19.4.2024 | Svátek má Rostislav


BEZPEČNOST: Rámy vraždám nezabrání

19.12.2019

Neštěstí v ostravské nemocnici vyvolalo diskuzi o ochraně měkkých cílů před aktivním střelcem. Diskuzi poměrně bouřlivou, protože jak bývá v těchto emotivních situacích zvykem, mezi rozumnými nápady se objevila také řada nesmyslů. Reagoval jsem na ně krátkým příspěvkem na LinkedIn, který vyvolal poměrně velkou odezvu, což mne vedlo k tomu, abych věc shrnul trochu detailněji v tomto komentáři.

Budu mluvit o nemocnicích, nicméně to samé platí pro jakýkoli obdobný typ veřejnosti otevřeného objektu, ať už jde o vysokou školu, nádraží nebo obchodní centrum. Neplatí pochopitelně pro objekty se zvýšeným rizikem, jako jsou některé úřední budovy, soudy nebo letiště.

Prvním a totálním nesmyslem je kontrola návštěvníků nemocnic, jestli u sebe nemají zbraň. Je snadné představit si, co by to znamenalo. Hermetické uzavření všech objektů (ne-li celého areálu), zavedení režimových opatření, vybavení všech vstupů detektory kovů a osazení rámů proškoleným personálem. Tedy opatření relativně nákladná, a to jak investičně, tak provozně. Z hlediska běžného fungování se navíc jedná o řešení z říše sci-fi, protože by představovalo neuvěřitelné komplikace jak pro personál nemocnice, tak zejména pro pacienty. Navíc by toto řešení bylo v příkrém rozporu se základním smyslem existence zdravotnického zařízení, tj. poskytnout pacientovi kvalitní zdravotní péči. Součástí kvality je totiž nepochybně i rychlost. Každé zbytečné prodlení je riskantní a u urgentních případů může znamenat ohrožení zdraví nebo dokonce života. V důsledku by tak tato opatření mohla způsobit více škod než užitku. Nehledě na odpor, který by nepochybně vzbudila u veřejnosti i zdravotnického personálu.

Velice rozumný názor v tomto směru projevil náměstek ministra zdravotnictví, profesor Roman Prymula, který správně poukázal, že i v případě výše uvedených opatření by se neštěstí patrně nepředešlo. Jen by první obětí střelce byl nejspíš zaměstnanec bezpečnostní agentury obsluhující kontrolní rám. A já k tomu jen dodávám, že když ne on, tak pacienti ve frontě před ním nebo třeba lidé čekající na autobusové zastávce před nemocnicí. Tudy zkrátka cesta nevede.

Druhým omylem je volání po přísnější regulaci zbraní. Tahle iracionální vlna se vzedme po každém podobném útoku a je jedno, jestli je to útok psychicky narušeného jedince u nás, nebo teroristický útok v západní Evropě. Naštěstí mají čeští zákonodárci na rozdíl od evropských dost rozumu, aby na tuhle vlnu nenaskakovali. Ostatně i v Ostravě šlo o pachatele, který si obstaral zbraň nelegálně, takže regulace by v tomto případě nic nevyřešila. Zbraně nezabíjejí lidi, je to zase a jenom člověk, kdo mačká spoušť. Nebo stočí volant náklaďáku na chodník plný lidí. Nedávno došlo k útoku na londýnském mostě. Pachatel byl dokonce policii znám a historicky označen jako rizikový. Přesto mu v činu nikdo nezabránil. Počkal si na vhodný moment, obstaral si alternativní zbraň, a dokonce si ji před útokem přilepil páskou k ruce, protože čekal boj zblízka…

Třetím omylem jsou liché úvahy některých politiků o tom, že neštěstí mohl předejít jedinec se zbraní, který by se střelci postavil. V Ostravě pálil vrah podle všeho bez varování. Pokud by se tedy někomu vůbec podařilo vytáhnout zbraň a stihl by ji použít, maximálně by počet obětí zmírnil, ale tragédii jako takové by nejspíš stejně nezabránil. Tenhle případ ostatně nedávno nastal v obchodě se zbraněmi v Opletalově ulici, kde duchapřítomná majitelka zlikvidovala ozbrojeného útočníka s nožem, ovšem až poté, co pobodal prodavače.

V úvahách o bezpečnostních opatřeních hraje podle mne významnou roli také psychologický efekt. Česká republika není jen statisticky bezpečnou zemí, ale především zemí, kde lidé zažívají autentický pocit bezpečí. A tenhle individuální pocit je pro kvalitu života možná důležitější než příznivá statistika trestné činnosti.

Jenže v tom pocitu nehraje roli jen kriminalita samotná, ale i to, v jakém prostředí žijeme. Už když jsou naše náměstí a vánoční trhy obehnány nevzhledný betonovými zátarasy, znejistí nás to. Když jsme odmalička chodili na Pražský hrad na procházky jen tak, a najednou musíme stát fronty před zbytečnými detektory kovů, znejistí nás to. A teď si představte, co by v nás vyvolalo, kdybychom stáli frontu na bezpečnostní kontrolu před každou nemocnicí, knihovnou nebo obchodním domem. Ve statistikách by se to možná neprojevilo, ale ten pocit bezpečí by byl nenávratně pryč. Česká republika není Izrael, který dnes a denně čelí hrozbě teroru, ani nejsme v situaci Spojených států, kde se ke zbrani dostane kdejaký maniak. Važme si toho, co máme, a nenechme se o to připravit přehnanými bezpečnostními opatřeními přijímanými pod tlakem tragických událostí.

Jaké tedy nabízím řešení? Ochrana měkkých cílů může být daleko efektivnější, a přitom nemusí být invazivní. Umožňují to některé moderní technologie, zejména pokročila analýza obrazu. Dnešní kamerové systémy jsou schopné nejen spolehlivě rozeznávat obličej, ale také zbraně nebo určité způsoby chování. Díky tomu může být útok aktivního střelce detekován ještě dřív, než k němu dojde nebo nejpozději v ten okamžik. Tyto systémy mohou navíc přesně identifikovat nejen pachatele, ale i směr, kterým odešel, případně vozidlo, jímž odjel. Což by policii neuvěřitelně zjednodušilo následné pátrání a byla by vyšší šance předejít dalším útokům a ztrátám na životech. Inteligentní kamerové systémy mohou navíc včas upozornit na další rizika, jako je například bezvládně ležící osoba nebo vandalismus.

Autor je bezpečnostní analytik