V souvislosti s listopadovými událostmi před třiceti lety teď běží v kinech slovenský film Amnestie o vzpouře vězňů v Leopoldově v březnu 1990. Bylo to po rozsáhlé amnestii prezidenta Havla, kdy se vzbouřili ti, na které se nevztahovala. Vy na Facebooku popisujete, jak jste dostal za úkol ochránit bezpečnost lidí někdy v tomto období před vzpourou ve věznici „u Liberce“. A stěžujete si, že kvůli tehdejší „humánnosti“ jste byli vyzbrojeni nedostatečně. Můžete prozradit více?
Nestěžuji si na „humánnost“, to bych asi nebyl normální, pokud by tato byla skutečně humánností v pravém slova smyslu, jak pro osoby pověřené střežením vězňů, vězně samé, tak a především pro občany žijící v okolí věznice/věznic… byl jsem osobně o toho, když evidentně právně i rozumově nekompetentní občanské komise sametových nadšenců ustanovených mimo rámec právního systému propouštěly vězně v tom samém oblečení a s výbavou, při jakém byli tito buď zatčení, nebo nastoupili před několika lety výkon trestu – často v létě… v době jejich propouštění bylo venku tak minus sedm stupňů a těm amnestovaným vrátili – dali!!! – zpět to, co si do basy přinesli – sandály, triko a kraťasy… a jděte.
Na můj dotaz jako přísedícího důstojníka, nikoliv však člena komise, co jako předseda komise předpokládá, že amnestovaný kriminálník udělá okamžitě po opuštění věznice… jestli náhodou nedoběhne do nejbližšího baráku a tam pod pohrůžkou násilí (nebo i s násilím) si ukradne alespoň teplé oblečení, aby na té „svobodě“ nezmrzl... dívali se na mě jako na vyvrhela, asi jsem jim ten naivní samet trochu zdrsněl… a asi jsem nebyl správně humánní… kdyby v té věznici skutečně došlo k násilné vzpouře, nepochybuji, že by byly ztráty na životech jak na straně totálně odzbrojené vězeňské (tedy doslova směšné „stráže“), tak i na straně vězňů v rámci vyřizování si jejich účtů… a nikdo by takovým zločinům nemohl zabránit – nebylo kým ani čím – to je humanita?
Kdyby si někdo z mých vojáků přece jen potají „zašil“ několik nábojů, potají ve strachu nabil zbraň a v případě napadení by ji ve stresu použil a zabil útočníka – kdo by byl souzen? No velitel zásahu... a stejně tak kdyby byl voják napaden a vzhledem k jeho bezbrannosti by byl zabit nebo zmrzačen, kdo by byl souzen – no také velitel zásahu… asi humánní. Nestěžuji si na humánnost, stěžuji si – a to obecně i v roce 2019 i v souvislosti s invazí nelegálů na evropské teritorium – na naprostou a neodpustitelnou nekompetentnost a hloupost lidí sedících z ničehož nic na nejvyšších pozicích (tehdy i nyní, u nás nebo v Evropské komisi), kteří byli iniciátory a realizátory těchto „hurá“ populistických akcí ve prospěch idolu páně V. Havla, které mohly skončit skutečnou tragédií a krvavou lázní.
Mít politickou moc neznamená mít plnou šrajtofli, ale je především odpovědnost nikoliv partě svých stranických a voličských uctívačů, ale všem lidem, občanům za to, co se děje a stane s jejich individuálními osudy bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou uctívači. Znamená to také odvahu – když něčemu nerozumím a neumím –, že si nechám poradit nikoliv od vlezdoprdelkových kývačů-kariéristů, ale od odborníků.
Otázkou pak samozřejmě ale je, zda by takto veřejně přiznaná neznalost a neumětelství – nejen v otázkách obrany a bezpečnosti – vlastně u řady takzvaných politiků neprokázala neschopnost dotyčné osoby vůbec zastávat příslušný úřad. A platilo to jak v roce 1990, tak i v roce 2019!
