Lepší než televize

Výstava Retina: Možnosti malby (1989–2019) v humpolecké galerii 8smička sleduje podle kurátorů Emmy Hanzlíkové a Dušana Brozmana možnosti československé klasické malby posledních 30 let. Důraz je pak kladen především na smyslové vnímání konkrétních jevů v malířství, jako jsou barvy, tvary, světlo či rukopis autora. Výstava patří mezi další obsáhlé projekty galerie, které se srozumitelnou a přístupnou formou pokouší zprostředkovat současné umění nejširší veřejnosti. „Přesto je třeba říci,“ píše Alžběta Cibulková, „že divácká přístupnost a nekomplikovanost kurátorských konceptů nemusí nutně znamenat distanci od kritičtějšího pohledu nebo představení i méně konvenčních poloh současného umění.“

Lepší než televize

„Mohla bych se na to dívat celý den, jak se to různě proměňuje ty nebe a mraky, a taky světlo. Je to lepší než televize,“ říká mi paní kustodka u díla Chiméra / Živý obraz od Tomáše Rullera, na němž se promítá živý venkovní obraz natočený kamerou snímající okolí galerie. Tento „obraz“ ve zdobeném pozlaceném rámu je součástí již pátého výstavního projektu, který uspořádala Zóna pro umění 8smička v Humpolci. Většina předchozích výstav, jako byly Pocta suknu (textil ve výtvarném umění), Dvě hlavy, čtyři ruce (spolupráce uměleckých dvojic) nebo Kuna nese nanuk (text a slovo ve vizuálním umění), se zaměřila na jednu širokou oblast nebo fenomén českého a československého vizuálního umění. Výjimkou pak byla výstava Vrchovina, krabatina, mrchovina, jež se věnovala umělcům a solitérům spojeným s krajinou Vysočiny a vztahovala se tak k lokálnímu kulturnímu a krajinnému kontextu daného místa, díky čemuž se stala prozatím asi nejvydařenějším projektem galerie. Na současné výstavě Retina: Možnosti malby (1989–2019) kurátoři Emma Hanzlíková a Dušan Brozman prezentují různé polohy české a československé malby a děl, jež se podle nich média malby dotýkají či jej problematizují. Opět se tedy jedná o téma, které by šlo v plné šíři těžko vpravit do prostoru této bývalé továrny na výrobu sukna. Tak jako u předchozích projektů zde ale máme vedle samotné výstavy také kvalitně zpracovanou publikaci, v níž jsou „možnosti malby“ dále rozvíjeny v textech současných kurátorů a teoretiků umění. I přes do detailu promyšlenou instalaci, citlivý výběr děl, architektonické řešení Tomáše Džadoně nebo již zmíněnou publikaci se zde však objevuje otázka, zda má vůbec význam dělat výstavu zaměřenou na jedno médium dnes, kdy je jakékoliv dělení uměleckých projevů na jednotlivá média přežité, stejně tak jako jejich dělení na „stará a nová“, a zda je malba tvořená natíráním materiálu na plochu z jiného materiálu, jež je ohraničená rámem – tedy klasický závěsný obraz –, něčím překonaným. „(…) Tuto otázku vnímám spíše jako otravné klišé,“ zní příkrá odpověď Marka Meduny v anketě umístěné na konci katalogu. Jestliže pak tyto debaty vnímáme jako uzavřené a neaktuální, může nám výstava představit něco jiného, než jen jakýsi návrat do již překonaného přemýšlení?

