Je to vůbec poprvé od roku 2014, kdy byla Fondation Louis Vuitton podle návrhu hvězdného architekta Franka Gehryho postavena, co je prostor této impozantní galerie věnován pouze jedné osobnosti. Jde o Charlotte Perriand, francouzskou architektku, designérku, fotografku, ale i ženu, která svými návrhy chtěla zlepšit životní podmínky lidí ve městech a jež se zabývala rolí ženy i přírody v naší společnosti. Od její smrti letos uplynulo dvacet let. „Samu sebe nedefinuji. To by bylo limitující. Vášnivě mě zajímá člověk a jeho habitat, člověk a prostředí – a to vše obnáší určitou filozofii věcí i života,“ charakterizovala sebe sama tato vizionářka, jejíž dílo mapovalo téměř celé 20. století.
  |
Její rozsáhlou prací se nyní zabývá i jedinečná výstava nazvaná Inventing a New World. Návrhy i realizace francouzské designérky, které byly pro expozici rekonstruovány s až neuvěřitelnou pečlivostí, a nechávají tak její tvorbu vyznít v celé kráse, jsou ve Fondation Louis Vuitton doplněny o umělecké artefakty jejích souputníků, přátel a spolupracovníků. K vidění je tak na 200 prací samotné Charlotte včetně například fotografií. K tomu všemu se můžete podívat na další dvě stovky děl od architekta Le Corbusiera, umělců Fernanda Légera, Joana Miróa, Georgese Braquea či Pabla Picassa. Právě spojení umění a užitých předmětů je ostatně charakteristické pro celou práci Charlotte Perriand, jež sama říkala: „Umění je všechno, umění je život a vyjadřuje se při každé příležitosti a v každé zemi.“
Nebyli by to kurátoři Fondation Louis Vuitton, aby pro návštěvníky nezískali i velmi slavná díla, kvůli nimž by jinak museli cestovat mnohem dál než do Paříže a jež jsou zde k vidění ve zcela novém kontextu. A tak tu můžete vidět například skicu k tapiserii Guernica, slavného protiválečného díla Pabla Picassa, která vznikla pod dohledem samotného mistra v roce 1955. Picasso Guerniku vytvořil v roce 1937 a impulzem k monumentálnímu plátnu, jež přitom vznikalo pouhý měsíc, bylo vybombardování stejnojmenného španělského města fašisty a nacionalisty pod vedením generála Franca během občanské války.
K vidění jsou i další Picassova díla, nechybí ale samozřejmě velkoformátová plátna ani menší díla od Fernanda Légera, s nímž se Charlotte Perriand spřátelila počátkem 30. let a se kterým během života velmi úzce spolupracovala. Některá Légerova brutalistní díla jsou pak přímo zakomponována do interiérů navržených Charlotte Perriand – tak, jak to designérka zamýšlela ve svých originálních návrzích. Jak poznamenala Suzanne Pagé, umělecká ředitelka Fondation Louis Vuitton: „Charlotte Perriand může být viděna jako symbol současné ženy: neohrožená, svobodná, odvážná, nezávislá, sportovní – a také zajímající se o vše, se stále bdělou myslí i tělem.“
Ikonické domy
Kdo by čekal obrazy na stěnách a pár křesel, stolů či knihoven, je ve Fondation rychle vyveden z omylu, protože výstava ukazuje svět Charlotte Perriand neuvěřitelně plasticky. Ucelenou představu o její práci si můžete udělat díky několika objektům, které tvoří vlastní prostor v Gehryho stavbě. V nultém podlaží je například využita nedílná součást Fondation, široké schodiště, přes něž se valí voda. Na tento vodní monument se můžete podívat z pečlivě vybudovaného a zařízeného domku z roku 1934, nazvaného La Maison au bord l’eau.
Ze dvou stran otevřený prostor s dřevěnou podlahou i stěnami zve k tomu, na chvíli se zklidnit a nechat se unášet nejen krásou tvorby Charlotte Perriand, ale kochat se výjimečností Gehryho stavby usazené v kusu pařížské přírody, v Bouloňském lesíku. K posezení u proudící vody zvou dvě slavná lehátka B306, jež Charlotte Perriand navrhla v roce 1927. Pod tímto kusem nábytku jsou podepsáni také její dva tehdejší blízcí spolupracovníci – Le Corbusier a Pierre Jeanneret. Lehátko se ostatně v různých podobách prolíná celou výstavou a je na něm zachycena proměna práce designérky, hlavně pokud jde o použití materiálů. Původní B306 mělo ocelový rám, jenž byl barevný, v sériové produkci pak poniklovaný. Později pro něj designérka využila například bambus.
Na druhém konci galerie, pod střechou, zve k meditaci prostor, jež Charlotte Perriand navrhla v roce 1993 pro UNESCO v Paříži, Maison de thé. Poetický dřevěný čajový domek s posuvnými dveřmi je umístěn mezi desítkami vzrostlých bambusů, které si francouzská vizionářka oblíbila během svého pobytu v Japonsku. Lze tu v klidu posedět, vnímat sílu přírody a také obdivovat umělecká díla od Japonců Sofu Teshigahary a Insho Domota. Tento prostor je poctou nejen přírodě, ale i soužití s jinými kulturami. Jak ostatně prohlásila sama designérka ve své autobiografii: „Ráda navštěvuji cizí země sama. Chci se koupat v jejich atmosféře, cítit přímý kontakt s místem, bez interakce někoho třetího.“
Od aut k přírodě
Charlotte Perriand se narodila s počátkem nového století, v roce 1903. Později absolvovala v Paříži École des Arts Décoratifs, kde studovala nábytkovou tvorbu. Ve druhé polovině 20. let začala spolupracovat s Le Corbusierem a Pierrem Jeanneretem. Právě z této doby pochází už zmíněné Chaise longue, jehož autorství je často připisováno pouze jejímu slavnějšímu spolupracovníkovi. V roce 1927 také navrhuje interiér svého ateliéru na Place Saint-Sulpice. V té době je inspirována moderním životním stylem, zejména automobilismem. Přední světlo automobilu ostatně využila i jako osvětlení v návrhu svého ateliéru. Známá je i její fotografie, jak leží na Chaise longue s náhrdelníkem z kuličkových ložisek kolem krku.