Jakých bylo posledních třicet let. Co nám dalo, co nám vzalo? Jak hodnotíte toto období?
Podrobná odpověď by pravděpodobně vydala na knihu… zkusím stručně. Dalo nám to šanci a naději – nikoliv na plné lednice, značkové oblečení a dovolené v zahraničí –, ale na pozitivní změnu ve vztazích mezi lidmi, svobodu v otevřenosti a upřímnosti beze strachu o to, že budu za své postoje perzekuován, že ponesu následky takového jednání od těch, kteří si přivlastňují právo rozhodovat o tom, co si smím a nesmím myslet.
Dalo nám to šanci využít potenciál, který se skrýval v našich lidech, podnicích, dělnících, zemědělcích, vědcích, lékařích, v doslova „nadrženosti“ každého na podnikání a převzetí odpovědnosti za své životy do vlastních rukou. Dalo nám to šanci oprášit a zmodernizovat ambice pražského jara 1968… dalo nám to příležitost být „pilotním projektem“ všech rozumných a normálně uvažujících lidí v celé Evropě, lidí toužících po spokojeném životě v míru, beze strachu o svou budoucnost, o budoucnost svých rodin.
Místo toho jsme rozprodali, mnohdy za hubičku, všechno, co se dalo… i nedalo. Příležitost dostali bezskrupulózní jedinci s velmi ostrými lokty a vhodnými kontakty, s prvotním kapitálem kdoví odkud na úplatky, restituenti, kteří si své příbuzné z minulosti ani nepamatovali a neměli na v restituci získaném majetku v podstatě žádnou zásluhu – a tedy ani úctu k práci jiných, příležitost dostaly primitivismus, vulgarita, korupce a klientelismus kámošů. Možná to v prvních chvílích transformace ekonomiky mohlo této reformě poskytnout určitou forsáž – která však již po nedlouhé době, neregulovaná, vedla ke zvulgarizování pojmu podnikatel, banka, politik, úředník, ke zvulgarizování (v širokém slova smyslu) veřejného prostředí nejen v ekonomice, ale i ve společnosti jako takové – konečně i události v roce 1999 byly jen logickým důsledkem těchto procesů.
Dnes je již zcela patrné, že sametová revoluce zdaleka nebyla „zadara“, nebyla zdaleka jen a pouze vzedmutím „pravdy a lásky“ – dlouholetá masivní podpora disentu, některých chartistů a opozice socialismu, nebo lépe řečeno opozice vládě jedné strany (i to je relativní – pokud se podíváme, kdo byl zastoupen v „předsametovém“ Federálním shromáždění) a centrálně řízené ekonomice krvavě zaplacena námi všemi – teprve nyní po 30 letech začíná být zřejmé, jak jsme byli naivní a o co vše jsme nenávratně přišli. Na své si přišli všichni – zpravodajské služby obou velmocí, vychytralí prodejní politici, za normálních okolností zcela nezajímaví představitelé umělecké fronty (často zastřeně a vehementně kolaborující s vládnoucí ideologií), šejdíři a pseudopodnikatelé.
Náklady na SAMET byly pro naše současné přátele v EU a NATO značné, a bylo je nutné splatit – privatizace a zahraniční poradci si své odpracovali –, ale evidentně to stále nestačí – viz celá strategie EU (Evropské komise) k ovládnutí zemí, které měli před 70 lety vytvořit kolonie německé třetí říše, z hrobu vstávající revanš sudeťáků, respektive těch, kteří si na právem zrekvírovaný majetek dodnes činí zálusk, eskalace napětí a opětovná touha magorů po konfrontaci s Ruskou federací.
