Článek
Režisér Jan Frič nápady rozhodně nešetřil. Inscenace začíná ve Vatikánu, Oidipús jako papež střežený švýcarskou gardou, Diův kněz (David Prachař) a sbor Thébanů coby kardinálové, kteří se ve sborových scénách stávají iniciátory i aktéry pompézního obřadu s rozhoupávanou obří kadidelnicí. Kreón (Igor Orozovič) ale přichází z Delft jako typický kravaťák-politik a hra se záhy mění v detektivku s forenzní rekonstrukci Láiovy vraždy, v němž Oidipús na sebe bere baloňák detektiva Colomba. A dojde i na brutální policejní výslech ve stylu let minulých. Teiresiás (Jana Preissová), Korintský posel (Alena Štréblová) a Láiův pastýř (Taťjana Medvecká) jsou dvojnicemi královny Iokasté (Jana Stryková), leč zároveň ženami s nalepenými vousy, jejichž scény mají podobu divadelně zcizovaného, případně nápovědou shazovaného výstupu. A v pozadí se z obří tiskárny symbolizující novodobou delfskou věštírnu sune věštba-důkaz v podobě fotografického portrétu Oidipa se zavražděným Láiem.
Oidipús (Pavel Batěk) a Kreón (Igor Orozovič) se rvou na vykopávkách ostatků zavražděného Láia.
Inscenátoři se v programu chlubí, že jejich zlatá kadidelnice drží momentálně světový rekord co do velikosti. O další usilovali zřejmě co do množství nápadů, z nichž některé sice diváky zcela jistě zaujmou, ale celek s jasně deklarovanou výpovědí, proč a o čem hrát Krále Oidipa, neskládají. Dá se vytušit, že se tu hraje o krizi důvěry v moc bohů i lidského jedince, o krizi mužsko-ženské identity, o moci i bezmoci. Jenže smysl hry i inscenace se utápí v množství okázalých obrazů, jež nedávají odpověď na to, kým je Oidipús dnes a tady.
Pavel Batěk hraje Oidipa civilně, s dobrou deklamací verše, jeho Oidipús se z polohy sebevědomého vladaře propadá do nejistoty sám sebou usvědčeného viníka, až končí v působivém obraze do prenatální polohy schouleného polonahého anonymního člověka (německé divadlo by se nebálo jít do v tomto případě smysluplné nahoty!) na pozadí obrovitého svítícího lunárního kotouče. Působivý obraz ale jen završuje inscenaci plnou otazníků, tápání a bohužel i nudy. A tu nepřehluší ani hřmící varhany, barevné svícení, kouře či pachy vypouštěné do hlediště renomovaným švýcarským specialistou na vytváření vůní. A bohužel ani herci, kteří tu ponejvíce slouží soukolí složitě budované podívané.
| Sofoklés: Král Oidipús |
| Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda, úprava Nina Jacques, Ilona Smejkalová a Jan Frič, režie Jan Frič, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Jakub Kudláč, světelný design Tomáš Martínek, choreografie Marek Zelinka, odorace Andreas Wilhelm. Premiéry 5. a 6. prosince v Národním divadle, Praha. |
Hodnocení: 50%
Může se vám hodit na Firmy.cz: