Teď frčí rukavice bez prstů nebo šoférky, říká poslední lektorka, která šila i pro francouzské stíhače

V Dobříši se kvalitní kožené rukavice šily už za první republiky. Miliony párů putovaly do celého světa. Dnes řemeslo pomalu umírá. Učňovské obory již neexistují a lidé, kteří umí ušít kožené rukavice, jsou většinou v důchodu. Poslední aktivní lektorkou rukavičkářství, které se u nás zařadilo mezi zanikající řemesla, je Ludmila Osičková.

LN: Pocházíte přímo z Dobříše?
Ne, z Načeradce, což je z Dobříše asi osmdesát kilometrů směrem na Jankov a Čechtice.

LN: Jak jste se dostala k rukavicím?
Původně jsem jela dělat zkoušky na Střední zdravotnickou školu v Benešově, kam jsem se nakonec ze zdravotních důvodů nedostala. Jako druhou školu jsem měla uvedenou Střední odbornou školu rukavičkářskou v Dobříši. Jednou za čtyři roky otvírali maturitní obor – operátor kožedělné výroby. Dostala jsem se bez přijímacích zkoušek. Táta byl spokojený. Je to blízko jeho oboru – čalouník, sedlář, řemenář. Věděl, že by to mohlo mít budoucnost. Bylo tady zázemí - obrovská fabrika.

LN: Takže druhý obor vybral tatínek?
Ano. Tatínkovi jsem už na základce pomáhala s čalouničinou. Ke kůži jsem měla blízko. Dokonce se mi to i líbilo. Nebránila jsem se tomu. Mohla jsem jít na ekonomku do Berouna nebo jinam, ale raději jsem šla do Dobříše.

LN: Věnujete se rukavicím celou dobu od studií?
Jen rukavicím, ale v různých podobách. Po maturitě jsem šla do Dobříše na ubytovnu Rukavičkářských závodů. S mým vzděláním jsem měla šéfovat dílně švadlen, ale nastoupila jsem jako švadlena rukavic na páse.

LN: Šlo vám to?
Moc ne. Jsem přeučený levák. Na mašinu skládám ruce jinak a to se v té době nehodilo. Proto jsem prošla kompletní výrobou včetně modelárny. Nakonec si mě vytáhli do obchodního úseku. Dostala jsem na starosti Francouze pana Fréderica Moranda (majitel a jednatel společnosti Georges Morand production, s. r. o. - výroba rukavic). Začala jsem pečovat o jeho zakázky. V roce 2000 jsme s kolegou a s bývalou ředitelkou založili první s. r. o. Pan Morand se stal naším největším zákazníkem. Šili jsme jeho modely pro francouzský trh. Za rok a půl nám zastavil tok zakázek a firma padla. Prostě se nás asi potřeboval zbavit. Bohužel se mi to s ním stalo ještě dvakrát.

LN: To nechápu, proč jste s ním ještě znovu a znovu spolupracovala?
On měl k Čechům takový zvláštní vztah. Tvrdil, že nás má rád. Byli jsme pro něj levná pracovní síla. Práci nám většinou dokázal dodávat stabilně a něco za ni i platil. Byla jsem po rozvodu a potřebovala jsem práci s jasným výdělkem. S ním jsem si tu práci mohla sama nadiktovat.

LN: Co následovalo po krachu firmy?
Rozhodla jsem se, že rukavice už nikdy v životě, že raději budu skládat zboží v obchodě. V té době jsem potkala obuvníka Bena Hrubeše, který mě nabádal, abych zorganizovala workshop Udělej si rukavice. Můj manžel mě podpořil a postavil mi dílnu. Od té doby se věnuji opět rukavicím a přidala jsem zpátky čalounění, protože je to zatím moje obživa.

LN: Proč jste se stala akreditovanou lektorkou?
Tehdy jsem chtěla v naší česko-francouzské firmě vychovat potenciální zaměstnance. Bohužel kromě dvou Makedonek to nikoho nezajímalo.

LN: Kurz Ušij si své rukavice ale stále nabízíte. Jak probíhá?
Individuálně. Mám kurzy v týdnu i o víkendu, jak se to komu hodí. Maximálně dva účastníci najednou. Změříme ruce, vyberou si druh rukavice, barvu kůže, ozdoby i podšívku. Vyzkouší si šití na různých rukavičkářských strojích a podle toho šijí rukavice ručně nebo na některém ze strojů.

LN: Máte ještě další způsoby propagace rukavičkářství?
Vypracovala jsem například projekt na ruční práce pro základní školy. Menší děti se budou seznamovat s materiálem a tvořit jednodušší výrobky a starší již mohou šít rukavice. Oslovuji střední průmyslové, designérské školy i učiliště s možností workshopů a přednášek.

LN: Proč tolik chcete řemeslo zachránit?
Protože je to celý můj život. Ne že bych v tom viděla zářnou budoucnost, ale vracíme se k hodnotám. Vracíme se k něčemu, co má příběh, smysl, lidský punc a je to hrozně hezké. Mělo by se to zachovat.

LN: Uvažujete zas o založení firmy na výrobu rukavic?
To už ne. Ráda pomůžu mladým lidem, třeba i s vytvořením značky. Dnes už to neberu jako konkurenci. Já už nebudu šít tisíce párů rukavic, nikdy. Někoho navedu, ukážu a zase půjdu dál.

LN: Změnil se váš pohled na práci vašich kolegů, když teď šijete sama?
Přes dvacet let jsem řídila tým. Kolikrát jsem třeba vynadala klukům, že něco špatně nastříhali. Dnes bych jim už neřekla ani půl slova. Klobouk dolů. Stále spolupracuji s bývalými kolegy, dnes jsou to sedmdesátiletí pánové, ke kterým chodím na konzultace. A velice si vážím jejich práce.