Naši důchodci, kteří na úkor svého celoživotního standardu zaplatili a svou prací postavili dopravní infrastrukturu, továrny, špičkové strojírenství, obranný průmysl, chemičky a zpracovatelský průmysl, filmařinu, nemocnice, školy, vybudovali výzkumné ústavy, energetiku včetně jaderné, metro, letiště, přehrady atd. – celou materiální základnu, na které tato země dodnes stojí a bez níž už bychom asi vlastně neexistovali (a to přesto, že velká část byla rozprodána cizákům a následně jako konkurenční potenciál cíleně zlikvidována – cihlářský průmysl? zbrojovky?), z toho mají doslova „úplné prd“ a současný předseda vlády se chlubí tím, jak se stát o své staříčky dobře stará??? Pan Babiš a stovky dalších, kteří by bez celoživotní práce těchto 2,5 milionu dnešních důchodců nevytvořili ony zprivatizované miliardy, by měli „kulový“, a nikoliv privátní desítky miliard!
Dalo nám to znovu potvrzení zkušenosti – že žádné přátelství a podpora, pokud nebudeme suverénní a sebevědomý národ, není a nebude zadarmo – ať už se to týká takzvaných přátel z Východu či Západu, Severu či Jihu. Dalo nám to zkušenost, že z historického hlediska pár let (30) takzvané demokracie/liberální pseudodemokracie a tržního kapitalismu urputně kopírující model Divokého západu, z dílny nemyslícím davem do popředí vynesených „přátel z mokré čtvrti“ má devastující účinky na celý národ, jeho morálku a právní vědomí, vlastenectví, schopnost chovat se svobodně a zároveň odpovědně jak z pozice každého jednotlivce, tak národa jako celku – aktuálně zejména k odporu vůči zešílené sebedestrukční Evropské unii.
Podřizujeme se cenzuře – jakým právem nás někdo míní cenzurovat?! Znovu začínáme na veřejnosti mluvit polohlasem, nebo nejlépe mluvit vyhýbavě nebo nemluvit vůbec. Znovu se bojíme říkat nahlas, co si myslíme – abychom nepřišli o práci, postavení?! Znovu se v kleče a na kolenou klaníme a podlézáme Germánůn, kteří ve 20. a začátkem 21. století podělali, na co sáhli?! Chodíme s prosíkem k nadnárodnímu, naprosto bezohlednému kapitálu s poníženou sebedestrukční žádostí o své vlastní zadlužení a vydíratelnost, v ekonomickém i politickém smyslu? Necháme politiky hrát s námi hru na slepou bábu (blbečky)? Po 30 letech je čas napravit, co se nepodařilo, napravit vlastní chyby, napravit způsob uvažování, jednání a konání. K závěru roku 2019 musím za sebe konstatovat, že jsme za těch 30 let prošustrovali – z toho, jaký obrovský jsme měli nástupní kapitál v lidech, znalostech, zkušenostech doma i na mezinárodním poli –, co se dalo. Ano, zatím se máme relativně dobře, ZATÍM! POUZE ZATÍM! Ale my máme na to, abychom se měli mnohem a mnohem lépe – nejen v materiálním slova smyslu…
Psali jsme:
Třicet let od listopadu 1989 je ve společnosti cítit napětí. Čím to je?
Napětí je cítit nejen v ČR, Evropě… ale po celé planetě – s rozpadem mocensky bipolárního světa, s pokračující emancipací donedávna kolonizovaných národů, s námi stupidně katalyzovanou mocenskou emancipací Ruska, Číny, Indie, se změnou klimatu, s rozvojem kybernetického prostředí… jeden člověk, jedna inteligence může občas změnit svět, ano, přesto je zde mnohem větší a důležitější síla, energie měnící civilizaci – tak jako existují geny, existují i takzvané memy a s tím související i historická paměť a zkušenost, a také cosi jako společný intelekt lidských komunit a celé lidské civilizace, který se asi, naštěstí, nedá politickými či násilnými prostředky dlouhodobě a definitivně zmanipulovat jako pouzí jedinci či skupiny jedinců.
