Je to záležitost mžiku. Pár vteřin. Stlačit ale každou z nich dolů může být prací měsíců, let – a stejně se to třeba nikdy nepodaří. „Jestli myslíte, že stačí jen lusknout prsty a bude to, jděte se z toho domů vyspat,“ řekl kouč žen Egil Gjelland k umění rychlé palby na biatlonové střelnici. Týká se to hlavně Markéty Davidové, jež atakuje špici SP, ale v této dovednosti patří k nejhorším. Co ji má pomoci?
Ty rozdíly jsou závod co závod patrné na první pohled. Na střelnici přijede Dorothea Wiererová… ta, ta, ta, ta, ta… a za 19 vteřin nashledanou. Po ní Hanna Öbergová…bum, bum, bum, bum, bum…a za 21 vteřin sbohem. A nakonec Markéta Davidová.
Chvíli trvá, než začne střílet, následně spustí, a byť ji třeba každý terč spadne, než kvůli pomalému intervalu odjede, nabere na některé své soupeřky takřka dvojnásobné manko. „Vede si skvěle, ale ta její pomalejší střelba ji stála i několik ještě vyšších umístění,“ uznává asistent trenéra Jiří Holubec.
96, 96, 57, 90, 55 – toto nejsou obyčejná čísla. Jsou to pořadí, kolikátá byla Davidová v posledních pěti závodech v rychlostech střelby. A nenechte se plést. Týden staré 57. a včerejší 55. místo je jen proto, že se do stíhacích závodů vejde jen šedesát účastnic.
V běhu jedna z nejrychlejších, ve střelbě jedna z nejpomalejších (zatím průměr 39,7). Co teď s tím?
„Rychlá střelba je o hlavě a tréninku. Je to dril, dril a zase dril, přičemž to tam prostě musíte v ten daný moment poslat. A i za cenu, že to vykropíte někam pryč, a ten závod odepíšete,“ říká Ondřej Moravec – ten nejrychlejší z Čechů, který dokáže stojku vykropit i okolo 20 sekund.
Risk je zisk? Někdy. Někde je i ztráta. Přičemž ideální kombinaci hledala před pár lety i Gabriela Koukalová . Zrychlovala, ale necítila se. Bála se, že jí klesne procento úspěšnosti. Načež se vrátila zpět ke své pomalejší jistotě. Z českých žen našla ten klíč jen Eva Kristejn Puskarčíková , jež patřila před třemi lety k nejrychlejším v SP (stojka za 18 sekund). Poradí teď kamarádce Davidové?
„Pamatuji si, že když jsem zrychloval, musel jsem rozbít určitý stereotyp. Nařídil jsem si stopky a jel. Z 90% se jedná o zrychlení první rány, ta je třeba 12 vteřině a konec pak dřív než na 20,“ míní trenér mužů Zdeněk Vítek.
„Za rok můžete jít i o pět vteřin dolů, ale jde o to, jak rychle dokážete spouštět a jak rychle umíte do toho stereotypu najet. Střelba je několik naučených pohybů za sebou, ale když potřebujete zrychlit, ubrat dech před první ranou, tak to není jen tak,“ tuší Vítek.
Stlačit tepovku. Upravit dýchání. Když se necítíte, střílíte na dva nádechy kvůli uvolnění i kontrole zbraně. Nebo i na tři, ale každý nádech je vteřina navíc. Naopak, když jste v laufu, pálíte i na jeden a interval se zkracuje. Na něco takového si však musíte věřit.
„Je v tom spousta věcí, včetně schopnosti rychlého uvolnění. Po příjezdu na střelnici máte aktivní tělo a najednou ho máte vyvěsit, znehybnit. Na ležce se úplně uvolníte, na stojce zase částečně zatnete a z dynamického najednou stojíte jako socha. Pro někoho je to otázka okamžiku, zatímco ale druhý dýchá, dýchá a dýchá, než se postupně uvolní,“ popisuje Vítek.
Emmons radí: Nevypadnout z rytmu
Dá se to cvičit. Trénováním fyzické odolnosti. Ale je to i o psychice. Ochotě riskovat, nepřemýšlet nad tím, anebo i na tom stavět svou cestu. Kdo je ještě větším příkladem než Italové s Wiererovou? Rakušané se školou Alfreda Edera – jeho syn Simon pálí stojku za 17 vteřin a vedle sebe má další tvář, rychlošutérku Lisa Theresu Hauserovou. „Hlavní je držet rytmus. Pak už je jedno jestli je to na dva nebo tři nádechy. Nesmíte ale vypadnout z rytmu,“ uvádí zase trenér Američanů Matt Emmons . „V létě pilujeme i na laserových zbraních,“ prozrazuje.