LN: Z jakých materiálů šijete?
Šiji z kůže – z jehnětin, z kozlečin, z těžší kůže jako koziny na pánské rukavice, z amerických jelenů, ze šmašlí (v kožešnickém slangu kožešina – kudrlinky z nenarozených jehňátek – pozn. red.), z reptilií různých hadů, kaprů, pštrosů a podobně. Mými favority jsou jehnětiny a kozlečiny. To jsou rukavičkářské kůže, ze kterých se šije krásně.

LN: Používáte i textilie?
Víceméně na podšívky. Ráda pracuji s přírodními materiály jako je vlna, kašmír, čisté hedvábí. S náhražkami bojuju, ruka je v rukavici potom zpocená.

LN: Je třeba kůži nějak připravovat?
Musí mít určité parametry, aby měla vlastnosti potřebné pro šití a nošení rukavic. Je třeba ji připravit před stříháním, dostat do ní zátahy, aby byla pružnější a dokázala se lépe přizpůsobit pohybům ruky. Jde o tahání na rukavičkářské tabuli a to je důležitá přidaná hodnota. Díky tomu mohou být rukavice vaší druhou kůží. Děláme to skutečně jen my, Francouzi, Maďaři a Rumuni. Tři čtvrtě světa to neřeší a potom se každá rukavice z páru chová jinak, jsou nepohodlné.

LN: Jak dlouho trvá ušití jednoho páru?
Na mém stroji Štep mi šití trvá dvacet minut. Když vezmu zakázku páru rukavic na míru, tak půl dne i se stříháním. Pokud by to bylo něco složitějšího – střih, výšivka apod. – tak i celý den.

LN: Jaké rukavice jsou nejžádanější?
Teď frčí rukavice bez prstů v jakékoliv podobě, oblíbené jsou teď i šoférky. Jinak mohou být rukavice nazdobené, nenazdobené, ustřižený jeden nebo dva prsty, pyramidky, kamínky. Délka rukavic je podle módy. K ponču delší rukavice a ke kabátkům rukavice k zápěstí.

LN: Bílé kožené rukavičky se do tanečních a na plesy už asi nenosí...
Kožené ne. To by se s nimi musela projít nějaká hvězda, aby ukázala, že kožené rukavičky jsou zase IN. Já jako holka jsem je neměla, protože jsem je musela šít, tak jsem tím opovrhovala.

LN: Babičky nosily na plesy rukavičky z kozlečiny, že?
Ano, z té nejjemnější, která má tloušťku 0,4 mm. Dříve se z Dobříše vozily i rukavice zabalené v oříšku. Byla to forma oříšku, ve které byl srolovaný pár kozlečinkových tenoulinkých rukavic.

LN: Nosíte vlastní rukavice, nebo jste kovářova kobyla?
To druhé, donedávna jsem měla rukavice pletené. Ale mám sbírku rukavic.

LN: Jak vybrat jejich správnou velikost?
Lidé si dříve řekli, že když mají nohu sedmičku, tak mají i rukavice sedmičky. Jenže tak to není. Měříme vždy ruku, kterou používáme více. Pokrčíme čtyři prsty bez palce, jako kdybychom chtěli chytit kliku. Dokola přes všechny čtyři klouby změříme. Volněji, nic utaženého. Vyjde nám například osmnáct centimetrů a to je velikost rukavice. Dříve se to převádělo do coulů. Do rukavice se oblékáme na těsno. Oblast čtyř kloubů by měla být pevná. Prsty rukavic by nám měly pěkně sednout do kořenů prstů. Teprve po týdnu nošení rukavice sednou. Když do nich už v obchodě vlezeme jako po másle, tak vytvoříme bačkoru. Prodavači by měli mít školení a vědět, jakou velikost doporučit.

LN: Šijete podle tradičních střihů, nebo si vytváříte vlastní modely?
Vycházím ze standardních šablon, které jsou dvě. Z evropského střihu, který máme my, Poláci, Maďaři, Slováci, Rusové, Němci – klasická širší ruka, kratší prsty. Druhý typ je francouzský – úzká rukavička s dlouhými prsty. Francouzi mají zhruba o centimetr delší prsty. Když má někdo atypickou ruku, střih upravím.

LN: Potřebují rukavice speciální péči?
Dnes se používají většinou probarvené anilinové kůže. Zachovávají si přírodní vzhled. Bohužel na tom je vidět úplně vše. Vyprat se dají pouze rukavice z jelenice – používalo se mýdlo s jelenem, mají se vyždímat a nechat volně uschnout. Jinak kožené rukavice vyprat nejde. Když už si rukavici umastíte, tak raději použijte babičkovské rady jako je přežehlení přes piják. Když černou rukavici zamokříte, tak ji nechte volně zavěšenou. Barevné rukavice ztmavnou. Pokud by voda udělala mapy, jemně rukavice vytáhněte a nechte je volně uschnout. Kůže není připravená na to, aby se mastila Indulonou nebo různými vosky.

LN: Co plánujete dál?
Další kurzy, den otevřených dveří a hlavně učit. Zatím mě každý kurz posouvá dál a utvrzuji se v tom, že je to potřeba udělat a vydržet.

LN: Jaké rukavice, které jste šila, byly nejkurióznější?
Speciály pro letce stíhaček French Air Force. Bylo nutné, aby dva prsty – ukazovák a prostředník – byly bezešvé. Rukavice byly podlepené čistým hedvábím, exkluzivní vytenčená pevná kozlečinka. Prsty měly úpravu super touch pro ovládání displeje. Také jsem nedávno šila rukavice pro Spejbla.