Filmová hvězda za plátnem. Jiří Hubač psal na tělo a herci se báli měnit dialogy

„Přitáhnul mě pravdivostí, skutečností, kterou vidíme pořád kolem sebe. On ji zobrazoval a vykresloval mezilidské vztahy,“ oceňuje Patrik Ulrich, autor publikace nazvané Jiří Hubač - šlechtic příběhů.  

Ví o něm všechno

Asi před pěti lety nastoupil Ulrich na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kde potkal Aničku Hubačovou. „Měl jsem pocit, že by mohla být příbuzná. Hubačovi totiž mají výrazné rysy, které je prozradí. Nakonec to byla jeho vnučka. Téma Jiřího Hubače jsem měl už v bakalářské práci. Mohl jsem se obklopit rodinou a jeho spolupracovníky. Řekli mi úplně všechno. Dali mně fotografie, archivy. Viděl jsem filmy, které nikdo nesledoval třeba 30 let.“

Knihu k nedožitým devadesátinám legendy už pokřtili Jiřina Bohdalová a Jiří Bartoška. „To vlastně byli jeho dvorní herci, pro které cíleně psal takové filmy jako Fany anebo Všichni moji blízcí. Po křtu mi řekli další spoustu věcí, které bych do knížky snad dotisknul, ale to už není možné.“

Každý tam něco najde

Publikaci si můžou přečíst filmoví pamětníci. „Studentům může sloužit jako taková učebnice scenáristiky a dramaturgie. Zajímáme se třeba o to, jak pan Hubač musel přepisovat knížky levicové literatury, které se v televizi povinně adaptovaly. Užijí si i milovníci filmového umění. Popisujeme, jak herci věděli, že pan Hubač píše přímo pro ně a báli se měnit dialogy.“

Jiří Hubač se na konci 60. let pokoušel vytvořit filmovou Československou novou vlnu v televizi. „Snímky z té doby mají obrovský přesah do současnosti, protože zobrazují totalitní režim, mocnáře, který se snaží mít nadvládu nad určitou společností. Takové filmy jako Raport, Pasiáns a Podezření samozřejmě skončily v trezoru,“ odkrývá méně známé skutečnosti Patrik Ulrich.