Kurátoři vychází z pojmu retinální umění, do kterého kdysi Marcel Duchamp zahrnul tvorbu impresionismu, fauvismu, kubismu nebo i abstraktního expresionismu, jež se podle něj odtrhla od rozumu, zaměřila se pouze na smysly a působení na oční sítnici a nevedla ke vzniku žádných nových myšlenek. V průběhu 20. století a až do současnosti se ale díky technologickému vývoji, jenž přinesl mimo jiné k možnosti nekonečné reprodukce a záplavě obrazů protékající obrazovkami displejů po celém světě, objevilo mnoho nových otázek – například ohledně přenosu obrazu a významu originálu uměleckého díla. Po internetu cestují i samotné výstavy, na což reagují autoři a autorky, kteří už počítají s tím, že nejvíce lidí uvidí dílo nebo výstavu na displeji počítače nebo telefonu, a svoji tvorbu tomu podřizují. Díky tomu také vznikl fenomén výstav, které vypadají lépe na Instagramu nebo ve fotoreportáži uměleckého časopisu než naživo v galerii. Dochází tak k neomezenému šíření umění, ale také k jeho rychlé konzumaci a nedostává se mu plné pozornosti. Výstava Retina v tomto ohledu přehodnocuje Duchampovu nechuť k retinálnímu umění a navrací se k myšlence „čisté vizuální podstaty malby, plně stimulující zrak i další lidské smysly“. Snaží se tak přimět současného obrazy zahlceného diváka znovu se soustředit a předat mu určitý smyslový prožitek, který setkání s hmotným uměleckým dílem přináší. Zaměřuje se pak na českou a slovenskou malbu posledních třiceti let, kterou rozděluje do sedmi kapitol odkazujících na specifické vazby s konkrétními umělci – jako například kapitola „Šímovo dědictví“ nebo „Po Malevičovi“ – a vedle toho se objevují kapitoly zaměřené na klasické malířské žánry, jako je krajinomalba nebo portrét. Výstava tak připomíná formát školní učebnice snažící se obsáhnout na malém místě co největší spektrum informací a předkládající jednoduchá a přehledná zařazení, která dokládá na střípcích jednotlivých příkladů.

V části věnované krajinomalbě se vedle zmíněného díla Tomáše Rullera objevuje také práce Filipa Dvořáka, jež reaguje na romantickou představu umělce malujícího v plenéru a konkrétně pak na známý obraz Caspara Davida Friedricha, zavěšený organický objekt Jakuba Nepraše nebo dílo Koncept ZOO I.–II. slovenského konceptuálního umělce Petera Bartoše pohybující se na pomezí tradiční krajinomalby, návrhu krajinné architektury, topografie a komiksu. V části „Šímovo dědictví“ jsou vedle rozměrných obrazů Václava Boštíka a kreseb Jitky Svobodové zařazeny i fotografie Miroslava Machotky nebo plexisklové objekty Vladimíra Hanuše. Do temně laděné Malevičovy tradice jsou zahrnuty monochromní „tiskařské“ malby Jaromíra Novotného nebo také známé video Dinner with Malevich Daniela Pitína, ve kterém je černý obraz vložený do záběrů z Herzova Spalovače mrtvol jako symbol vyhlazení. V kapitole „Simultánní kontrast“ najdeme díla umělců, jako je Milan Grygar, Jiří Sopko nebo Robert Šalanda navazující na modernistickou tradici v malbě a zaměřené na působení barev. Vedle pláten Jiřího Sopka pak v sekci „Tělo a tvář“ narazíme i na figurativní sochu Ráno Jiřího Středy a do kapitoly „Belle Matiere“ reflektující uměleckou práci s hmotou a navazující na informel zařadili kurátoři Malbu z hmoty Jiřího Černického, digitální animaci Vladimíra Havrilly nebo dílo ze zapečených figurek z kindervejcí Emöke Vargové. Trochu záhadnou se pak jeví poslední část s názvem „Magie“, která představuje dvě díla Viktora Pivovarova a Andreje Bělosvětova, jež jsou v našem prostředí těžko zařaditelná a nezapadají do kontextu české malby, čímž mají poukázat na její rozmanitost a vybočující tendence.

