O tom, že češi filmové pohádky – hlavně ty domácí, postavené na odkazu Boženy Němcové, karla Jaromíra Erbena a Josefa Lady – milují, není pochyb. Přední místo mezi nimi mají ty, které domácí televizní stanice vysílají na vánoce. A úplnou extratřídou v této hierarchii jsou pohádky, jež Česká televize odvysílá na štědrý večer.
  |
Jsou za tímto účelem přímo psané a natáčené – což nebývalo pravidlem, stejně jako nebyla samozřejmostí celá naše televizní vánoční tradice. Až do listopadového převratu tehdejší Československá televize vysílala pohádky na Vánoce přes den, večer byl vyhrazený jiné rodinné podívané, ideálně klasice.
Třeba v roce 1962 běžela v hlavním večerním vysílacím čase Klicperova komedie Zlý jelen. přímo pro štědrovečerní uvedení začaly pořady vznikat v 70. letech, například stále populární film Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku. První pohádku určenou pro premiéru na Štědrý večer – O Janovi a jeho podivuhodném příteli – Československá televize natočila v roce 1990. Systematicky pak tuto tradici buduje už jako česká televize od Vánoc 1993.
Podle průzkumu ČT z roku 2017 televize běží při kaprovi se salátem až ve 40 procentech domácností. Kulisu k rozbalování dárků tvoří dokonce v 55 procentech domácností. A 35 procent respondentů štědrovečerní pohádku dožene v internetovém archivu televize, pokud premiéru propásne. Vánoční pohádky čt patří mezi suverénně nejsledovanější pořady českých televizních stanic, trumfnou je jen některé politické debaty. Na štědrý den si k obrazovkám sedá nejvíc diváků v roce a kanál ČT1, na kterém nejnovější vánoční pohádky běží, se stává nejsledovanější televizní stanicí v Česku.
„Asi je to rituál z dětství, který se přenáší na další generace,“ vysvětluje popularitu vánočních pohádek filmová kritička MF Dnes Mirka Spáčilová. „Navíc dávají záruku, že dobře dopadnou, takže se u nich dá mluvit, mlsat, popíjet vaječný koňak s pocitem bezpečí a sounáležitosti, protože u sousedů právě dělají totéž.“
Spáčilová k loňskému čtvrtstoletí tradice uspořádala mezi čtenáři portálu iDnes anketu o nejoblíbenější štědrovečerní pohádku. „Kolegové ze sportovní redakce by řekli, že režisér Jiří Strach vsítil dva góly a na třetí přihrál,“ zhodnotila tehdy výsledky. „V anketě, kam přišlo na čtyřicet tisíc hlasů, totiž jasně zvítězila jeho pohádka z roku 2005 Anděl Páně. Vyhrála s obrovským náskokem 14 671 hlasů. Navíc její pokračování vysílané v roce 2017, Anděl Páně 2, obsadilo třetí příčku s 6120 hlasy. A jen těsně před druhý díl se díky 6638 hlasům vklínila pohádka Lotrando a Zubejda, kterou v roce 1996 sice Strach nerežíroval, ale vytvořil v ní titulní roli loupežníka.“
Dnes Spáčilová dodává, že ji výsledky nepřekvapily, zato zájem a počet hlasujících ano. Na dalších místech se tehdy umístily Princezna ze mlejna (1994) režiséra Zdeňka Trošky, Nesmrtelná teta (1993) Zdeňka Zelenky a Dvanáct měsíčků (2012) Karla Janáka.
S anketou souzní i hodnocení uživatelů webové Česko-slovenské filmové databáze ČSFD: oba díly Anděla Páně ostatní pohádky převyšují (jednička 76 %, dvojka 77 %), Princezna ze mlejna i Nesmrtelná teta mají solidních 64, respektive 62 %. Druhý díl Princezny ze mlejna se naopak v hlasování iDnes umístil až třetí od konce se 123 hlasy, co do premiérové sledovanosti na obrazovce jde však o suverénního vítěze: na Štědrý večer roku 2001 se na Troškovu pohádku na ČT dívalo 4,4 milionu lidí – a to předtím jako jedna z mála v dané tradici běžela v kinech a vyšla na DVD. Druhým nejsledovanějším titulem byl Anděl Páně 2 (3,6 milionu diváků v kategorii nad čtyři roky), následovaný Pravým rytířem z roku 2016 (3,2 milionu).
Za tím, že štědrovečerní pohádky z posledních tří let jsou zároveň nejsledovanějšími pohádkami od roku 2005, stojí nejspíš fakt, že se na ně už s vlastními dětmi začíná dívat publikum, které se zvykem vánoční televize vyrůstalo.
Jako když vám shoří stromeček
Premiérová sledovanost a divácké hodnocení tak mohou být zcela nesourodými čísly. Výmluvným příkladem je loňská štědrovečerní pohádka Kouzelník Žito, kterou jako svou už pátou natočil Zdeněk Zelenka. Pustilo si ji 2,9 milionu lidí, což je třetí nejvyšší sledovanost v daném ranku od roku 2005. Na ČSFD si však vysloužila pouhých 23 procent a na tomto webu i na sociálních sítích se dočkala tak negativních reakcí, že na ně zaskočený scenárista a režisér popuzeně reagoval v bulváru.
