Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

V sobotu 13. listopadu 1982 se ve Spálené ulici v Domažlicích konala malá slavnost. Na domě s číslem popisným 163 byla odhalena pamětní deska věnovaná místnímu rodákovi, jednomu ze zakladatelů českého vnitřního lékařství profesoru MUDr. Josefu Pelnářovi (1872-1964). Domažličtí občané si tak připomněli 110. výročí jeho narození (16. listopadu 1872). Jako klučina se v tomto domě pohyboval v blízkosti otcova ševcovského verpánku. Tatínek Tomáš s maminkou Barborou, rozenou Forstovou, chtěli, aby měl nadaný synek lepší život než oni. Proto nasměrovali jeho první cestu za vzděláním na domažlické gymnázium, na němž Josef Pelnář maturoval jako devatenáctiletý v roce 1891. A nikoli náhodnou shodou okolností, byl profesor Pelnář v den svých šedesátých narozenin (14. listopadu 1932) jmenován čestným občanem města Domažlic.

Autorem pamětní desky je rovněž domažlický rodák, sochař a grafik Karel Kuneš ml. (1920-1997).

Dnešní pohled na rodný dům profesora Josefa Pelnáře v Domažlicích.

Detail pamětní desky umístěné nad vchodem do domu.

Již při studiu na pražské lékařské fakultě byl nadšen přednáškami vynikajícího internisty profesora Thomayera (1853-1927) a také patologií a anatomií přednášenými profesorem Jaroslavem Hlavou (1855-1924). Avšak nic mu nebránilo v tom, aby byl předsedou studentského spolku Chod. A tak již během studií pracoval jako fiškus (pomocník asistenčního lékaře) na II. lékařské klinice a pro promoci v roce 1897 zde pracoval jako asistent. Posléze prošel praxí v ústavu patologické anatomie na Pohořelci, byl asistentem patologického ústavu profesora Andrzeje Obrzuta (1854-1910) ve Lvově, který mimo jiné získával svého času praxi na pražské lékařské fakultě jako asistent profesora Jaroslava Hlavy. Dále pak byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice a v letech 1902 – 1907 byl asistentem na klinice Thomayerově. Zde se habilitoval pro patologii a terapii vnitřních nemocí. 

Předtím ovšem absolvoval (jak bylo tehdy zvykem) studijní stáže na klinikách ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v Anglii, v Belgii, ve Španělsku, v Itálii a v Nizozemí. Jak sám přiznával, největší vliv na jeho další profesní dráhu měly poznatky, které získal při seznamování se s francouzskou medicínskou školou. A po habilitaci si v roce 1907 otevřel soukromou praxi, avšak nejen léčil, ale i studoval a publikoval. Již v roce 1912 byla přeložena do němčiny jeho monografie „Třes ve svých tvarech, podstatě a klinické ceně“. Jedenáct let nato vychází jeho stěžejní monografie „Choroby z poruch mimokorové šedi mozkové“, která mimo jiné pojednávala jako první v Evropě o fyziologii extrapyramidového systému a stala se základem dalšího rozvoje české neurologie.

A tak byl v roce 1912 docent Pelnář jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních. V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem speciální terapie a patologie nemocí vnitřních a v témže roce se stal přednostou II. interní kliniky Univerzity Karlovy. A tehdy se prokázal Pelnářův nejen odborný, ale i organizační talent.

II. interní kliniku začal přebudovávat na speciální odborná oddělení vnitřního lékařství, kardiologie a endokrinologie. A tak se klinika stávala postupně střediskem nejmodernější medicíny. Pracovali zde mimo dalších i lékaři profesoři Bohumil Prusík (1886-1984), Josef Charvát (1897-1984), Alexander Gjurić (1899-1944), Antonín Vančura (1899-1956) a Jaroslav Teisinger (1902-1985). Jen v letech 1932-1936 se uskutečnilo celkem osm „Kurzů interní kliniky profesora Pelnáře“ pro praktické lékaře. Založeny zde byly také „Dny československých internistů“. Vznikla tak úžasná vědecká škola, z níž vzešli mnozí čelní čeští internisté.

Z titulu svého postavení byl profesor Pelnář jmenován v roce 1919 členem Státní zdravotní rady a v roce 1934 byl zvolen jejím prezidentem. O tři roky později byl jmenován také členem Poradního sboru pro potírání chorob srdečních, cévních a rheumatických.

Snad nejrozsáhlejším odkazem profesora Pelnáře je pro českou medicínu jeho pětidílná „Patologie a terapie nemocí“, která vycházela v letech 1932-1934.

Ne vždy byl osud profesoru Pelnářovi nakloněn. V roce 1939 byl protektorátními úřady nuceně penzionován, avšak kliniku prakticky vedl až do svých sedmdesátých narozenin v roce 1942. Později, až do své smrti v roce 1964, na kliniku pravidelně docházel.

Byl také častým návštěvníkem Mariánských Lázní. V roce 1964 navrhnul primář MUDr. Vladimír Křížek z místního Výzkumného ústavu balneologického, aby jedna z klinik ústavu v Ruské ulici nesla jméno profesora Pelnáře, když předtím nesla název CASINO. Stalo se tak, avšak v dnešní době se stala budova součástí přepychového hotelového komplexu „Falkensteiner Grand Spa Hotel Marienbad“. Profesor Pelnář se do dnešní doby zřejmě nějak nehodí.

Profesor Josef Pelnář se dožil úctyhodného věku 92 let. Zemřel 28. října 1984.

Obálka IV. dílu Pelnářovy pětidílné práce „Patologie a terapie nemocí“.

Příště: Doktor Jan Ondřej Wawruch