A tento náš společný, tisíce let trénovaný intelekt, krvavě zaplacené zkušenosti vytvořily „memy“ – ty nám velmi správně identifikují a signalizují, že věci nejsou v pořádku, rozpoznáváme stále naléhavěji, že společenství druhu Homo sapiens nedostává to, co potřebuje ke svému přežití a prosperitě ve značně změněných a zcela nových podmínkách. To, co jsme si jako lidé vytvořili – v právní, ekonomické, kulturní, diplomatické oblasti v době, která neznala internet, sociální sítě, umělou inteligenci, definitivní možnost sebezničení jadernými zbraněmi, kybernetika a robotizace –, už stále zjevněji neodpovídá informačnímu věku a komplexním změnám, které možná lze zpomalit, ale nikoliv zastavit – pokud proti nim a nezvratné transformaci člověka a společnosti nepoužijeme již zmíněný jaderný Armageddon (o to, zdá se, neusiluje pouze politický islám, ale i mocné síly Západu – ty však z jiných než náboženských pohnutek…).
Jde jen o to, správně identifikovat síly, které se takové transformaci snaží a pokusí zabránit i za tuto cenu – spojenectví syndikátu Západu a islámu Východu – vize takzvané pouhé jedné „zlaté miliardy“ žijící jako v ráji na planetě Zemi? Tyto lidskému druhu nepřátelské síly je potřeba identifikovat a bez milosti je zlikvidovat, paralyzovat je, dokud je čas – od nejspodnějšího patra až po samý vrchol.
_profil_top.jpg)
Ing. Bohuslav Chalupa
Jedním z hesel listopadu 1989 byla svoboda, kterou jsme tehdy získali. Neubývá nám jí zase?
Svoboda je motorem změn – tedy i těch změn. Ó hrůzo, které jsou v čím dál větším rozporu se změnami, které si přejí již dříve mnou zmíněné určité mocenské skupiny, mající dojem, že mají božské právo rozhodovat o tom, co je a co není správné. Ti největší křiklouni jakoby hájící demokracii a svobodu jsou dnes doslova vyděšeni z toho, že svobodu a demokracii požadují i ti, kteří byli v minulosti jednak potichu – tedy ti, kteří vlastně na svobodu jaksi nemají nárok – póvl, nýmandi, nevzdělanci, ulice, důchodci – ti, kteří podle nich nerozumějí jejich „dobru“ – ti, kteří by si nositele a vykladače jediné povolené „pravdy“ měli zlatem platit a bez diskuse respektovat jejich vize… Evropskou komisi a její komisaře?
Snahy o to, aby nám svobod – a možnosti se spolupodílet na nutných změnách – řádně ubylo, tu jsou vidět naprosto zřetelně – Babišova chovná pí Joudová (před ní p. Telička) s celou šílenou Evropskou komisí za zády, parta poslanců Parlamentu České republiky žadonící v Kongresu o podporu omezení svobody slova, protože ta slova začínají být příliš oprávněně kritická k existujícímu bizáru v naší Sněmovně a Senátu – přece nelze dopustit, aby ulice/lůza ohrožovala naše teplé sesle… ó bože? Jak slabošské, opovrženíhodné, srabské a potupné – nicméně korespondující s mými předchozími odpověďmi (https://www.republikani40.cz/single-post/2016/08/13/Lord-protektor-Oliver-Cromwell-proslov-ochránce-lidu-při-rozpuštění-zkorumpovaného-parlamentu-z-2041653)
NIKDO NÁM NIC NEVEZME, POKUD SI TO SAMI NENECHÁME VZÍT.
Jak je to u nás s demokracií? Zvláště odpůrci pana premiéra a pana prezidenta o ni mají obavy. Oprávněně?
Bez ohledu na mé sympatie či nesympatie s tím či oním politikem či politickým subjektem – v tomto ohledu si zvláště odpůrci premiéra a prezidenta mají opravdu „nač stěžovat“!!! Využívají všeho, co jim – paradoxně – a je to tak v pořádku – ona podle nich „ohrožená“ demokracie poskytuje. Možná však při svých tvrzeních předpokládají, že „co občan, to blbec“ (J. Werich). Bohužel je fakt, že fungující a zavedenou demokracii nevyužívají cca tři miliony občanů = mlčící většina.