„Na Žitovi je přesně vidět, jak riskantní je točit vánoční pohádky. Zdeněk Zelenka rozhodně nechtěl natočit pohádku, která diváky takhle rozčílí. Naopak dělal všechno pro to, aby se jeho pohádka líbila,“ hájí kolegu Karel Janák, režisér letošní štědrovečerní pohádky Princezna a půl království. „Kdyby to byl běžný film, lidé ho trochu zkritizují a pak na něj zapomenou. Ale štědrovečerní pohádkou režiséři vstupují do nejintimnějšího vánočního soukromí diváků. A když se jim pohádka nelíbí, je to, jako by jim nechutnal bramborový salát nebo shořel od svíček vánoční stromeček. I vánoční pohádka může lidem pokazit Vánoce, proto na ni reagují emocionálněji a pobouřeněji než obvykle.“
Podle Janáka se negativní reakce na Kouzelníka Žita v ČT řešily a jemu pak bylo kladeno na srdce, aby si dal s letošní pohádkou opravdu záležet. Konkrétní „mustr“ na výrobu však televize nemá. „Manuály ani parametry nejsou, respektive jsou stále stejné: znamenají přistoupit k tvorbě vánoční pohádky s respektem k tomuto mimořádně obtížnému žánru a zároveň snahou přinést něco originálního, ať už jde o hrdiny, nebo zápletku,“ říká dramaturgyně a kreativní producentka ČT Barbara Johnsonová, jež je v těchto profesích podepsaná i pod letošní štědrovečerní novinkou. „Že se to někdy nevydaří, jak bychom si všichni přáli, k tomu asi patří, nicméně skutečný úspěch pohádky prověří až čas.“
Povinnost mít respekt k žánru a zároveň do něj vnést nový prvek připomíná šalamounská řešení chytré horákyně a princezny Koloběžky první. Tradice je u českých filmových pohádek, zvlášť štědrovečerních, železnou košilí a diváci na experimenty nebývají zvědaví.
„Lidé chtějí aspoň v tento den vidět lásku, štěstí, krásu, jsou šťastní, když jsou druzí šťastní, byť třeba jen v pohádkách či romantických filmech,“ říká Zdeněk Troška. „Podvědomě se tak vracejí do dětských let, kdy chodili do biografu na pohádky za korunu, kdy se těšili na Vánoce, aby mohli své oblíbené pohádkové příběhy vidět znovu v televizi v kruhu rodiny.“
Troška vidí kvality české pohádky v její líbeznosti, malebnosti, poetice a nenásilnosti. „Většinou se každý pokus o posun k modernizaci setkává s nevolí diváka – jako třeba pohádka Slíbená princezna,“ naráží na premiéru z Božího hodu roku 2016, prezentovanou jako tuzemskou variaci na Piráty z Karibiku (na ČSFD má 20 procent). „Divák nechce v české pohádce vidět cizí prvky a importované postavy podobné hobitům, Avatarům, skřetům. Nám bohatě vystačí čerti, vodníci, víly, čarodějnice, hejkalové, bludičky. Strašidla, která tu nemají domov, vždy vyznějí jako nepovedené kopie západních vzorů. Vánoční pohádka by měla zůstat česká se vším všudy.“
Podobně to vidí Mirka Spáčilová. „Slíbená princezna byl podle mne prostě krkolomný pokus o experiment, ale sneslo se na ni víc zloby než na masové vrahy,“ komentuje „nedotknutelnost“ pohádkového kánonu filmová kritička, kterou fascinuje míra vášně a smrtelné vážnosti, s níž se o pohádky hádáme, jak je nenávidíme – nebo naopak milujeme. „Na Kouzelníka Žita se strhla tak obrovská lavina kritiky právě proto, že šlo o štědrovečerní pohádku,“ připomíná Janák. „Premiér a předseda Senátu a pak řešili, jaká negace mezi námi je, když se dokážeme hádat a dštít síru i kvůli pohádce.“
Janák, pro nějž je Princezna a půl království už čtvrtým příspěvkem do štědrovečerního kánonu, reakce kritiků i diváků poctivě sleduje. „Zpětná vazba je pro mě důležitá, pomáhá mi se zlepšovat,“ říká. „Když jsem například točil pohádku Korunní princ, chtěl jsem ji udělat trochu modernější a doplnil jsem rytířský turnaj dobovými tanečnicemi a středověkou verzí transparentů v rukách fanoušků. Pak jsem to od diváků pěkně schytal. Vánoční pohádka musí být klasická a na moderní prvky v ní není místo – nebo je nesmíte tak okatě vystavovat na odiv. Na režijní skopičiny není v tomto případě prostor. Proto si také při natáčení očekávání diváků hodně připouštím.“
Emancipované hrdinky
Klíčové bývá obsazení ústřední zamilované dvojice. Janák do pohádek často obsazuje herce, se kterými už dříve pracoval, případně nové tváře důkladně prověřuje. „Hercům pro hlavní pohádkové postavy nestačí dobře hrát,“ říká. „Měli by mít také schopnost pohádkové stylizace a humorné nadsázky. Musejí být divákům sympatičtí a samozřejmě musejí fungovat jako pár.“ Do Princezny a půl království Janák obsadil podle svých slov „známé a ověřené tváře“ Matouše Rumla a Evu Josefíkovou.
