Dcera Zmožka Zahradníková: O útěku a víře v Boha
To, že je dcerou slavného muzikanta Jiřího Zmožka (76), provází Markétu Zahradníkovou (48) celý život. Prošla si řadou profesí – od herečky přes producentku, až se po čtyřicítce našla ve spisovatelské dráze. Její první knižní rozhovor Postel, hospoda, kostel se Zbignewem Czendlikem se stal bestsellerem, nyní vydala knihu Od hospody k hospodě s Jaroslavem Sapíkem. A do třetice píše o tátovi...
Markéto, kněz a šéfkuchař. To nejsou úplně typičtí lidé na rozhovory. Jak jste na ně přišla?
„Za to může brácha! (zpěvák Marcel Zmožek – pozn. red.) Bylo mi čtyřicet dva let a najednou jsem se ocitla s holýma rukama, v krizi, v takovém bezčasí, kdy stojíte na zelené louce, nic nemáte, jen pocit, že jste přišli o vše, co jste si budovali. Po devíti letech jsem odešla z velké mediální společnosti, kde jsem šéfovala kreativní divizi. Neměla jsem úspory, synovi bylo dvanáct a já najednou nevěděla, co dál.“
A jak došlo na knížku?
„Protože jsem věřící, říkala jsem si: Bože, teď je to na tobě, ukaž mi cestu, kde mě vidíš. Tehdy jsem napsala naštvaný dopis kamarádce, zrovna jsme se hrozně pohádaly. Ukázala jsem ho bráchovi a ten mi říká: Nikam to neposílej, ale měla bys psát! Pak mi to řekli další tři lidi nezávisle na sobě. Pikantní na tom bylo, že já jsem dyslektik a dysgrafik a v životě by mě to nenapadlo. Tehdy přišel Marcel s nápadem: Tak napiš knížku s Czendlikem!“
Máte slavného tátu. Proč jste jako první nenapsala knížku o něm?
„To mě vůbec nenapadlo! Můj otec má mnoho schopností, o kterých se neví, a já mám některé po něm. Třeba systematičnost, pedantičnost, analytický způsob uvažování, organizační schopnosti, sebedisciplínu, přesnost. Teď už je to fajn, ale dřív jsme na sebe často naráželi. On je silná osobnost, já taky. On se umí prosadit, já též. Ale hodně se změnil, vlastně i já. Takže už jsme se domluvili a začala jsem psát o něm.“
Umělecká dráha vás tehdy nelákala?
„Ale ano! Ve třinácti letech jsem natočila první film Pohlaď kočce uši. Tehdy jsem zatoužila, že bych chtěla být herečkou. Dělala jsem talentovky na konzervatoř, nevzali mě. Říkali, že by chtěli do ročníku hezký holky, princezny. A já byla klučičí typ. Nevzali nás tehdy s Rudolfem Hrušínským a pamatuju si, jak děda Hrušínský přemlouval mého otce, že musí podat odvolání a půjdou bušit na vrata ministerstva. Táta na to rezignoval. Řekl, ať si udělám klasický vzdělání, a já šla na střední ekonomickou školu.“
Proč také nezpívá
Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Táta i bratr jsou zpěváci, ale co Markéta?
„Když jsem byla malá, u nás v rodině se pořád zpívalo. Ale jakmile jsem se začala zapojovat, říkal tatínek útrpně: Markétko, prosím tě, nezpívej. Takže jsem nezpívala. Teď v dospělosti mě slyšel, jak si pobrukuju nějakou písničku a říká: Ty docela slušně zpíváš! Dnes už je mi jedno, co si myslí, ale kdyby to tenkrát neřekl, tak jsem možná zpívala,“ vysvětluje. „Myslím ale, že hudební talent jsem nezdědila. Zato můj syn Krištof má s největší pravděpodobností absolutní sluch. Pořád sedí u klavíru, hraje a začíná komponovat. Asi to přeskočilo generaci,“ prozradila.
Celý článek a fotografie najdete v tištěné verz Aha!
