Vykradené muzeum, pořád muzeum

Jan Šícha

Nejvykradenější muzeum je patrně v Litoměřicích. Má šanci chopit se příležitosti a k veřejnému prospěchu tematizovat to, co už v muzeu není.

Když nedávno v Drážďanech vykradli klenotnici, odkud zmizely umělecké předměty za miliardu korun, hned se v novinách objevily články o tom, že je to zásah do saské identity. U nás máme velmi gruntovní krádež v muzeu v Litoměřicích. Zatím nikoho nenapadlo, aby příběh muzea, které se muselo vykrádat léta, protože z něj zmizelo na deset tisíc předmětů, dával do souvislosti s identitou. Ať identitou lidí v Litoměřicích, identitou všech Češek a Čechů, či identitou sudetských Němců, kterým část ukradených předmětů původně patřila. V sudetoněmeckých očích jde o krádež tuplovanou, dokazující, že Češi ani neudrží, co si kdysi nakradli.

Za vykradení muzea v Litoměřicích stojí před soudem jen jeden člověk, někdejší ředitelka Eva Štíbrová. Do důchodu šla v roce 2012, muzeum vedla od roku 1974. Vyšetřování začalo nedlouho po jejím odchodu a trvalo pět let. Skoro by se chtělo říct, že kdyby někdejší paní ředitelka mezi tím odešla na věčnost, případná vina by zmizela spolu s ní.

Jak jsem chtěl půjčit řepici

Paní ředitelku Evu Štíbrovou jsem viděl jednou. Na vernisáži výstavy „Litoměřice ve starých fotografiích“, těsně před jejím odchodem do důchodu. V muzeu bylo plno. Sešlo se měšťanstvo středního a vyššího věku, taková sympatická společnost se zájmem o vlastivědu.

Předtím jsme si s paní ředitelkou telefonovali. I s jedním jejím podřízeným, jméno jsem dávno zapomněl, ale navštívil jsem ho i osobně. Seděl v zakouřené kanceláři. Slyšel jsem od něj to samé, co v telefonu. A nevěřícně na něj zíral.

Chtěl jsem pro vznikající muzeum českých Němců půjčit řepici. Kalich s hubičkou, jejíž pomocí se praktikovalo přijímání pod obojí způsobou. Naprostý unikát, původem z Kadaně. Paní ředitelka řekla, že řepice je ještě nevybalená po stěhování.

Její kolega byl sofistikovanější. Dostal jsem od něj přednášku o tom, proč je dlouhodobá zápůjčka (kovového předmětu, který neměli vystavený) zcela vyloučená z důvodu zákonných předpisů. Měl jsem tou dobou za sebou úspěšné jednání o větší zápůjčce daleko zranitelnějších obrazů z Národní galerie, takže jsem přesně věděl, že vše, co mi ten člověk říká, je naprostá pitomost. Brzy poté se kolosální krádež provalila.

Nejsem ani z Kadaně, ani protestant. Přesto můžu říct, že řepice, čili kalich s řápkem, původem z Kadaně, patří k identitě naší země. Myslím si, že kalich z Kadaně, včetně příběhu, jak se dostal do a z muzea v Litoměřicích, je důležitější, než kdejaký šperk z Drážďan.

Řepice, čili kalich s řápkem, původem z Kadaně, patří k identitě naší země. Repro DR

Šperky podtrhují význam těch, kdo na ně mají. Šperky přitahují zloděje. Kalich z Kadaně v sobě má kus vyprávění o době, kdy v českých zemích existovalo příměří mezi různými konfesemi, fungoval tu stavovský stát a nádherné město Kadaň hostilo setkání, při kterém se Češi rozhodli, že vytrvají ve své reformační roztříštěnosti. Že se nezglajchšaltují na luterány.

Politicky možná nerozumné rozhodnutí. O to silnější svědectví o někdejším zdejším odhodlání trvat si na svém — do hrdel a statků.

Pláč nad řepicí

Slovo řápek wikislovník vysvětluje jako staročeské slovo pro trubičku, rourku, pípu, kohoutek u sudu, a jako staročeský pojem pro předchůdce kojenecké láhve. V knize Umění české reformace se píše: „Kalich z Kadaně je dosud jediným známým dochovaným příkladem utrakvistického kalicha s řápkem, zvaného jinak řepice.“ Do knihy použili starou, černobílou fotografii. Zlacená měď se na fotografii jeví jako stříbrná.

Kdyby někdo ze čtenářstva zjistil, že zrovna tuto věc jeho děda koupil ve frcu, a teď ji má na chalupě na skříni, prosím o zprávu. Klidně s přáteli vybereme na odškodné, a řepici darujeme státu. K opakovanému pokusu vážit si něčeho, co to zasluhuje.

Dnešní doba je ďábelská v tom, jak lidi odtrhává ze světa hmotného do světa virtuálního. Řepice z Kadaně byla hmotným dokladem něčeho velkého, co se u nás dělo. Když už jsme ji jako české jazykové a státní společenství nedokázali ochránit, měli bychom si ji alespoň připomenout.

Muzeum na krádeže

Litoměřice patří k nejkrásnějším městům v Čechách. Oproti podobně krásné Kadani nemají před branami doly a elektrárny. U Litoměřic se daří krásným kopcům, Labi a vínu. Budova muzea v Litoměřicích, bývalá radnice, má hodně co vyprávět. Nejvíce vykradené muzeum v republice by si zasloužilo výstavu k tématu krádeže.

Muzea se těší úctě i od lidí, kteří do nich nechodí. Výstava rozkradeného muzea by mohla být v Litoměřicích na náměstí. Uvnitř muzea schraňují originály. Stíny originálů — fotografie, muzejní karty, můžou být natištěny na umělou hmotu a rozmístěny po náměstí.

Lidé pak mohou nabízet náhradu za to, co zmizelo. A zjišťovat, že za určité věci náhrada prostě není. Nebo lidé mohou navrhovat, aby se sbíralo něco jiného než to, co bylo rozkradeno. Některé předměty určitě budou ve své fantomové podobě vystaveny poprvé. Třeba se ukáže, že pro pár tisíc položek bude platit konstatování — „žádná škoda“.

Celé vykradené muzeum má prý cenu čtrnácti milionů korun. Obraz souložících a masturbujících lidí od malířky Toyen se aktuálně vydražil za víc než třicet. Výstava rozkradeného muzea by mohla prospět debatě o tom, co je vlastně cenné, popřípadě co stojí za to ukradnout.

Krádež je v naší zemi téma. Některé rodiny za posledních sto let přišly o majetek i třikrát. Ne vlastní nepořádností. Do života jim vtrhly poměry. Nedávno někdo líčil politika ODS (už tam není), počátkem devadesátých let. „Teď se krade. Teď se krade.“ Opakoval prý úplně fascinovaně v parlamentní lavici.

Stará paní v Litoměřicích dopustila obludnou krádež, protože jí to systém umožnil. Sbírky nijak nepřevzala, po desetiletí měla nevyhovující depozitáře, ve kterých se prý zvedaly parkety, propadaly stropy, věci v nich plesnivěly, přenášely se ze zcela do méně nevyhovujícího místa.

Graduálu ukradenému z Litoměřic, který je momentálně v národní knihovně ve Vídni, je tam pravděpodobně lépe, než v expozici, odkud byl ukraden, aniž by to někomu vadilo.

Stará paní v Litoměřicích je souzena za pofiderní cenu předmětů, která nezrcadlí kulturní ztrátu. Je souzena, aniž by bylo možné dokázat jí, že jednotlivé položky zmizely jejím přímým zaviněním, a ne třeba při opakované krádeži v depozitáři muzea v devadesátých letech. Na staré paní v Litoměřicích si nikdo nic nevezme. A selský rozum praví, že to rozhodně nerozkradla sama, když například sochu vysokou dva a půl metru fakt jedna paní neunese.

Litoměřický případ je nechtěnou, ale o to silnější ilustrací vztahu k paměti, k hodnotám, k věcem, které tu po válce osiřely po sudetských Němcích.

Muzeum v Litoměřicích by mělo chytit příležitost za pačesy a pasovat se na první české muzeum toho, co bylo ukradeno a zničeno. S takovou specializací bude mít na desetiletí co dělat, a jistě dostane ocenění za muzejní počiny či rovnou cenu Gloria musealis.