Soudím, že pokud by tato mlčící většina zamířila konečně k volebním urnám, dojde k totálnímu a velmi překvapivému přepisu politického prostředí v České republice – a bylo by to nanejvýš potřeba, protože se zároveň domnívám, že hnutí ANO z roku 2019 už žije jen z podstaty roku 2012 a 2013, je už za svým zenitem. Zároveň je potřeba uznat, že svou roli katalyzátoru nutných změn sehrávalo úspěšně až do roku 2017 a nyní už evidentně – z mnoha důvodů – nemá na to, aby zajistilo ve prospěch občanů, nikoliv několika prominentů, pokračování těchto změn. Změn, které jsou díky mocensko-ekonomickým zájmům hnutí ANO již aktivně „uspávané“ či přímo popírané… cesta zrychleně kopírující cestu kdysi úspěšné ODS.
Diskuse se vedou o ekonomické transformaci. Byl její způsob správný? Mluví se o rozkrádání, tunelování, mafiánském kapitalismu. Šlo to dělat jinak a lépe?
Nechci a nebudu generálem po bitvě… sametová revoluce, naivní podpora většiny občanů ve prospěch země nepřipravené posametové politické reprezentace a její společensko-ekonomické reformě (na rozdíl od připravených prominentů pouze navenek spolu bojujících různých ideologických stájí) a představy většiny neinformované veřejnosti o fungování kapitalismu, umístění V. Havla na úřad prezidenta nutně předznamenala řadu neodvratných dějů, které by byly provedeny bez ohledu na to, kdo byl či nebyl do potřebných funkcí dosazen (byl by vyměněn) – například rozprodej surovinových a výrobních kapacit, likvidace zbrojního a navazujícího průmyslu atd.
Z dnešního pohledu se řada věcí jistě dala udělat jinak – ale jenom kosmeticky jinak – viz mé předchozí komentáře v předchozích reakcích. Navíc – do nekonečna se utápět a ztrácet v tom, co mělo či mohlo být jinak, je k ničemu. Minulost už nikdo nezmění – věnujme svou pozornost a energii přítomnosti, a především naší budoucnosti. Věnujme mnohem více pozornosti tomu, co máme jako národ k dispozici, tomu, jak to maximálně efektivně využít k povznesení České republiky a jejích občanů jako celku, k zajištění co nejlepších podmínek pro přežití našich potomků v budoucí Evropě… NIC NENÍ DEFINITIVNĚ ZTRACENO.
Negativní jevy provázející ekonomickou transformaci kritizoval Andrej Babiš s tím, že to napraví. Má ale právo on tohle říkat?
Nemá, byl její integrální součástí a do roku 2011 ji plně akceptoval a využil. Ale buďme objektivní, není zdaleka sám, kdo postupoval stejně.
U voličů (tedy významné části z nich) uspěl. Proč?
Stejně bych se mohl ptát sám sebe, proč jsem ho podporoval v podstatě až do roku 2018. Určitě se na to nedá odpovědět několika slovy. Pokud jde o mne, vyjádřil jsem se několikrát na sociálních sítích – hnutí ANO jsem považoval a považuji – příměrem – za katalyzátor změn, za vakcínu, která organismu umožnila se začít bránit infekci, nákaze a uzdravit se – pokud pacient dodržuje i ostatní nutná doporučení vyžadovaná úspěšným léčebným postupem. Vakcína zafungovala, ale teď už záleží na mnoha jiných okolnostech, zda se pacient skutečně uzdraví. ANO už žádnou vakcínu evidentně nemá, nenabízí – nabízí pouze fyziologický roztok udržující základní životní funkce současného mocenského postavení ANO a stavu společnosti. A TO UŽ NESTAČÍ.
