K lenivému rentiérovi má Irvine Welsh (61) daleko. A zatímco jeho generační souputníci, edinburská generace Trainspottingu, umírá na podlomené zdraví, jak informovala loni britská média, a Skoti v této statistice dokonce vévodí EU, on poctivě píše, skládá muziku, běhá (ještě před deseti lety maraton) a sleduje lidi, aby měl o čem psát.

O Miami napsal dvě knihy – Zločin a Sexuální život siamských dvojčat. Ač obvykle nic moc ve svých knihách nepopisuje, neboť na to není ve změti dialogů ani čas, miamské příběhy se tak trochu vymykají. Je to prý kvůli tomu, že se na toto město dívá jako outsider a sám se jej snaží poznat. Po dlouhé přestávce se také vrátil k DJování. „Většina DJů v Miami je latinskoamerického původu. Čekal bych, že takoví lidé budou mít rádi funk, salsu, latinskoamerické rytmy. Ne. Oni všichni milují německé techno. No a já si tam hraju svoje latinskoamerické písničky, a jakmile začnu, parket se vyprázdní a všichni čekají na německé techno. Jako DJ jsem tak musel trochu upravit svůj styl.“

Ne jen výsledek, originální je i způsob tvorby – psaní a skládání totiž míchá dohromady. „Stůl, na kterém píšu, má stejnou výšku jako všechno moje hudební vybavení. Takže se může stát,že mě napadne nějaké téma a ta hudba mi pomáhá dostat se do nálady. Když mě napadne nějaká postava, pracuji na ní; pro jednotlivé postavy si sestavuji playlist. Pak si hraji na klávesnici, mám k tomu nějaký software, a když něco napíšu, pomáhá mi v tom hudba. Mám nějakou hromádku muziky, většinou je to naprosto nepoužitelné, ale umožňuje mi to pustit se do toho psaní a něco vytvořit. Pak mám hromadu toho, co napíšu, a když mám třeba 20 000 slov, tak si to vytisknu, seberu z psacího stolu, sednu si někam do kavárny a zkouším se zamyslet nad tím, jestli se s tím dá něco udělat.“ Jeho psaní prý vychází z podvědomí; i když si myslí, že má psaní pod kontrolou, je to spíš obráceně. „Podstata totiž vychází odněkud odjinud,“ říká spisovatel. „Vychází z mých vlastních zkušeností, z dětství, z mládí, protože to je období, které nás všechny formuje. Píšu o místě, kde jsem vyrostl a které mě utvářelo. Teď například píšu knížku, která se odehrává v Las Vegas. Postavy jsou z Las Vegas, ale je v nich hodně toho, co formovalo mě.“ Stejně ale píše hlavně pro sebe, a na tom se prý nikdy nic nezmění.

Stejně trefně jako popisuje svět svých hrdinů, výstižně dokáže shrnout i společenskou situaci. Jakmile se ho zeptám na Brexit, rozesměje se na celé kolo. Nikoli však radostně. Za moment zvážní: „Brexit je špatně pro všechny – pro Brity, Evropu i zbytek světa. Ale Evropská unie, tak jak vypadá dnes, je taky špatně. Je založena jen na boji mezi globalismem a nacionalismem. A naše premiérka Theresa Mayová? Ta je podle mě podobně jako Margaret Thatcherová další figurka nastrčená proto, aby sloužila zájmům elit.“

Spisovatel nevěří už ani v demokracii, která je podle jeho názoru ztracená. A protože mají lidi strach z budoucnosti a chtějí aspoň něčemu věřit, volí silné vůdce, kteří jim nabízejí návrat ztracených jistot, což skýtá zase jiná rizika. „Chtěli bychom mít ze světa zase místo, které je bezpečné a nabízí šance na příjemný život. To je ale pouhý přelud.“

ukázka z textu Milana Vidláka, www.casopis-sifra.cz