Jiří Šust, dvorní skladatel Jiřího Menzela by se letos dožil sta let

"Co film, to neuvěřitelná perla. Jako má Zdeněk Liška ty nejpodstatnější Vláčilovy filmy, tak má Jiří Šust Menzelovy filmy. Při výběru jsme došli k pětici filmů: Vesničko má středisková, oscarový film Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Na samotě u lesa. Uvažovali jsme také o Janu Roháčovi a seriálu Byli jednou dva písaři. Ale nakonec jsme vybrali tyto filmy, protože jsou slavné," uvedl Martin Rudovský.

Do rozhlasového studia přišla i dcera Jiřího Šusta. Jano, jako vzpomínáte na tatínka?

"Vybavuji si ho hlavně u klavíru nebo tzv. beden. To byly obrovské truhly a tam byly kotoučové pásky. Měli jsme dvoupokojový byt, který byl sice velký, ale obývák byl okupován jeho prací. Byl tam klavír, ty bedny, sem tam odjel na Barrandov nebo někam do střižny. Maminka pocházela z vesničky Doupě u Telče. Když jsme tam pak měli chalupu, tak tam také seděl u klavíru a skládal. Tam se mu skládalo hodně dobře."

Která tatínkova hudba je vám nejbližší?

"Když mi bylo pět let a začala jsem chodit do hudebky na klavír, jak jsem něco vybrnkávala a táta to pak převzal. Jednou přišel domů a říkal: právě jsem prodal Janičku. Nedávno jsem se zamyslela, co by to mohlo být za skladbu. Zjistila jsem, že existuje skladba Ty Julie, ty Julie. Je to z roku 1977, to odpovídá mým pěti letům, ale už jsem zapomněla, ze kterého je to filmu. Chodila jsem samozřejmě na premiéry těch filmů, hodně jsme se u toho vždycky nasmáli."

Tatínek studoval v Moskvě. Jak se tam dostal?

"On hudbu chtěl studovat, ale myslím, že mu to jeho rodiče neumožnili. Tak šel na obchodní akademii, ale strašně zlobil. Říkal, jak v Berouně utíkal po hromosvodu ze školy za ženskými. Ze škol ho postupně vylučovali, až nakonec nemohl studovat na žádné v Československu. Maminka ho poslala za tatínkem, aby se napravil. Tehdy pracoval na velvyslanectví v Moskvě. Můj táta řekl, že chce jít na konzervatoř. K velkému údivu všech složil přijímací zkoušky, úspěšně studoval a měl tam úžasné profesory," uvedla Jana Šustová.

Když orchestr FOK nacvičoval suitu Ostře sledované postřižiny, jak se jim hudba Jiřího Šusta hrála?

"Všichni to hráli rádi, už z principu, že to mají spojené s tím filmem,"říká Martin Rudovský. "Při melodiích se usmívali, protože jim běžel v hlavě ten film. Je třeba říct, že je to hudba virtuózní. Témata v Postřižinách nebo ve Slavnostech sněženek jsou strašně rychlá. Chudáci u prvních a druhých houslí. Ta témata se hrají výborně na klavír, ale houslisté z toho byli zpocení. Na koncertě byla i Fišerova a Bokova huba, ale věnovali se hlavně Šustovi, i když to byla jen třetina. Pořád jsem slyšel, jak někde v kanceláři trénují ty šílené běhy houslí, aby bylo vše správně. Každá chyba je slyšet, zvláště když lidé tu hudbu znají. Orchestr FOK si máknul."

Jiří Šust prý dokázal na požádání stylově napodobit různé skladatele.

"Je pravda, že táta si s tím vyhrál. On pracoval i s jazykem,"říká dcera Jana. "Co se týče napodobování těch skladatelů, tak třeba říkal Šustana jako Smetana, Šustakovič, Šustoven. Taky na páskách měl hudbu kromě filmů tříděnou i tematicky. Měl třeba Šusťáčky, Šusťárny, Šustovno bylo duchovno. Pořád si hrál s tím svým příjmením."

O tatínkovi vznikl i dokument, jmenuje se tuším Hudba Jiří Šust. Když jsem si četla diskuze, tak lidé říkali, škoda, že je ten dokument tak krátký.

"Má necelou půlhodinu, asi 25 minut. Přemýšlela jsem, jestli se někde nedochoval ten materiál, určitě toho natočili víc."

Jiří Šust ale neskládal jen filmovou hudbu, měl i vlastní tvorbu. Natočil nějaké desky?

"Bohužel nevznikly. Táta o to velice stál. Šel i do Supraphonu, kde mu tehdy řekli: pane Šusto, vám nestačí, že máte svoji obrovskou doménu, místo ve filmu, to chcete ještě lézt na desky. On si ale takové desky dělal. Teď už to mám na CD. Měla jsem to na kazetách jako dítě, ráda jsem poslouchala třeba Šustění. Jsou tam i krásné neznámé písně, co nazpívala třeba Jitka Zelenková nebo Matuška."

Tatínek taky dělal reklamu. Začínal u Bati.

"To vím jenom z toho dokumentárního filmu. Paradoxně to byla těžká fáze jeho života, protože to bylo za války. Spolu s bratrem byli v Praze v odboji. Po obou šlo gestapo a bratra chytili. Chtěli zatknout i mého tátu, ale naštěstí ten gestapák, který vyslýchal jeho bratra, tak na seznamu škrtl oba dva Šusty. Táta tomu zatčení unikl. Toho by popravili, protože už byl dospělý. Bratr byl poslán do koncentračního tábora, protože ještě nebyl plnoletý. Přežil to s těžce poškozeným zdravím. Táta se v té době stáhl z Prahy právě do Zlína. Tam pracoval u Bati a spolupracoval s Mílou Spazierovou-Hezkou, to byla jeho dvorní zpěvačka, pokud vím. I v tom Zlíně byl dál činný v odboji. Vím, že se ke konci války už musel skrývat. Byl různě po nemocnicích, dělali mu nějaké operace, které vůbec nepotřeboval, měl i jakoby tuberkulózu, i když ji neměl. Pak se schovával po sklepích u známých. V tom filmu vypráví, že už měl na sebe vystavený i úmrtní list, ale bál se s ním manželku poslat na gestapo, aby si tam nenechali ji, místo něj."

"K tomu Zlínu musím říct, že to byla obecně pro české filmové skladatele úplně klíčová štace," dodává Martin Rudovský. "Šust tam nastoupil v roce 1942 a sloužil tam až do konce války. Za něj potom nastoupil Zdeněk Liška, druhý nejpodstatnější skladatel filmové hudby. Taky se naučil řemeslo tam. Na malé ploše byli neuvěřitelně efektivní a naprosto brilantně synchronizovaní s tím filmem. To si oba z těch malých reklamních filmů odnesli jako neuvěřitelný vklad do celého díla. Některé filmové záběry mají pár vteřin a oni dokázali napsat muziku, která je strašně zajímavá. To je klíčová věc pro filmové skladatele."