A u koho ANO vítězí – moje zkušenost z volební kampaně 2017 – plný stánek stařenek doptávajících se na propisky, žetony, perník či koblihu – s absolutním nezájmem o volební program hnutí – jako skupina č. 1.
Skupina č. 2 – mladí lidé, šněrující si to doslova skrze mne se značně vulgárními výrazy na adresu ANO a toho, že tam reprezentuji ANO… a skupina č. 3 – střední sociální vrstva – úředníci, zaměstnanci, podnikatelé, kteří jen co mne zmerčili v dresu ANO, velkým obloukem se přesunuli na druhý okraj náměstí Svobody…
Proč má stále úspěch?
– stařenky a děvčata po padesátce tak trochu zbožňující pana předsedu (obdoba zbožštění pana Havla) jako tragicky nekritická ukázněná volební skupina
– mnoho lidí se samo sobě asi bojí přiznat, že se tak trochu sekli…
– tři miliony mlčící většiny nechodí k volbám
– absolutní nekonkurenceschopnost politické opozice – a zdaleka nejde jen o sílu peněz na politiku, ale o to, co zde ostatní politici a politické subjekty předváděli minulých 30 let, jejich důvěryhodnost, pohodlnost, nekoncepčnost a nekompetentnost
– Schopnost pana A. Babiše jako zkušeného hráče hrát to takříkajíc na všechny strany a umět to „prodat“. Příklad? Být důchodce, poslouchat jeho nedávný projev na Svazu seniorů a zapomenout na celou tu bídu – brečel bych jak mimino a líbal mu ruce jako Ježíši Kristovi… obdobně jako v obraně a bezpečnosti…
Milion chvilek na poslední demonstraci vyzval ke sjednocení opozice. Jsou to ale různé strany (kde se mnohdy navíc hádají i uvnitř mezi sebou). Je to reálně možné, nebo je to jen utopické přání?
S ohledem na úroveň, kompetenci a výrazně úzkou politickou ambici organizátorů, jejich financování (kým a proč), prezentující se „zástupce“ kulturní fronty, styl vystupování a především anarchistický, nedemokratický způsob uvažování nestojí tato skupina za větší pozornost – tím ale nemyslím občany, kteří si stejně jako kdysi (naivně) už dvakrát na Letné naběhli…
Co se týče Milionu chvilek, je fakt, že se za posledních třicet let nepodařilo nikomu jinému dostat do ulic tolik lidí jako jim. Podaří se jim ale pomocí demonstrací dostat od vesla premiéra Babiše? Ztrácí díky nim premiér podporu? Jak vidíte jejich požadavky?
Rozumím tomu, že nespokojení lidé znovu a stále intenzivněji hledají možnost provedení změn – Milion chvilek byl jen ve správném čase na správném místě – se zadaným úkolem a vybaven potřebnou finanční a mediální podporou. V každém případě – VOLBY jsou jediným demokratickým nástrojem vůle občanů a dají se zároveň bez problému považovat i za ono SPD požadované celostátní referendum k otázce dalšího směřování země.
Jakékoliv jiné formy politického souboje považuji za naprosto neférové – přesněji řečeno za nedemokratické, za projev nedospělosti a nepochopení všeho, co je s demokratickým fungováním společnosti spojeno, považuji to za určitý projev anarchismu, což – jak víme z historie – nemá daleko k agresi a terorismu.
Za aktuální napjaté situace ve veřejném i politickém prostoru jsem všemi deseti PRO ROZPUŠTĚNÍ PARLAMENTU a VYHLÁŠENÍ PŘEDČASNÝCH VOLEB – jako demokratického řešení nahromaděných problémů.
Uctít 17. listopad si chce řada lidí s různými politickými názory. Vždyť i o tom byl listopad. Neuzurpuje si však oslavy jen skupina lidí s určitým názorem? Na Národní třídě se 17. 11. 2019 pískalo a nadávalo kromě jiných i na Václava Klause mladšího, který přitom patřil před třiceti lety ke stávkujícím studentům...