To Eder zase využívá speciální zásobníky urychlující manipulaci se zbraní a kdysi šetřil vteřiny (než mu to IBU zatrhla) i díky manipulaci se zbraní před podložkou. „Nicméně když se na ně podíváte, všichni tam střílí přes kopírák. Hrozně se mi to líbí,“ usmívá se Moravec.
To Davidová ještě v této fázi není. Než bude chtít riskovat, musí nejprve svou střelbu stabilizovat. Upravit na vyšším procentu úspěšnosti. „Pracuje na tom, ale sama nejdřív potřebuje sebevědomí, že umí střílet dlouhodobě přesně,“ ví Gjelland. „Do budoucna na to má, ale nejprve musí pochopit, jak co správně dělat. Hlavní je, aby se na střelnici cítila komfortně a jistě. Není umění stlačit deset vteřin. Je umění stlačit deset vteřin, aby zůstala stejná i střelecká úspěšnost,“ dodal norský expert.
Zrychlit? Markéta se musí nejdřív stabilizovat, ví Rybář
Její běh patří k nejrychlejším v SP. A i navzdory včerejšímu střeleckému faux pas ve „stíhačce“ má vyšší úspěšnost než v minulé sezoně (z 79% na 83%). Jen ta rychlost – ta patří u Markéty Davidové stále k tématu č. 1. „Jak se zrychlí? Závodník musí sám nejdřív vyzrát, začít si věřit. Nedá se to udělat ze dne na den, ani z týdne na týden,“ ví sportovní ředitel Ondřej Rybář.
Na co konkrétně se tedy podle vás musí Davidová zaměřit, aby zrychlila?
„Tohle bych nebral jako téma. Markéta udělala už před sezonou hodně práce a je to znát. Její postup je jasný: musí střílet co nejvíc stabilně a pak teprve může jít pomalu do rychlosti. Myslím, že už do ní navíc tento rok i trochu šla – zlepšení je znát. Je to ale hlavně na ní, neboť sama nejlépe ví, co si může dovolit. K čemu by ji bylo, kdyby se najednou chtěla přizpůsobit někomu, kdo to dělá třeba o dva roky déle než ona a dostávala se sama pod tlak? Primárně musí dělat to, na co je připravená, to dle mě i dělá a je na ní vidět velký kus práce.“
Takže neriskovat na úkor přesnosti?
„Rozhodně. Než každý závodník zrychlí, musí být jistý ve svých pohybech a poloze. Jak se říká: Ležka se musí vyležet a stojka vystát. Pomoci má i trénink v suché střelbě, kde jsou to další hodiny drilu. A pak na trati získat další zkušenosti: Jak reagovat v některých momentech při větru, nebo když to na podložce klouže… to vše přichází s věkem.“
Vy jste svého času jako trenér mužů tohle doladil do dokonalosti i s Ondřejem Moravcem, jenž střílí často stojky i za 22 vteřin. V čem je hlavní klíč?
„Myslím, že to jde vidět i na Rakušanech nebo Italech… to je prostě neustávající dril. Je to o tom závodníkovi, že to musí chtít dělat a něco tomu obětovat. Pokud na tuhle cestu přistoupí, zaměří se na to, pak se s tím dají dělat úžasné věci.“
Jaké cviky nebo vychytávky se k tomu tak dají využít?
„Takový Simon Eder (stojka i za 17 vteřin) měl prstýnky na zásobnících kvůli rychlejší manipulaci. U něj je to o tréninku pod jeho otcem, k němuž se pak přidali i další závodníci jako Lisa Theresa Hauserová. My jsme zase například dřív cvičili manipulaci se zavázanýma očima, poslepu a i to šlo klukům dobře. Je široká škála, jak to cvičit. Základ ale je, že to závodník musí chtít. Bez práce a obětování to nejde.“
Co je pak podle vás lehčí? Zrychlit přípravu se zbraní nebo zkrátit intervaly při střelbě?
„Z mého pohledu je lehčí zrychlit přípravu. Udělat svižnější manipulaci, zaujmout polohu nebo urychlit odjezd ze střelnice, to je otázka cviku a není na tom moc co řešit. Naopak zkoordinování dýchání s výstřelem, to už je něco jiného, protože jakmile změním výdech mezi ranami, tak to musí být zkoordinované i se spouští a mířením. Nabourat něco takového je těžší, než změnit manipulaci.“
A je to i určitá záležitost psychiky a temperamentu. Jako třeba u extrovertní Wiererové?
„Hlavní je to o chuti se do toho pustit. Je to, jako když píšete domácí úkol, do kterého se vám nechce – tak ho odkládáte, ale stejně víte, že ho musíte napsat. Když si ale naopak zvyknu, že ho prostě jdu udělat, a dám k tomu do spojitosti i další věci, tak ho máte hotový rychleji.“
