První letošní premiérou činohry Národního divadla se stala jedna z pozdních her Thomase Bernharda Oběd u Wittgensteina. Hra inspirována rakouským filosofem a napsaná pro konkrétní tři herce uchvátila i Daniela Špinara. Dokonce natolik, že si monolog Vosse vybral, když se hlásil na DAMU. Uvedení inscenace v jeho režii označuje Špinar za splněný sen. Škoda jen, že z představení tolik nevyplynula jistá naléhavost a zacyklenost, která je patrná v textu.
Thomas Bernhard (1931-1989) platí za nejvýznamnějšího poválečného německy píšícího autora, který je dnes dokonce uváděn častěji než současná generace německých dramatiků. Ve své době však byl také považován za kontroverzního autora. Například kvůli svému románu Mýcení (1984) čelil žalobě od Gerharda Lampersberga. Ve stejném roce jako Mýcení Bernhard napsal i divadelní hru Ritter, Dene, Voss. Název tvoří jména tří herců – Ilse Ritterové, Kirsten Deneové a Gerta Vosse –, pro něž byla hra napsána a kteří si v ní skutečně i zahráli.
Dílo Thomase Bernharda se mimo jiné vyznačuje ironií a drsným humorem, díky němuž bývá oceňován. Zároveň je pro jeho dílo typická forma osamělého monologu. Jak poznamenal sám autor v rozhovoru z roku 1977: „Z mého pohledu vlastně o žádné dialogy nejde. Moje divadlo nemá nic společného ani s replikami. Každý si tam mluví něco pro sebe.“ Postava tak hovoří sama k sobě. Sice mluví o druhých postavách, možná je i kritizuje a zmíněné postavy onu kritiku slyší. Ale řečník toho nedbá a adresát kritiky se tváří jakoby nic.
V Česku se Bernharda poprvé ujalo Divadlo Na zábradlí, a to právě inscenací Ritter, Dene, Voss, kterou v roce 1996 režíroval J. A. Pitínský. Naposledy pak v loňském roce uvedlo Mýcení v režii Jana Mikuláška. Nyní inscenaci Ritter, Dene, Voss uvádí i činohra Národního divadla, ovšem tvůrci záměrně zvolili jiný název, aby hru přiblížili i těm, kdo s dílem Thomase Bernharda nejsou důvěrně obeznámeni. Nevymysleli si však zcela nový název, ale přejali ten, který se pro hru používá ve Francii – Oběd u Wittgensteina.
Ovšem ve Špinarově Obědě se žádný oběd nekoná. Sestry, starší Dene a mladší Ritter, se chystají na příchod bratra Vosse – Ludwiga. Dene jej přivezla zpátky domů z blázince ve Steinhofu. Ludwig z této změny není vůbec nadšený. Klid a pevný řád blázince mu umožňují se soustředit na filosofii. Proti bratrovu návratu protestuje i mladší sestra Ritter, která Dene obviňuje, že kolem bratra zbytečně skáče a nechává se jím využívat. Jakmile se však na scéně objevuje Voss, otáčí, špitá si s bratrem a pomlouvá pro změnu Dene. Ta jen smutně přihlíží, ve tváři ublížený výraz, že ji Voss ignoruje.
Ti tři se neustále hašteří a dohadují. Ludwig je kritický vůči oběma sestrám a rozhodně se to nebojí říct nahlas. Ritter předstírá, že jí to nevadí, ale potají pojídá prášky, zapíjí je šampaňským a Vossovým excesům se neuroticky směje. A Dene se zoufale snaží o zdání normální rodiny a normálního rodinného oběda, přestože ten se nekoná. Oběd, který celou hru rámuje, je ve Špinarově adaptaci zredukován na moučník, žloutkové věnečky. Ludwigův oblíbený.
A naneštěstí není oběd to jediné, co Špinarově adaptaci chybí. Na jednu stranu představení postrádá nějakou akci, nebo ještě lépe reakci. Reakci Ludwigových sester na jeho urážky. Na věnečky, které vyplivl, na porcelán, který rozbil. Reakci Dene na polibek Ritter a Vosse – a tím mám na mysli něco víc než otázku „Dáte si kávu?“ Zkrátka vyřešení všech rodinných problémů jednou provždy. Víme ovšem, že u Bernharda toto není možné. Že postavy si mluví pro sebe a nereagují na řeči toho druhého. Míjí se. Jak poznamenává překladatelka této hry Zuzana Augustová: „O vyřešení čehokoli tu nemůže být řeč. Tady se minulost jen přetřásá, stále znovu, stále dokola.“
Jenže tahle pohodlnost, která nám připomene Čechovovy Tři sestry a jejich „Do Moskvy, do Moskvy“, aniž by vůbec začaly balit, tohle rochnění se ve starých křivdách stále dokola, aniž by se došlo k něčemu novému, ten povzdech Dene: „Třicet let tatáž debata.“, tyhle jemné nuance, které by vysvětlily jistou statičnost představení, bohužel chybí také. A místo psychologicky silné hry zbyde jen její stín, kdy má divák pocit, že by to mohlo být psychologicky silné, kdyby… něco. Dalo by se zde použít přirovnání o vaničce s dítětem, kdy se dramaturgovi zřejmě povedlo vyškrtnout i pointu či podstatu této inscenace.
A je to velká škoda, protože všichni tři herci podávají skvělý výkon. Lucie Juřičková jako upjatá Dene, která neustále odbíhá do zákulisí, sice nemá tolik prostoru jako zbývající dvě postavy, přesto za kolegy rozhodně nezaostává. Zuzana Stivínová své nové působení v Národním divadle zahájila rolí Ritter, která jí zřejmě dobře sedla. Její smích se může zdát až nepatřičný, ovšem k neurotické Ritter, která svým ironickým, avšak nevhodně hlasitým smíchem zakrývá rozpaky z bratrových průpovídek, se to nakonec hodí. Jen chválu lze pět na Vosse Saši Rašilova, který neurvalého a nespolečenského filosofa, kterému jsou city ostatních naprosto jedno, zahrál výtečně.
Scéna, kterou tvoří čistě bílé kulisy, perfektně koresponduje s Ludwigovým prohlášením o fušerství malířů: „Holé stěny jsem vždycky miloval … Holé stěny říkal jsem vždycky.“ Na druhou stranu takto sterilně čisté prostředí opět neumožňuje vyniknout podstatě inscenace, jež spočívá i v kontrastu Vossových urážek a snahy Dene o slavností stolování. Naopak smysl postrádá démonický bubeník sedící v koutě, jenž pak pouští Beethovenovu Eroicu z mobilu. Oběd u Wittgensteina ve Stavovském divadle tak má svá pro i proti, které z něj činí poněkud polovičatou a nedotaženou inscenaci.
DIVADLO: OBĚD U WITTGENSTEINA
Překlad: Zuzana Augustová
Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Matěj Kroupa, Jan Hrovatitsch
Světelný design: Karel Šimek
Foto: Petr Neubert
Hrají: Saša Rašilov, Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková, Jan Hrovatitsch
www.narodni-divadlo.cz
