Zjednodušeně lze říci, že základním znakem demokratického režimu je oddělení mocí a pravidelné volby.

Oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní a jejich neslučitelnost zaručují ochranu občana před zvůlí státu. Jednotlivé moci se svým způsobem drží v šachu a celý systém představuje určitý stav dynamické rovnováhy, která eliminuje občasné snahy silných osobností o vychýlení mocenského těžiště ve prospěch některé z mocenských složek.

Je pravda, že systém rovnováhy mocí není příliš efektivní. Vláda absolutního osvíceného panovníka (a je jedno, jde-li o monarchu z Boží milosti nebo vojenského diktátora či revolučního vůdce) může být mnohem efektivnější. Problém je v tom, že není nic, co by zaručovalo onu osvícenost.
V mnoha řeckých obcích klasické antiky vládl tyrannos vynesený k moci vzpourou majetných občanů proti rodové aristokracii. A bývala to většinou vláda dobrá a obci prospěšná. Stávalo se ovšem (většinou v dalších generacích), že taková vláda přešla v prostý režim vládcovy osobní moci a tyrannos se stal tyranem v našem chápání tohoto pojmu. Celkově se dá říci, že model tyrannos se neosvědčil - byl náchylný k poruchám.

Řečtí filozofové klasické doby preferovali vládu osvícené oligarchie. Není divu, patřili by k vládnoucí vrstvě. Lid - tedy svobodní muži nosící zbraň - ale ne vždy toužil po vládě rodové a majetkové elity, a tak byla vynalezena demokracie.

Kromě dělby moci jsou pro demokracii klíčové pravidelné a svobodné volby. Volební právo by dle teorie mělo být přímé, rovné a tajné.
S jistotou se dá říci, že v demokratických režimech je důsledně dodržována tajnost volby. Pokud jde o přímost a rovnost, je to napříč demokratickým světem různé.
Klasickou ukázkou nepřímé volby jsou volby amerického prezidenta. Občané volí sbor volitelů a až ten následně hlasuje o přímé volbě kandidáta. Teoreticky mohou volitelé volit i jiného kandidáta než toho, za kterého byli zvoleni. A opravdu, minimálně v případě první volby Thomase Jeffersona byl zvolen kandidát, který původně neměl většinu volitelů.

O demokratičnosti USA kvůli tomu nepochybujeme a nezaráží nás ani faktická nerovnost váhy voličského hlasu mezi jednotlivými státy. Všichni prostě berou na vědomí, že jim to už víc než 250 let funguje.
Konec konců, ony nestejně velké volební okresy v České republice také vedou k tomu, že v Liberci a v Praze je potřeba ke zvolení do sněmovny jiný počet hlasů.

Jisté je, že přes všechny odchylky od teorie demokracie fungují. Problém nastává v okamžiku, kdy někdo z faktu, že demokracie je neefektivní a nedokonalá (a to ona nesporně je), vyvodí, že je třeba ji zdokonalit vložením nějakého dalšího prvku, nejlépe nějaké další moci.

Jednou z pověr je, že takovou mocí jsou média. Ještě dnes občas narazíme na tvrzení, že novináři jsou hlídací psi demokracie. I v časech, kdy existovaly jen tištěné noviny, bylo v mediálním prostoru pár idealistů, kteří chtěli střežit morálku. Pak tu byla většina neutrálních rutinérů, kterým šlo o to uživit psaním sebe a rodinu. A vždy tu bylo i nezanedbatelné množství novinářů, kteří psali na něčí objednávku. Konec konců, šlo vždy primárně o chleba - a ten s máslem je vždycky lepší.

Papír máme zvolna na ústupu. K rozhlasu a televizi přibyla nepřehledná masa internetových médií. Zásadně roste kvantita, ale struktura těch, kteří tvoří obsah médií, se od časů dominance papíru prakticky neliší. Změna je snad jen v tom, že se otevřel prostor, v němž mohou publikovat amatéři, o kterých se nikdy přesně neví, jestli jde o idealisty, nebo prostě o grafomany.

Jinými slovy, média toho nikdy moc neuhlídala a dnes toho uhlídají možná ještě míň.
Můžeme sice argumentovat aférou Watergate. Ta se ale dá interpretovat i tak, že si s prezidentem Nixonem vyřídily účty špičky FBI a využily k tomu dva obzvlášť iniciativní reportéry The Washington Post. Vlivný deník tedy nezměnil dějiny, ale byl vmanipulován do úlohy nástroje v mocenské hře.