Při procházení instalací narážíme na překvapivé návaznosti i generační propojení, díky čemuž jsou díla zasazena do širšího kontextu historie umění. Avšak i přesto, že se zde objevují přesahy k jiným médiím, jako je video, fotografie, animace nebo socha, působí tato „přehledovka“ poněkud uhlazeným a konzervativním dojmem. Jak už víme například ze soutěže pro začínající malíře Ceny kritiky, je označení „přesahy malby“ vždy poněkud problematické. Každý si pod tím představí něco jiného a určitě záleží také na naší vlastní zkušenosti, věku, přístupu k umění a způsobu uvažování. V 8smičce se ještě promítá záběr na čistě vizuální působení děl a „tradiční čtení“, které nedává prostor některým experimentálnějším přístupům a formám. Jako výtku pak musím zmínit také očividnou a ničím nevysvětlitelnou převahu umělců nad umělkyněmi (z 36 zastoupených je pouze 5 žen). Na druhou stranu má 8smička za cíl oslovit širší veřejnost města a jeho okolí, kterému velmi příznivým a srozumitelným způsobem otevírá dění a témata moderního a současného umění. Představuje určité fenomény, které možná chybí v širším povědomí, a na neumělecky zaměřené škole se o nich pravděpodobně nedozvíte. Přesto je třeba říci, že divácká přístupnost a nekomplikovanost kurátorských konceptů nemusí nutně znamenat distanci od kritičtějšího pohledu nebo představení i méně konvenčních poloh současného umění.

K méně obecným a více do hloubky zaměřeným úvahám pak dochází v katalogu, ve kterém najdeme vedle textů kurátorů také příspěvky Petra Vaňouse, Michala Novotného nebo Evy Skopalové, ale i rozhovory s Martinem Polákem o fotografování malby nebo o postprodukčních úpravách s Radkem Typovským ze Studia Marvil. Eva Skopalová ve svém textu Meditace o mytologiích v české malbě uvažuje nad časovými smyčkami odehrávajícími se po pádu komunismu a nástupu kapitalismu, kdy se společnost neobracela do neznámé budoucnosti, ale k moderně idealizovaného demokratického Československa před rokem 1948, což autorka zkoumá na příkladech uměleckých děl a na tom, jak se to odráželo ve vývoji české malby. V závěru textu pak udává: „Chaotická temporalita od devadesátých let má svůj odraz i ve vývoji české malby, jejíž podobu nelze sumarizovat do série sítnicových zážitků, ale naopak si žádá hlubší analýzu námětů“, čímž dochází k rozporu se samotnou koncepcí výstavy a poukazuje tím i na její nekritickou apolitičnost.

V současnosti používají umělci a umělkyně malbu, stejně tak jako jiná média a jejich kombinace, aniž by se více uzavírali ve specifických možnostech jednotlivých médií. Tendence určitého návratu práce s hmotou, na který možná reaguje i humpolecká výstava, je však zřejmá a důvodem může být právě únik od zírání do displejů a práce na počítači k manuální fyzické aktivitě, kdy může stát člověk nohama pevně na zemi. Terapeutický účinek malování „v dnešní tíživé době s nejistou budoucností“ zmiňuje v textu i Michal Novotný. Stejně tak může být terapeutické i to, když se na obraz (ať už jde o klasickou malbu nebo ne) díváme. I přes výše zmíněné výtky otevírá Retina návštěvníkům různé způsoby dívání se a vstřebávání uměleckých děl a zprostředkovává zážitek, který „je lepší než televize“. Otázkou pak samozřejmě je, zda si s touto pointou vystačíme.

Peter Bartoš, Andrej Bělocvětov, Václav Boštík, Michaela Černická, Jiří Černický, Filip Dvořák, Stano Filko, Martin Gerboc, Milan Grygar, Štepán Grygar, Vladimír Hanuš, Vladimír Havrilla, Bohdan Hostiňák, Milan Houser, Alžběta Josefy, KW, Miroslav Machotka, Martin Mainer, Marek Meduna, Jan Merta, Jakub Nepraš, Alice Nikitinová, Jaromír Novotný, Petr Pelzmann, Ivan Pinkava, Daniel Pitín, Viktor Pivovarov, Tomáš Ruller, Vladimír Skrepl, Jiří Sopko, Jiří Středa, Jitka Svobodová, Robert Šalanda, Adam Štech, Emöke Vargová, Vladimír Véla / Retina. Možnosti malby (1989–2019) / kurátoři: Dušan Brozman, Emma Hanzlíková / 8smička / Humpolec / 19. 10. – 16. 2. 2020

Foto: Ondřej Přibyl