Napsal jsem krátkou glosu. Ani ne tak o údajných klimatických změnách, jako spíš o ne právě velmi vzdělané, ale zato velice sebejistě protestující mládeži kousající ruce, které ji myslím až příliš dobře živily.

Jak to bývá, ohlasy čtenářů byly různé. Někteří souhlasili, jiní méně, někteří vůbec ne. Jeden čtenář mě označil za starého magora. I s tím jsem se mohl celkem lehce vyrovnat. Dokonce i jeho možnou zahořklost chápat - jinde uvedl, že ho podobní staří magoři vyhodili z university, protože je intelektuálně daleko převyšoval.

Ale jeden komentář se mi dostal trochu „pod kůži“. Svou zásadní pochybeností. A přece velice v duchu doby a v duchu implicitně, nicméně stále obecněji přijímaných „pravidel“ argumentace. Když někdo říká něco, co se ti nelíbí, dej mu nějakou pejorativní, nejlépe politicky korektní nálepku a máš vyhráno. Když říká něco, co se ti nelíbí, tak to je nejspíš „hate speech“, nenávistná či k nenávisti povzbuzující mluva, rasismus, zpátečnictví, prostě něco obecně uznávaného jako nežádoucí.

Zmíněného komentátora velice pohněvalo, že jsem napsal „údajné“ klimatické změny. Oteplování je prý vědecky „PROKAZATELNÉ“ (velká písmena v komentátorově originále), neboť „je měřeno teploměry a zdokumentováno přesnými statistickými metodami“. Proto mě označil za klasickou ukázku „klima-popíračství“, což je zřejmě špatné, v kontrastu k pravděpodobně dobrému „klima-realismu“. A byl se mnou hotov.

I když se chci soustředit na to neuvěřitelné zneužívání jazyka, které bylo kdysi podle Orwella výsadou politiků, dovolím si malou, leč přece důležitou odbočku. Není jasné, co autor uvedeného komentáře ví o vědě jako takové. Protože základním konceptem kvantitativní vědy je falsifikace nulové hypotézy, a pokud lze nulovou hypotézu zavrhnout, potom přijde na řadu statistický odhad pravděpodobnosti pracovní hypotézy. Jinými, prostšími slovy: věda nic neprokazuje, pouze odhaduje pravděpodobnost. A ano, odhad je založen někdy na celkem prostých, jindy značně sofistikovaných statistických metodách. Ale i tady platí „garbage in, garbage out“ – když zpracujete chybná data sebelepšími metodami, dostanete chybné výsledky. A není snad tajemstvím, že kromě běžných lidských omylů byla v případě „klimatických změn“ občas zcela úmyslně uváděna a zpracována chybná data a statistiky byly nepřípustně „masírovány“. Nevím, co autor komentáře ví o základních předpokladech teoretické distribuce dat v populaci a ve vzorku, a tedy o nesmírné důležitosti representativního vzorku správné velikosti. Co ví o pravděpodobnosti pravděpodobnosti? Co ví o příčinnosti? Co ví o krásách a úskalích statistického usuzování, například jaká část proměnné je vysvětlitelná určitým jevem a nejspíš nikoli jiným jevem, jako například v „randomized block design“ statistice?

Těch otázek bych měl (a mám) víc, ale už teď je zřejmé, proč přívlastek „údajné“ ve vztahu k současné klimatologii může být odůvodněný. Ale proč se trápit s těmito nelehkými otázkami?! Šestnáctiletá záškolačka s výraznými mentálními problémy si je jistá, a kdyby přece jenom někdo trval na těch nepříjemných a trochu složitějších otázkách, však my už ho umlčíme vhodnou nálepkou, hodnou opovržení.

A to je přesně to, co mě vzteká a přivádí ke zpochybňování rozumu vlastního, ostatních a celého světa. Ta nesmírná a nestydatá korupce jazyka zkorumpovanými jedinci, kterým to – neuvěřitelně – prochází. Nejen, že je nikdo nezastaví s prostou výzvou „Co to melete za voloviny?!“, ale co víc - tisíce, ba i miliony podobně smýšlejících a ideologicky naladěných jedinců tu volovinu převezmou, opakují, hlásají a argumentují s ní jako se zjevenou, nezvratnou, axiomatickou pravdou, ba někdy i „vědecky prokázanou“!