Neméně ji zajímala ženská otázka a osvobození ženského těla. Na výstavě je k vidění například Picassův portrét její přítelkyně Dory Maar, fotografky, malířky a básnířky, jež se stala ve 30. letech Picassovou múzou a fotila například vznik Guerniky v malířově pařížském ateliéru.
Charlottu v té době také fascinuje tanečnice Josephine Baker, jak lze soudit z jejích skic. A také ji – vášnivou čtenářku – ovlivňuje četba, například kniha o životě Krišny. Stále častěji se tak uchyluje do přírody, zejména do lesů v okolí Fontainebleau. Příroda a sepjetí člověka s ní pak zůstává jedním z jejích hlavních témat do konce života, jak ostatně dokládají oba už zmíněné domky, které lze spatřit ve Fondation.
Změny samozřejmě doznává i její designový jazyk, kdy kov nahrazuje dřevo a přísné geometrické křivky se mění v organické tvary. Příkladem jejího nového přístupu k práci je dům mladého muže (La Maison de jeune homme) z roku 1935, jenž je také celý k vidění v prostorách Fondation. Dům odráží zájmy designérky – sport a umění –, jež v sobě spojuje. A tak je prostor pro cvičení doplněn velkoformátovým obrazem od už zmíněného Fernanda Légera, který jej pro La Maison de jeune homme vytvořil. Nejrůznější přírodní artefakty jsou pak umístěny i na stěnách v prostoru, který však zdaleka nepůsobí jako kabinet kuriozit.
V druhé polovině třicátých let, kdy se důležitým tématem stala španělská občanská válka a svět sledoval nárůst fašismu, se Charlotte Perriand seznamuje s šéfredaktorem komunistického deníku Ce soir Jeanem-Richardem Blochem (ostatně v té době se stala členkou několika levicových francouzských organizací). Pro něj navrhla organický stůl, u nějž se mohli scházet novináři a diskutovat o svých textech. Na jeho desku použila rytiny z díla Sen a lež generála Franca od Pabla Picassa z roku 1937 a abstraktní formy Fernanda Légera.
Velkolepá syntéza
V roce 1940 odjíždí Charlotte Perriand do Japonska, kam je pozvána jako poradkyně v otázce industriálního umění. Architektura a materiály země vycházejícího slunce se pak staly její další celoživotní inspirací. Zde přečkává druhou světovou válku (cestuje též po Vietnamu). Velkým návratem do Japonska je rok 1955, kdy zde pořádá výstavu Proposals for a Synthesis of the Arts. Pro ni obnovila svou spolupráci s Le Corbusierem či Pablem Picassem a výstava – jak už naznačuje její název – byla velkolepým mixem umění, designu i architektury.
O tom, jak byla Charlotte Perriand vnímána v poválečné Francii, svědčí jedna velkoformátová fotografie z roku 1950, visící na stěně. Tehdy francouzský časopis Elle vytvořil pomyslnou vládu sestavenou pouze z žen, v níž se Charlotte Perriand stává ministryní pro rekonstrukci. Myšlena je nejen rekonstrukce architektonická, ale též rekonstrukce mentální.
Počátkem 50. let pak designérka navrhuje další nábytek, jenž ji proslavil po celém světě – zejména modulární knihovny s barevnými plochami, umístěné ve studentských interiérech Maison du Mexique a Maison de la Tunisie, kde na minimálním prostoru rozehrává návrh plnohodnotného bydlení. Z přelomu 40. a 50. let pochází též návrh kuchyňské linky pro Unité d’habitation v Marseille, který navrhl Le Corbusier a ovlivnil moderní bydlení 20. století i brutalistní hnutí v architektuře.
Pozdější dobu zasvětila návrhům uměleckých galerií – o pečlivosti, s jakou je výstava ve Fondation zřízena, svědčí i rekonstrukce pokoje sběratele Maurice Jardota, kde jsou kromě nábytku navrženého Charlotte Perriand k vidění Picassovy či Braquovy obrazy, jež měl ve sbírce.
Nicméně na řadu už přichází jedno z jejích vrcholných děl, které jí přineslo slávu coby architektce – je to stavba horského resortu s byty i hotelem v savojských Alpách Les Arcs (1967–1989). Zde geniálně do krajiny, v níž žili její prarodiče a kterou jako dítě velmi často navštěvovala, zasadila stupňovité stavby – jednotlivé byty mají balkony, z nichž lze nerušeně obdivovat krásu francouzských Alp, ale Charlotte Perriand navrhla i jejich interiér, jemuž dominuje světlé dřevo. Na výstavě jsou tyto stavby zachyceny v sugestivní filmové smyčce.
O její lásce k horám svědčí i miniaturní horská chatka Refuge Tonneau z roku 1938, kterou lze vidět a projít na konci výstavy a již navrhla ve spolupráci s Pierrem Jeanneretem. Malý dřevěný a hliníkový objekt připomíná raketu, kde na stísněném prostoru naleznete vše potřebné pro odpočinek v horách: kamna, palandu, sezení i kuchyň.
