Do voleb už zbývá jen pár dní a mediální válka po pátečním televizním duelu dvou hlavních herců celonárodního sporu opět narostla a do politiků utahaných pětitýdenní volební kampaní (jak káže nesmyslný zákon) vjela před finišem jiskra života a pod chmurnou zimní oblohou z posledních sil apelují na otrávenou veřejnost, nabízejí modré z nebe a děsí katastrofou, nebudou-li zvoleni. Zuřivé slovní potyčky ovšem nevyjevily nic, co by všichni dávno nevěděli a co se dokola neprobírá a neomílá už od června 2016, kdy téměř o dva miliony hlasů, za největší účasti voličstva v dějinách Británie (72 procent), zvítězili odpůrci Evropské unie a ti, co hlasovali pro setrvání, v rozporu s anglickou tradicí férovosti, nepřijali prohru.

Navzdory všeobecné únavě ze čtyř voleb od roku 2015 se očekává velká účast hlasujících, není pochyb, že je nutné rozkol společnosti vyřešit, někdo musí prohrát a někdo vyhrát. Jde o třetí nejdůležitější poválečné hlasování - první v roce 1945, to druhé se odehrálo v roce 1979 zvolením Margarety Thatcherové a v obou případech rozhodlo o směřování Británie na celé generace. Nejinak tomu bude, až se lidé probudí v pátek ráno 13. prosince a zjistí, jak o své budoucnosti rozhodli, ale zklamání se dočkají i ti, co vyhrají, zanedlouho se rozjede bolestivé vyjednávání s Unií a to hned tak neskončí.

Televizní debata mezi Jeremym Corbynem za labour a Borisem Johnsonem za torye podle průzkumů ani jednomu jednoznačné vítězství nepřisoudila. Poněkud nepochopitelné, vždyť vůdce socialistů (unavenější a starší o 15 let než jeho protivník) na vynikajícího řečníka sílu neměl. Těžko se bránil nařčení z antisemitismu, podpory irských teroristů a nenávisti vůči Západu i vlastní zemi. Je to socialistický extremista likvidačních progresivních daní, deficitních výdajů a státního ekonomického poručnictví. Jeho sociální ideál Venezuely nad Temží by okamžitě položil hospodářství na lopatky. Corbyna odmítlo 80 procent poslanců vlastní strany, ale zvolila si jej dobře organizovaná radikální bojůvka mládeže „Momentum”, která ovládla stranu a reprezentuje jen nepatrné křídlo socialistických voličů. Většina rozumných Angličanů nalevo i napravo nad ním kroutí hlavou a nechápe krizi politiky, ještě nedávno by takový člověk sítem strany neprošel. Všeobecné rozčarování z politiky však způsobilo, že se obě velké strany smrskly, přestaly být lidové a demokratické, snadno se stávají kořistí aktivistů nebo oligarchů. Většinový systém umožňuje jen dvojí volbu a témá dne je brexit.

Podle všech předpovědí a propočtů se zdá (zatím), že získají konzervativci malou absolutní většinu 14 - 40 poslanců. A tvrdí to i neomylní sázkaři. Jen aby se šeredně nespletli! Rozhodnou totiž výsledky v tzv. okrajových volebních obvodech (zhruba 100-150, kde je rozdíl mezi výhrou a prohrou pod 7 procent) a Johnsonův momentální desetiprocentní náskok by sice na těsné vítězství stačil, kdyby nešlo o ubohý celostátní průměr. Ten v každém regionu a ve vyrovnaném klání neplatí, rozhoduje taktizování voličů i specifické místní poměry. Nevíme, do jaké míry se ve vyhraněné binární volbě taktické hlasy navzájem zruší, mnozí budou volit protivnou partaj kvůli brexitu. Strana socialistických liberálů (12-14 procent) má ale s taktizováním potíže, sama vyhraje málokde, průzkumy jí nedávají ani těch 20 poslanců, co má, ale protože Corbyna její voliči přímo nenávidí, mohla by mu leckde ubrat hlasy. Také Johnson měl na počátku listopadu svou Nemesis v osobě Nigela Farage a strany Brexit, která mu nevěří a jeho smlouvu s Unií považuje za kapitulaci. Ta ale nejdříve v obavě, že zaviní vítězství labouristů, stáhla své kandidáty z konzervativních obvodů, následně ji opustilo několik prominentů a téměř se rozpadla (na 3 procenta). Velký problém konzervaticů je demografie volebních okrsků, jejichž hranice se pravidelně upravují, parlament ale změnu v roce 2013 neschválil a konzervativci ztratili výhodu, jež umožnila Thatcherové vyhrát absolutní parlamentní většinu s 31 procenty hlasů. Dnes potřebuje Johnson na jednoho poslance nejméně o polovinu hlasů více než Corbyn.

Oba protagonisté slibují nereálné. Corbyn čtyřdenní pracovní týden za stejný plat, bezplatné univerzity a školky, vybudovat sto tisíc sociálních bytů, razantně zvýšit minimální mzdy a zlikvidovat velký kapitál. Johnson nabízí masivní investice do infrastruktury chudšího severu, kde dělníci volili brexit, hodlá utopit ohromné sumy do černé díry krachujícího státního zdravotnictví, posílit policii o 20 000, zpřísnit antiteroristické zákony, omezit podle kvalifikace a potřeby imigraci bodovým systémem á la Austrálie a do roka (!) vyjednat volný obchod s Evropskou unií. Ten, jak známo, bude záviset na britském podřízení pravidlům unijního kartelu, platbě do evropských fondů a možná i na neomezeném pohybu pracovníků. Zastánce ostrovní suverenity čeká velké zklamání.

Bez ohledu na to, co si myslíme o brexitu a EU, jedno je jisté. Corbyn sice sám potřebné počty nemá a ve volbách zvítězit nemůže, mohl by však získat malou většinu v koalici s liberály, velšskými a skotskými nacionalisty.To by znamenalo pro Británii nejen ekonomickou pohromu, ale i naprostý politický rozklad. Musel by totiž vyhlásit skotské referendum a další plebiscit o Unii a kdyby se odvážil, jak se proslýchá, udělit hlasovací právo dvěma milionům Evropanů, nebo mládeži od 16 let, totálně by rozeštval anglickou i britskou společnost a to už by se zřejmě neobešlo bez pouličního násilí. Laskavý Bože, ochraň královnu a její poddané.