Jako když Humpty Dumpty v Alence za zrcadlem (Lewis Carroll) řekne nesmysl, který si právě vymyslel, a když Alenka nerozumí, vysvětlí jí to dalším nesmyslem. Alenka protestuje, že ale to slovo (v daném případě „glory“) znamená něco docela jiného. Teď už se Humpty Dumpty trochu zlobí: „To slovo znamená, co já rozhodnu, aby znamenalo, ani o chlup vic nebo míň.“ A když si Alenka pořád nedá pokoj a ptá se, zda se smí přidávat slovům tolik různých významů, Humpty Dumpty je s ní hotov našup: „To záleží na tom, kdo je tu pánem, toť vše!“ A jede se dál. Co na tom, že jazyk tak ztrácí svou základní sdělovací funkci. Místo ozřejmování zastírá, a tak skvěle plní novou funkci – politickou.

Když termín „globální oteplování“ začal fakticky pokulhávat, k udržení ideologického tažení bylo nezbytné najít termín méně specifický, a tedy i obtížněji ověřitelný. Termín blíže neurčených „klimatických změn“ vyhovuje skvěle.

Změny samy o sobě jsou viditelnou tváří jinak těžko pozorovatelné, ale přece základní existenciální dimenze – kategorie času. Ke změnám dochází neustále a čas stále plyne, jak pozoroval Herakleitos asi 500 let před naším letopočtem, a jak můžeme v obecné shodě pozorovat dodnes. Ke klimatickým změnám, ať už krátkodobým nebo dlouhodobým, nepatrným či podstatným, docházelo vždy. Nejen dlouho před průmyslovou revolucí, ale zřejmě dlouho i před zalidňováním této planety druhem homo sapiens. Důvody, příčinné souvislosti, ba ani možná pravidelnost klimatických změn nejsou docela jasné, neboť vzorek ke statistickému vyhodnocení je problematický.

A tak ve světě zkorumpovaných pojmů se pod heslem protestu proti nespecifikovaným „klimatickým změnám“ vlastně ujal boj proti času. Jistě by neškodilo protestovat i proti prostoru.

V nezkorumpovaném jazyce bychom se nejspíš dohodli, že bychom všichni raději dýchali čistý, nebo alespoň čistší vzduch, a museli bychom se dohodnout, co jsme pro to ochotni obětovat, čeho jsme ochotni se zříci. S létáním na konference o zlepšování životního prostředí by asi byl šmytec. Podobně by si mladí lidé, kteří došli pěšky na své manifestace nebo do přírody, museli s sebou odnést vše, co přinesli nebo použili. Vláda, místo uvalování „uhlíkových daní“, by zajistila, aby výkaly jejich a ostatních spoluobčanů nebyly vypouštěné v surovém stavu do oceánu (jak se dodnes děje ve Victorii, hlavním městě Britské Columbie, prý „nejzelenější“ a „politicky nejuvědomělejší“ provincie Kanady).

Zkorumpovaný jazyk nejen vážné problémy neřeší, ale spíš je udržuje v chodu a často dokonce nové problémy vytváří. Pojmy ztrácejí svůj smysl; lingvista by řekl „sémanticky se vyprazdňují“. Někdy překvapivě nabírají smysl opačný.

President Trump, haněný tzv. liberály, bojuje za svobodu slova na universitách, tzv. liberály popíranou a nevybíravě omezovanou. Tzv. demokraté se snaží všemi prostředky sesadit demokraticky zvoleného presidenta a zabránit mu v plnění předvolebních slibů, na jejichž základě byl demokraticky zvolený. Za „liberální“ ideály a ideologii často bojuje „Antifa“, podle jména prý proti-fašistická, čistě fašistickými brutálními metodami. „Pokrokoví“ politici a čím dál častěji i učitelé různých stupňů, výrazně pak učitelé vysokoškolští humanitních oborů hlásají návrat k diskreditovaným a prakticky mnohonásobně zkrachovalým ideologiím socialistickým. Těžko říci, kde je v tom návratu pokrokovost; pokud tu snad nějaká je, připomíná to spíš zhoubný pokrok rakoviny.

