Dnes naposled - film z roku 1958

Ulicí, v níž se otevírají okna dokořán, potácí se opilec se směšně ostříhanou hlavou. Hlouček dětí za ním běží a povykuje. Smějí se mu i Ladislavovi přátelé. A tím opilcem je jeho vlastní otec. Ladislav nemůže hanbou ani promluvit. Rozhrne udivené kamarády a rozběhne se k otci, který upadl. Pomůže mu vstát a potom ho vleče domů. Když s matkou uložili otce na otoman, Ladislav se rozpláče a slibuje přesvědčivě, že už nikdy pít nebude.

Danda se probouzí na gauči v pracovně. Je noc. Otevřeným oknem svítí do pokoje pouliční lampa a doléhá sem vzdálené pískání lokomotivy. Danda se posadí. Trvá mu chvíli, než si uvědomí, kde je. Pokouší se setříti světlé skvrny na kolenou kalhot a shledává, že je to uschlé bláto. Přemýšlí, kde se zamazal a vraští čelo, jak ho bolí hlava. Olízne suché rty. Na stole se v šeru leskne sklenice. Danda po ní sáhne. Sklenice je prázdná.
Se sklenicí v ruce jde Danda těžce do jídelny. Otevře dveře a zamžourá oslněnýma očima.
Když se rozkouká, vidí, že za stolem sedí žena a obě děti. Všichni tři hledí na něho a mlčí.
Danda rozpačitě zakašle.
„Kolik je vlastně hodin?“
Nikdo mu neodpovídá.
Danda cítí jejich odpor k sobě.
„Co je?“, ptá se zamračeně, „nestojím vám za slovo?“ Nejsem tu snad nic… nebo jsem?“
„Lhář!“, řekne Dandová a postaví se proti němu.
Danda nevěří svým uším. Než se však vzpamatuje, hrnou se na něho slova rozhořčené obžaloby.
„Ano! Lhář!“, opakuje Dandová muži přímo do tváře a mluví nezadržitelně dále. Nazve ho nezodpovědným člověkem, který propil čest svého slova, který už dávno ztratil vůli, který slibuje a při tom ví, že slib nesplní. Je lhář a slaboch!
Jiřina se vášnivě přidá k matce:
„Od nás vyžaduješ pro sebe vážnost a úctu, ale už dávno si ji nezasloužíš. Já se za tebe stydím!“
„Co si to dovoluješ?“, vykřikne Danda a rozpřáhne se rukou, v níž drží sklenici.
Jiřina uhne a Danda se potká se svým vlastním obrazem v zrcadle, před nímž Jiřina stála.
Spatří v něm svou groteskní, umazanou a odřenou tvář s hřebenem vlasů na temeni holé hlavy a vytřeští oči.
Z malátné ruky mu vypadne sklenice a roztříští se na podlaze. Danda se pomalu odvrací od zrcadla a těžce, zlomeně se vrací do pracovny, tiše za sebou zavíraje dveře.
A tady teprve, uprostřed šerého pokoje, vybaví se mu v mozku obraz ulice, plné vysmívajících se tváří.
Náhle se mu podlomí nohy a jeho tragikomická postava se pomalu hroutí na kolena. Na koberci, uprostřed pokoje, jako by nemohl snést tíhu hanby, klečí shrbený a skrývá svou tvář v ušpiněných dlaních.