Hru australského dramatika Andrewa Johna Bovella uvedla městská scéna dokonce v české premiéře. A ačkoli se rozhodně nejedná o typický mainstreamový titul, je nutné ocenit dramaturgyni divadla Janu Pithartovou, že jej do repertoáru divadla zařadila. Hru nabídla režisérovi Filipu Nuckollsovi, který ve Východočeském divadle již jednou hostoval - s inscenací o lidské nesnášenlivosti a xenofobii Lovecké scény z Dolního Bavorska. Jistá jinakost a její přijetí či odmítnutí je také hlavním bodem hry Až ustane déšť.

„Je to sága čtyř generací jedné rodiny. Ta se dopustila nějakého hříchu, rozpadla se a začala ji stíhat jedna katastrofa za druhou, aby na konci dospěla k odpuštění. Je to takový magický romantismus každodennosti. Je to hra nesmírně poetická, přestože to, co se postavám děje, není nic neobvyklého. Je to hra o magii života, jehož součástí je i smrt,“ řekl režisér Filip Nuckolls.

Do Pardubic se vracíte po dvou letech, jaký byl návrat?
Dobrý, mám to tu rád a doufám, že lidé v divadle mě mají rádi také. Je to moje bývalé krajské město, fandím Dynamu Pardubice…

Tak to jistě sledujete současnou mizérii, ve které se Dynamo potácí. Jak ji vnímáte a nesete?
Je to strašný. Ale věřím, že se zmátoří a nakonec to dají, nějak si neumím a nechci extraligu bez Dynama představit.

Přejděme raději k inscenaci Až ustane déšť. Byla to její česká premiéra, podle anoncí se jedná o zcela výjimečný text. V čem je tak mimořádný?
Na současnou dobu je výjimečný svojí hmotou a velikostí. Skutečně si nepamatuji žádný podobný text, který by kdy přišel do Čech. Možná Andělé v Americe, ale to je stará věc. Když říkám, že text je veliký, nemám na mysli délku, ale to, jaký obrovský čas zabírá, vystřídají se v něm čtyři generace. Ve své podstatě se jedná o čtyři hry v jedné, které jsou provázané, ať už replikami nebo dějem. Výjimečný je i v tom, že je opravdu o životě.

Poznáme čtyři generace, dva kontinenty a rozpětí 80 let, kde se děj hry odehrává. Jak obtížné je takový rozsah scénicky pojmout?
To nebylo až tak složité. Každá postava, kterou vidíte na jevišti, je nějakým způsobem jedinečná, takže to už je vodítko. A navíc my chceme lidem pomoct, aby se nebáli, že se v příběhu nebo postavách nevyznají. Ve scénografii používáme hodně videa, abychom prostředí, v nichž se děj právě odehrává, jasně vymezili. Natvrdo používáme titulky a na začátku je orloj postav, který je představí. Chceme, aby se divák dobře vyznal a vnímal jenom ten text, aby nemusel uvažovat ve smyslu: „Kdo je zase tohle, kde se tu vzal…?“ Máme i dvě různé podoby svícení, například když situace z roku 1965 přejde do roku 1988, tak tu „pomíjející minulou“ dobu odsvítíme do chladných světel. Dáváme tomu jasnou strukturu.

Když jste hru představoval na tiskové konferenci, zmínil jste, že se v textu objevuje i narážka na srpen 1968. Asi bych ji nečekala od autora, který s Českem není spjatý a který je z tak vzdáleného kontinentu…
Důvod je podle mě takový, že invaze do Československa tehdy zasáhla opravdu celý svět. Byla to doba, kdy lidé snili a věřili, že ta studená válka pomine a bude existovat jeden svět založený na demokracii a občanské svobodě. Všechno k tomu v šedesátých letech směřovalo, a najednou přišlo v osmašedesátém další „Maďarsko“. Sice lehčí, ne tak krvavé, ale další a ukázalo se, že ta studená válka ještě nějakou chvíli potrvá.

Dá se říct, které z těch čtyř období ve hře je nejzajímavější?
Zajímavá jsou všechna, záleží na divákovi, co si vybere. Začínáme v padesátých letech u zakladatelů rodiny, jimiž jsou Elizabeth a Henry Lawovi. Mají opravdu ideální vztah, ale jen do chvíle, než Elizabeth objeví něco, kvůli čemu Henryho doslova zapudí a vyhodí ho pryč. Jeho syn se pak v osmdesátých letech vydá po otcových stopách až do Austrálie, ale nic moc o něm neví, protože matka se zaťala a nechce o něm mluvit. Takhle se postupně po generacích posuneme až do roku 2039, až ke čtvrté generaci tohoto rodu, kdy se po těch několika desítkách let, situacích a vztahových propletencích směřuje k obyčejnému aktu odpuštění. S čímž souvisí i ten déšť v názvu hry, od konce padesátých let totiž nepřetržitě prší a konečně to vypadá, že déšť možná ustane.

Musíte se striktně držet textu?
V této hře je každý odskok nesmírně složitý, protože text je silně provázaný, a pokud si v něm člověk odskočí, i když jen lehce, mohla by se celá jeho stavba rozbít. Musíte ho spíš vzít, jaký je, samozřejmě můžete něco lehce proškrtat nebo s ním nějak pracovat, ale nemůžete ho výrazně lomit.

Ale prý je možnost vybrat si dva různé konce příběhu…
Ano, tam se totiž otevírá otázka, zda je člověk nevinný a zaslouží si odpuštění, nebo se provinil opravdu hrozným činem, kdy o odpuštění nemůže být ani řeč. Bovell to nechal rozostřené, ale jisté vodítko tam dal a podle toho bude vypadat i konec inscenace v našem pojetí.

S Bovellem se setkáváte už podruhé. Poprvé, když jste v Ústí nad Labem uvedl jeho Zmatení jazyků, podruhé nyní v Pardubicích. Našel jste na něj coby autora nějaký klíč?
Myslím, že jeden mám. Že věci fungují, pokud nejsou přehnaně dramatické, přepálené, expresivní… Pokud plynou stejně jako život. Zmatení jazyků je detektivka, příběh Až ustane déšť svým způsobem také. Bovell ten text jako by rozstříhal, sledujete čtyři příběhy a někdy váháte nad tím, proč se postavy chovají zrovna tímto způsobem a ne jinak. Pak ale dojdete k místu, kde se vám celý obrázek poskládá. Ten text je velmi vzrušující a já doufám, že taková bude pro diváka i naše inscenace.