Černý jestřáb sestřelen. Z elitního beka zdravým náhradníkem

Nejhorší kontrakt letošní sezóny v poměru cena/výkon? Adeptů je hned několik, namátkou třeba Frans Nielsen z Detroitu, Loui Eriksson ve Vancouveru nebo Bobby Ryan v Ottawě. Asi nejvíc ale letos rezonuje jméno Brent Seabrook.

Stálice obrany chicagských Jestřábů, trojnásobný držitel prstenu pro vítěze Stanleyova poháru, zažívá poslední sezóny pořádný výkonnostní sešup.  Situace došla tak daleko, že ho trenér Colliton dokonce nedávno posadil na dva zápasy mezi zdravé náhradníky. 

Seabrook podepsal s Chicagem v září 2015 osmiletou smlouvu v celkové hodnotě 55 miliónů USD. Platový strop tak zatěžuje částkou necelých 7 miliónů. Je to hodně nebo málo? Byl podpis této smlouvy chybou? Optikou dnešních výkonů se odpovědi na tyto otázky jeví jako celkem snadné. Ale připomeňme si, jaká byla situace při podpisu smlouvy. 

Stan Bowman, generální manažer Jestřábů, chtěl tehdy udržet jádro trojnásobných šampiónů pohromadě. Seabrook byl klíčovým obráncem, jeho parťák Duncan Keith podepsal v roce 2009 smlouvu na 13 let (současná kolektivní smlouva, která omezila maximální dobu na 8 let, začala platit až později), gólman Crawford prodloužil v roce 2013 a hvězdné útočné duo Toews-Kane o rok později.

Sezónu 2014-15 zakončilo Chicago ziskem třetího titulu v posledních šesti sezónách. Vždy u toho byla výše uvedená pětice hráčů. Seabrook měl za sebou povedené playoff, když nastřílel sedm branek. K tomu připočtěme i fakt, že od sezóny 2010-11 vynechal kvůli zranění pouze pět utkání základní části.

Tehdejší pětiletý kontrakt s průměrnou stropovou zátěží 5,8 miliónu mu měl vypršet po sezóně 2015-16. Bylo jasné, že pokud si ho Jestřábi chtějí udržet, musejí jednat rychle. O obránce s podobnou vizitkou je na volném trhu vždy obrovský zájem. 

Při zpětném posuzování kontraktů si je potřeba uvědomit, že se průběžně mění výše platového stropu, tudíž je třeba najít nějaké objektivní měřítko. A tím může být údaj o tom, jakou procentuální výši daný kontrakt ukrajuje z platového stropu, který platil v době podpisu. Duncan Keith, dlouholetý Seabrookův parťák z prvního obranného páru, podepsal v roce 2009 kontrakt, jehož průměrná hodnota byla 9,75% z tehdejší výše platového stropu. U kontraktu brankáře Crawforda je hodnota 9,33%. Kapitán Jonathan Toews  a šikula Patrick Kane si vysloužili megakontrakty, které v době podpisu tvořily u každého 15,22% výše platového stropu.

Takže Bowman měl celkem jasně nastavené mantinely, ve kterých se vyjednávání povedou. Nakonec se obě strany dohodly poměrně rychle a nový kontrakt byl na světě. Kolik procent z tehdy platného platového stropu ukrajoval? 

9,63%, což bylo paradoxně míň než ten předchozí. Když tyto čísla převedeme do mluvy, která je srozumitelná nejenom matematickým nadšencům, ale i nám, obyčejným smrtelníkům, zjistíme, že Bowman tehdy dokázal podepsat svého klíčového beka za přibližně stejné peníze, jaké měl Seabrook dosud. 

Když není problém ve výši kontraktu, tak kde? Každá mince má dvě strany, stejně tak i tato. Onou „druhou stranou“ je délka kontraktu. Seabrookovi bylo v době podpisu už 30 let. Je sice známá věc, že obránci zrají později, ale i tak je osmiletá smlouva pokaždé trochu riskantní. Generální manažeři běžně věšteckou koulí nedisponují, řeší situace v danou dobu a pracují s informacemi, které mají v tu danou dobu k dispozici. Vize Bowmana byla jasná: udržet vítězné jádro týmu co nejdéle. Ruku na srdce, kdo čekal, že čerství šampióni v následujících dvou sezónách vypadnou hned v prvním kole playoff a další sezóny se nejenom do vyřazovací části vůbec neprobojují, ale spadnou na samé dno své divize?

Jaké jsou tedy možnosti Chicaga při řešení této situace? Pokud pomineme víru v návrat bývalé formy, tak jsou tři: vykoupení stávající smlouvy, výměna nebo farma.

A tady vyvstává asi největší problém této smlouvy, a to její struktura. Tuto a ještě další dvě sezóny má Seabrook ve smlouvě klauzuli zvanou „no move“ (angl. zkratka NMC), tzn., že ho klub nejen nemůže bez jeho souhlasu vyměnit, ale ani poslat na farmu. Zbylé dvě sezóny se tato klauzule mění na mírnější podmíněnou doložku o „nevyměnitelnosti“.

A možnost vykoupení?

Podstatou institutu vykoupení je ušetření místa pod platovým stropem. Vzhledem k tomu, že víc jak polovina zbývající hodnoty smlouvy je tvořena podpisovým bonusem, který se do výkupu nepočítá, neušetřil by tím klub skoro nic.  

Jak z toho ven? Přemluvit hráče, aby se vzdal těchto klauzulí a doufat, že hledání partnera k výměně se nezmění v ono pověstné hledání „jehly v kupce sena“. 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter