Lucia Kašiarová o Studiu Alta: „Když něco končí, něco nového začíná.“

Lucia Kašiarová. Foto: Studio Alta.

Autor Lucie Hayashi

Kdy jste zjistili, že budete muset skončit?
My víme už od začátku, že tady nebudeme věčně. Pro mě to žádná novinka není a jiné prostory hledám intenzívně už pět let. Ale bohužel lidé si snadno na něco zvyknou a těžko pak věří, že to bude jinak. Takže celá ta hysterie je trochu přehnaná.

Jaké tedy byly podmínky nebo přísliby?
V podmínkách pronájmu jsme od začátku měli dvouměsíční výpovědní lhůtu. Takže neustálý stres, na kterém jsme ale ve finále postavili koncepci a filozofii celé organizace: Neustále v pohybu. Reagujeme na to, co přijde, na změny zvenčí i zevnitř.

Když mluvíme o tom, že se Alta přesune jinam, nese to s sebou spoustu odpovědnosti za lidi, kteří zde tvoří a obývají ten prostor. Hodně mě mrzí, když teď někoho potkám a on mi začne vyčítat, jestli si vůbec uvědomuju, co jsem udělala. Je mi to strašně nepříjemné, protože já kvůli té ohromné odpovědnosti, kterou cítím za všechny, kdo Altou projdou, nespím už několik let.

Proč jste se tedy nyní rozhodli?
Loni v prosinci jsme opět jako každý rok nevěděli, zda tady v lednu budeme, nebo ne. Celý rok 2018 jsem se snažila najít developera, který by odkoupil celý areál, abychom zde mohli zůstat a něco nového vybudovat, řešila jsem to velmi intenzívně s vedením Prahy 7. Chtěli jsme zde udělat školku, zázemí pro děti, kulturní centrum apod. Bohužel se mi to do poslední chvíle nepovedlo. Takže jsem byla v brutálním stresu. Ale protože všichni zde měli nasmlouvané premiéry, věděla jsem, že je nemůžu postavit před bezvýchodnou situaci, tak jsem ten stres držela mlčky v sobě.

Pak se to vyřešilo. Nový majitel s námi počítal, ale dostali jsme novou smlouvu, ve které nám enormním způsobem navýšil zálohy za správu areálu. V lednu 2019 jsem zjistila, že potřebuju o pět set tisíc víc, které prostě nemám. Byli jsme nuceni zvýšit ceny za pronájmy a rušit vlastní aktivity. Celý rok 2019 jsme vlastně nedělali nic jiného, než jen honili peníze. A ty jsme rovnou posílali dál. To jsme sice dělali i předtím, ale po jedenácti letech, kdy se to ještě zintenzívnilo, mi to přišlo opravdu absurdní. Odvádět měsíčně přes dvě stě tisíc za nájem a další peníze za energie. Postrádá to smysl naší existence. Naše organizace má podporovat kreativitu umělců a místo toho jen vybíráme od umělců peníze, které odevzdáváme někomu mimo sektor. Těším se na ten pocit, až budu moct konečně vyplácet tým a umělce za jejich práci, až budu moci sestavovat program na základě našeho výběru, a ne podle toho, jestli umělec má na pronájem. 

Zaznamenala jsem na jaře konkurz na ředitele Alty, ale nevím, jak to vlastně dopadlo.
Dopadlo to dobře, zájemců se přihlásilo několik. Máme novou ředitelku, která nastoupí od ledna. Sice to nebylo hned, ale je to člověk, za kterým si stojím. Jmenuje se Katarina Živanović, Srbka momentálně žijící na Slovensku. Bude výkonnou ředitelkou Studia Alta, já zůstanu ředitelkou ALT@Rtu a uměleckou ředitelkou Alty.

Rozhodnutí definitivně opustit tento prostor padlo ale až na konci října. Pro taneční komunitu to byl šok.
Ano, a hned druhý den jsme to komunikovali s umělci, našimi ambasadory, zástupci velkých festivalů, kteří s námi počítají. I to rozhodnutí skončit v březnu je velmi pragmatické. Spočítala jsem si, že festival Malá inventura by už asi jiné prostory najít nezvládl, zatímco festival Bazaar, který často dělá work in progress, může proběhnout i jinde. A Česká taneční platforma bude mít aspoň půl roku na to se na změnu připravit.

A?
Není žádné A. Pak je B. Možná se to ke mně naštěstí ani všechno nedostává, ale cítím velký tlak a hysterii kolem Alty, které naše oznámení o odchodu vyvolaly. Na jednu stranu je to přirozené a chápu to. Vnímám velmi pozitivně, že se celý obor zmobilizoval a chce nás podporovat. Všechna divadla se semkla a nabídla prostory projektům, které byly původně plánované u nás. Ta solidarita je obrovská. Celá tahle akce potvrzuje, že jsme obor, ve kterém se nepohybují sobecká umělecká ega, ale který rozvíjí empatii k jinakosti, různorodosti. K potřebnosti se o něco (někoho) opřít, někoho obejmout a nebo naopak: rozběhnout se a skočit, zabrat a mít jasný postoj.

Umělci dokonce sepsali petici. Byli jste nějak součástí nebo stáli mimo?
Byla to jejich iniciativa, ale než petici vypustili, dali mi ji přečíst. Je neuvěřitelné, že se sešlo na patnáct set podpisů. Města a úřady by to mohly vnímat pozitivně, že je náš obor velký, má silný hlas a umí se sjednotit a mít společné slovo. Můžou být na nás všechny hrdí, postavily se za nás i subjekty ze zahraničí, což znamená, že Česko má svůj hlas.