Diskriminace, tedy rozlišování, je jedním ze základních prvků myšlení. A slušní lidé celého světa by se nejspíš dohodli, že není dobré upírat stejná práva lidem na základě pohlaví, rasy či etnického původu, náboženství, vzhledu, sociálního původu a tak dále. Ale zkorumpovaný termín diskriminace, jak je dnes politicky zneužíván, je holé neštěstí. Například neproporcionálně vysoké zastoupení určité etnické skupiny ve vězeních nebo i v počtu dopravních přestupků, včetně nedovoleného parkování, je vysvětlováno rasovou diskriminací. Podobně je „diskriminační“, když na universitách, ve vysokých funkcích politických či průmyslových, v různých žádoucích oborech, vyžadujících určité fyzické, vzdělanostní, dovednostní a inteligenční předpoklady, nejsou dostatečně zastoupeny ženy nebo určité etnické skupiny. Stát si někdy dokonce osvojuje právo to „správné“, nediskriminační zastoupení diktovat, bez ohledu na nutné předpoklady. Často jako kompenzaci za minulé hříchy. Dokonce se začal razit nový, zkorumpovaný a nesmyslný pojem „positivní diskriminace“ a ta byla mnohdy a mnohde uzákoněna. A já, prosťáček, myslel, že diskriminace sama o sobě je jen základním prvkem myšlení, zatímco slušní lidé věří, že bychom všichni měli mít stejná práva před tváří zákona, a to bez ohledu na pohlaví, rasu či etnický původ, náboženství, sociální původ a tak dále…

I sexuální orientace se stala záležitostí politickou a odchylky od sexuální orientace většiny přestaly být považované za patologické. Spolu s tím se někteří stali před zákonem rovnoprávnější než ostatní. Chráněnější. Hádejte, kteří! A ti privilegovaní dále hrají role utiskovaných a pronásledovaných a z této pozice síly diktují většině, co se smí, co se nesmí a co se musí. Pro ty neposlušné je zákon. Na ty, co se nenechávají manipulovat s patřičným nadšením nebo to alespoň pasívně neakceptují, je hanlivá nálepka – homofobie. Nevadí, že to nemá s fobií nic společného; nejedná se o žádný strach. Ale zkomolením pojmu se dost zlomyslně a zákeřně naznačuje nejen, že kdo nejde s námi, jde proti nám, ale také že „jít proti nám“ je patologické.

Fobií se obvykle rozumí přehnaný a iracionální strach z osob, zvířat, předmětů či situací. Vystavení těmto strach vyvolávajícím stimulům často vede k atakám paniky a fobičtí jedinci se usilovně snaží těmto stimulům vyhnout. Fobie obvykle jedincům překáží v normálním a uspokojivém osobním, pracovním, akademickém či společenském životě.

V tomto světle je snad zřejmá nesmyslnost a zkorumpovanost nálepky „islámofobie“. Islámská ideologie ve svých zásadních a fundamentálních článcích aspiruje na světskou vládu a násilnou nadvládu nad ostatními ideologiemi a náboženstvími, vyzývá k násilí proti etnickým skupinám a homosexuálům, ženy považuje za neplnocenné před zákonem a schvaluje násilí proti nim – je tedy strach z takového násilí přehnaný a iracionální, tedy fobický?! Navíc „pokrokáři“, kteří na obhajobu této vražedné ideologie z 6. století používají pro oponenty hanlivé nálepky „islámofob“, se zároveň prohlašují za ochránce rovných práv rasových a etnických menšin či skupin, žen, homosexuálů a tak dále. Někdy dokonce nazývají oponenty islámu „rasisty“, ačkoli ta opozice není proti etnicitě vyznavačů islámu, ale proti ideologii.

Samozřejmě, že bych mohl uvést mnoho dalších příkladů zneužívání jazyka k zatemňování místo k sdělování a objasňování, a k pejorativnímu nálepkování, když chybí racionální argumenty. Všichni víme, že jde o bezostyšnou manipulaci, a přece si to necháváme mlčky líbit. A manipulátoři dále manipulují. Neptám se, co to říká o nich. Ale co to říká o nás, manipulovaných?!