Oblíbeným nápadem je vnést mezi demokratické instituce nějakou novou, která bude na ty ostatní dozírat, jsou-li dostatečně demokratické a morální.
Z našich vlastních dějin můžeme vzpomenout na Národní frontu Čechů a Slováků z března 1945. Fakticky šlo o klub politických stran, který se dohodl, že nikoho dalšího nepustí k volbám. Zúčastněné strany měly dost moci, aby tento postup prosadily legislativně i fakticky. Byl to základ pro čtyřicet let trvající mocenský monopol Komunistické strany Československa.

V případě takovýchto modelů „rozšířené demokracie“ většinou mluvíme o řízené demokracii. Nejlepším příkladem takového dlouhodobě fungujícího systému je Íránská islámská republika.

Írán má volený parlament, přímo voleného prezidenta, parlamentu odpovědnou vládu i nezávislé soudy. Íránská ústava důsledně odděluje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Vše je v pořádku, až na jedno vylepšení. Nejvyšší autoritou země je duchovní vůdce revoluce a dvanáctičlenná rada dohlížitelů.
Demokratické instituce země mohou neomezeně fungovat - ovšem jen v mantinelech, které jim tato „morální a náboženská junta“ stanoví. A protože morálku je vždy dobré vyfutrovat klackem, je duchovní vůdce velitelem Revolučních gard.

Dle našich evropských měřítek má Írán k demokracii daleko. Však se také v případě Íránu mluví o islámské demokracii. Prostě je to jedna z těch demokracií s přívlastkem a může se hrdě přiřadit k lidové nebo socialistické demokracii našich vlastních nedávných dějin.

Oprávci a vylepšovatelé demokracie se čas od času najdou všude. U nás teď máme Milion chvilek pro demokracii.
Až do 16. listopadu jsem si naivně myslel, že se tenhle spolek nakonec přeci jen transformuje v politické hnutí a se zvednutým hledím hrdě vyrazí do volebního klání, aby si vybojoval svůj podíl na řízení věcí veřejných. Inu, mýlil jsem se.

Ne každý má tu odvahu a energii jako „liberálními“ médii proklínaný Václav Klaus mladší. Ten svůj zájem podílet se na správě věcí veřejných jasně deklaroval, založil politické hnutí a jde s kůží na volební trh. Hraje podle pravidel a mělo by to být respektováno i těmi, kteří nesdílejí jeho názory.

Je podivné, že média, která se verbálně zalykají ochranou demokracie, dehonestují někoho, kdo se důsledně drží demokratických procedur, a adorují jiné, kteří chtějí obcházet pravidla.

Milionu chvilek pro demokracii nejde o demokracii. Účast ve svobodné soutěži politických stran a hnutí by z Milionu chvilek udělala jednoho z účastníků závodu - jednoho z rovných. Tento spolek si ale viditelně klade za cíl stát se v závodě rozhodčím - rozhodčím nikým nedelegovaným, rozhodčím, který se delegoval sám.

Deklaroval-li 16. listopadu předseda Milionu chvilek, že se chtějí stát „hlídacím maxipsem demokracie“, potom mám neodbytný pocit, že by někdo rád i do našeho ústavního pořádku vnesl něco jako institut duchovního vůdce revoluce a možná i tu radu dohlížitelů. A chtěl by to udělat tak nějak mimochodem – mimo legislativní proces.

Moji spoluobčané, kteří chodíte na Letnou a možná časem i jinam, nepochybuji o tom, že vám na té stávající demokracii vadí mnohá nedokonalost - takové už demokratické režimy bývají. Mají ovšem jednu zásadní výhodu. Fungují na jasné zpětné vazbě mezi občany/voliči a politiky – jsou jí volby. Demokracie nepotřebuje hlídací psy. Je postavena tak, aby hlídala sama sebe – proto ta dynamická rovnováha tří mocí.
A ctižádostivci, kteří se derou k politické moci zadním vchodem? Ti jí přímo škodí. Škodí i těm, kteří jim dělají výtah k moci, jenže těm to většinou dojde, až když je pozdě.

Milionu chvilek nejde o demokracii, ale o řízenou demokracii, ve které budou řidiče dělat ti, kteří jsou dnes vidět na podiích demonstrací. A za kulisami lze tušit loutkovodiče.