Spíš se toho ale zalekly, ne?
Ano, bojí se poukázání na systémový problém, který mají řešit a neví jak. Pád Alty vnímám taky jako ukázkový příklad toho, že nezávislá kultura nemůže v takových prostorách fungovat, lidé potřebují mít jistotu zaměstnání, jak v týmu, v zázemí, tak v souborech. I alternativní umění potřebuje profesionální zázemí. Umělci se můžou rozhodnout, jestli chtějí pracovat projektově, nebo mít zaměstnance. Každopádně oba sektory potřebují být adekvátně ohodnoceni. Teď je to na úrovni vykořisťování. Za těch třicet let už jsme se etablovali, profesionalizovali. Organizace a soubory, které se za ta léta vypracovaly v naprosto profesionální subjekty, nemohou fungovat v systému, který neroste s potřebami oboru. Už to nejde dělat „na pankáče“. Jsme mezinárodně uznávaní. Jediný, kdo to nevidí, je politická struktura. 
A tato problematika se díky Altě zakcentovala tak, že už není možné to dál přehlížet. Úřady to podráždilo, celou akci s dopisy a peticí vnímaly negativně. To mě dostalo do velice nepříjemné situace. Na jedné straně ta obrovská aktivita a podpora lidí z oboru a na druhé úřady, které mají jiný čas reaktivnosti, ale zároveň chtějí vědět, co se děje.

Nicméně petice se dostala i k úřadům a Alta vůči grantovým komisím stále mlčela.
Možná to vypadalo, že mlčíme. Jenže my jsme krizovou situaci řešili. Dali jsme vědět lidem, kterých se to týká, aby se na to připravili. Ale informaci o tom, kam se přesuneme, kdy a jaké to bude mít následky, jsem říkat nemohla. Protože jsme to prostě nevěděli. Hypoteticky jsme doufali v přesun do Invalidovny, ale to je proces, který trvá, je to státní instituce. Zároveň jsem musela řešit možnosti použití víceleté dotace města, tak abychom o ni nepřišli atd. Těch interních záležitostí je celá řada a vlastně ani není důvod tím veřejnost zatěžovat. Ty věci se nevyřeší z hodiny na hodinu. Nemohli jsme si dovolit pustit do světa nepotvrzenou informaci. Každý týden je ta situace trochu jiná.
To byl právě ten střet dvou světů. Nezávislého sektoru, který je velmi rychlý, pružný a hlasitý a chtěl nějak aktivně pomoci. Proti tomu stála státní sféra a město, které fungují v jiném rytmu.

A máte tedy nějaké eso v rukávu?
Něco mám, ale nemůžu to zatím odhalit. V březnu se přesuneme do Invalidovny, máme měsíc na vystěhování. Město nám zatím žádné jiné možnosti nenabídlo, snaží se hledat, ale zatím nic neobjevilo. Takže nyní přistupujeme k podpisu smlouvy v Invalidovně. Ty prostory sice nejsou ideální, ale věřím tomu, že nám to může přinést nové možnosti, co se týče programu, práce s umělci, novou komunitou, publikem, dalšími soubory apod. Takže konečně před námi leží nějaká nová výzva!

Konečně???
Ano, protože poslední tři roky jsme jako ve vakuu a permanentním napětí, co bude, kdy to padne. Umíte si představit, že plánujete velké mezinárodní projekty dva až tři roky dopředu, podepisujete partnerské smlouvy, ale vlastně nevíte, jestli tady zítra budete?

Vybavení, které jste sem instalovali, přestěhujete snadno?
Nevím, jestli snadno, ale rozhodně všechno tady je naše. Včetně záchodu, včetně trubek od topení. Takže buď si to někdo odkoupí, nebo to rozprodáme nebo zkusíme přestěhovat. Už teď se můžete těšit na březnový Alta blešák.

Zvládnete to za pouhý měsíc?
Musíme. Samozřejmě oceníme jakoukoliv pomoc, budeme potřebovat fyzickou sílu i psychickou podporu.

Ještě něco bys chtěla vzkázat touto cestou veřejnosti?
Ano. Včera jsem se dozvěděla od Adris Světlíkové z Nové sítě, že situace kolem Alty je pro mnohé aktivní činitele v regionech velmi demotivující. Že jsme byli jejich vzorem, když vydupávali kulturu ze země v tamních podmínkách. Ale já myslím, že je to naopak. Chci jim říct: „Pojďte do toho, má to smysl, je to hrozně důležité!“ A taky bych ráda apelovala na lidi, že se zde uvolňuje prostor, na který jsme byli zvyklí. Třeba se zde vytváří možnost pro nějakou novou kreativitu. Já vždycky věřím tomu, že když něco končí, tak něco nového začíná.

Lucia Kašiarová

Slovenská umělkyně, trvale působící v Praze, se pohybuje v široké škále živého umění. Realizuje vlastní umělecké projekty, spolupracuje s významnými českými i zahraničním choreografy a činoherními režiséry, podporuje umělce v hledání své vlastní umělecké cesty.

Zakladatelka pražského kulturního centra Studio Alta a festivalu slovenského současného umění HYBAJ HO!. Patří k zakládajícím členům organizace ALT@RT a Iniciativa pro Invalidovnu. Držitelka ocenění České taneční platformy Tanečnice roku 2012 a Manažerka roku 2018.