Dav je dav, i špatné emoce jsou emoce a odvaha čelit davu i negativním emocím je nutná a je věcí zejména každého politika, jak a proč je vnímán negativně a jak si s takovým vnímáním poradí. Zažil jsem několik situací, kdy jsem přicházel do prostředí, které mne obrazně chtělo roztrhat doslova na kusy, a odcházel jsem s potleskem… jak se u nás říká „hlavně se z toho nikdy neposr..t (dopředu).“
Vy jste odborník na obranu, respektive bezpečnostní problematiku. Jak na tom jsme a co nám do budoucna hrozí? Je pro nás opravdu největším nebezpečím Rusko a Čína?
Podle mého názoru a znalostí je skutečnou a zásadní hrozbou POLITICKÝ ISLÁM a upřímně řečeno mne velmi irituje skutečnost, že i lidé, kterých si s ohledem na jejich zkušenosti a odborné znalosti vážím (chci vážit), tento očividný fakt bagatelizují a z jakýchsi neracionálních „loajálních“ důvodů k nějakému ideologickému mocenskému módnímu trendu tento fakt upozaďují na úkor zveličování hrozby ze strany Ruska a Číny.
Jistě – obě země jsou potenciálně, i vojensky možnými soupeři – ale tím může v horizontu 10, 15 let i USA, Německo, Polsko, Indie, Pákistán, Írán – to dnes nikdo nemůže vědět.
Dovolím si poznamenat, že obě zmíněné země, Rusko i Čína, se historicky vyznačují tím, že s ohledem na jejich kulturu a typ filozofického světonázoru nebyly a nejsou zeměmi/národy v pravém slova smyslu imperialisticky výbojnými, nepatřily ke koloniálním velmocem, nezahajovaly a nezahajují války, pokud k tomu nejsou vyloženě donuceny (LaoC a jeho válečná strategie „počítání“) – což se o našem vcelku mnohem arogantnějším, krutém, nedočkavém, do něčeho se neustále vměšujícím a sebestředném Západu rozhodně říci nedá. Faktem ale je, že pokud jsou tyto země a jejich obyvatelstvo – Rusko a Čína – k válce donuceny, pak se stanou nesmiřitelným, smrtelným soupeřem, a války proto s nimi vedené s celkem jasně vypovídající statistikou a s úspěchem ukončují.
Co nám hrozí do budoucna?
Všechno – i to, co si neumíme představit, včetně kataklyzmatického dopadu kusu vesmírné skály, výbuchu super sopky, nové epidemie černého moru či klonu španělské chřipky, útoku mimozemšťanů – včetně sebezničujícího jaderného Armageddonu. Největší hrozbou je ale naše, každého z nás, vlastní fatální psychologická, znalostní, dovednostní, materiálová – nepřipravenost a nevybavenost čelit jakékoliv závažnější krizi – od několikadenního výpadku elektřiny přes důsledky teroristického útoku, průmyslové (chemické či jaderné) havárie, epidemie, nedostatku vody – až po válku. A z takto „vybaveného“ národa/eventuálního soupeře/opravdu ani náhodou nečiší to, co každého případného agresora od útoku na něj odradí.
Jsem jednoznačně přesvědčen o tom, že pokud se nebudeme schopni, v řádu milionů občanů, společně, v danou neblahou chvíli, efektivně a koordinovaně chránit a bránit vším dostupným, co bude po ruce, pak jsou ostatní definované hrozby zcela zničující. A pokud nastanou, pak jsme v podstatě všichni, celý národ, odepsaní dopředu – my, naše děti, manželky, rodiče, přátelé, příbuzní, známí – všichni…!!!
A poslední moje otázka: Co s tím vším uděláme?
… on to totiž za nás nikdo evidentně neudělá, neodpracuje… ani současná vláda, ani současný sbor našich zástupců v Parlamentu České republiky.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
