haničko, dostal jsem takový nápad…“ řekl mi můj muž trochu váhavě. Mluvil polohlasně, jako by se bál, že ho někdo uslyší… Byla jsem na ten jeho nápad moc zvědavá. Za uplynulých čtyřicet let manželství totiž nikdy žádný nápad neměl.
Tentokrát to ale stálo za to! Byl to totiž nápad, který nám úplně změnil život!
Utekli jsme, hurá
„Odstěhujeme se! Utečeme! Prostě zdrhneme!“ oznámil mi s nadšením a já ihned souhlasila. Teprve za chvíli mě napadlo, že nevím kam. Vždyť jsme neměli ani stan, natož nějakou chatku! „Za vesnicí prodávají levně pozemky,“ řekl mi a hned pokračoval: „Už jsem jeden malý zamluvil.
A postavíme si zahradní domek. Teď se tomu říká domek na kolečkách, ale je to jedno. Budeme mít klid. Konečně!“ Kývla jsem, protože mi to vlastně bylo úplně jedno. Hlavně, když se zbavím vaření a uklízení po tolika lidech a navíc zase uslyším ticho! Zpěv ptáčků! Jedinou mojí starostí byly moje milované slepičky.
Ale i ty se dočkaly nového domova. A tak jsme přenechali náš dům vnoučatům. Ať si dělají, co chtějí!
Hana B. (65), východní Čechy