Troška soudí, že divák pohádek chce vidět krásné a sympatické lidi, aby s nimi mohl souznít, fandit jim a na chvilku se vžít do jejich kůže. „Pokud se jim princezna nelíbí, je jim úplně jedno, jestli ji sežere drak nebo ji čarodějnice začaruje do housenky. Princezna musí být krásná, milá, mít krásné šaty, princ musí být urostlý, galantní, moudrý a laskavý. Na konkurzech zkouším vytipované dvojice, jak budou k sobě pasovat,“ říká. Přestože měly obě jeho Princezny ze mlejna při premiérách na Štědré dny tak vynikající sledovanost, ČT ho už k natočení další pohádky nikdy neoslovila.
Jak napovídá už název Troškova diptychu, princezny z českých vánočních pohádek nejsou žádné pasivní křehotinky: bývají od rány, stojí nohama pevně na zemi, případně často a rády jezdí na koni – podle odkazu Popelky Libuše Šafránkové – a o svém osudu rozhodují samy. „Princezna“ ze mlejna je mlynářova dcera Eliška, která si může z ženichů vybírat, Zdeněk Zelenka princeznu z Kouzelníka Žita označuje za „nejlepší obyčejnou holku na světě“, v novince Princezna a půl království titulní hrdinka svého manžela dokonce odvrhne. Jít si za svým umějí i méně urozené dívky ze štědrovečerních pohádek: připomeňme třeba odvážnou Bohunku ze Sedmera krkavců, nezávislou Marušku z Dvanácti měsíčků, odhodlanou Aničku z Lásky rohaté... Jestli jsou u nás v nějakém filmovém žánru ženy emancipované, pak rozhodně ne v romantických komediích, nýbrž v pohádkách.
„Kdy jindy než o Vánocích si vyprávět příběhy o tom, že dobro musí zvítězit nad zlem a že největší kouzlo je láska?“ klade řečnickou otázku kreativní producentka Johnsonová. „Cesta k cíli samozřejmě bývá trnitá, ale když hrdinové neztratí odvahu, a k tomu se dokážou zasmát, protože humor je to, co nejlepší pohádky spojuje, vše nakonec dobře dopadne. A tohle pohádkové poselství je hezké si připomenout právě o Vánocích.“
Podle Spáčilové štědrovečerní pohádky spojuje i to, že by se neměly navzájem moc lišit ani překvapovat a že by všeho měly mít „přiměřeně“, od výpravnosti právě po humor. Kritička zároveň vysvětluje, že dnes už čtvrtstoletá tradice je „šikovný nápad ČT, jak si diváky koncem roku přidržet a vyrobit si zásobník vánočních pořadů“. Úspěšné štědrovečerní pohádky jsou každoročně recyklované: například Anděl Páně, premiérovaný v roce 2006, se stal druhým nejsledovanějším pořadem roku na ČT ještě o jedenáct let později, kdy ho televize nasadila na 23. prosince – v předvečer uvedení druhého dílu, jenž ve sledovanosti zvítězil.
Štědrovečerní pohádky navíc nejsou z produkce ČT jediné vánoční, televize jich během svátků obvykle odvysílá kolem dvaceti. Každoročně televize natočí dvě pohádky, už pátým rokem nabízí také premiérovou pohádku ve znakovém jazyce a ještě si se slovenskou veřejnoprávní televizí navzájem jeden titul vypůjčí, případně na něm spolupracují. Letos jím bude Čarovný kamínek v režii Kristíny Herczegové, v němž nadpřirozené bytosti zpochybňují lidskou dobrotu – podobně jako v Kouzelníku Žitovi nebo ve snímku Čertí brko, který si odbyl premiéru v kinech už loni a na letošní Vánoce má televizní premiéru.
Tradice slovenských vánočních pohádek je mimochodem od té české odlišná: oproti našim Třem oříškům pro Popelku je na tamních obrazovkách sváteční stálicí Jakubiskova Perinbaba, slovenské pohádky také obsahují daleko víc folklorních prvků a naopak si nedovolují hrátky s čerty či komický přístup k náboženským symbolům. Zatímco v ateistickém Česku na Anděla Páně 2 přišlo do kin přes milion diváků, na katolickém Slovensku jich nebylo ani třicet tisíc.
Dosažení milionové návštěvnosti byla také meta, již si tvůrci Anděla Páně 2 v nadsázce stanovili jako podmínku, aby vůbec začali uvažovat o dalším pokračování. Podmínka je nicméně splněna a třetí část možná jednou ve štědrovečerní vánoční tradici vytvoří další divácký rekord. Jako sedmadvacátý díl zatím na obrazovky vstupuje Princezna a půl království.
„Dodneška si pamatuju, jak jsem se cítil, když se mi někdy nějaká štědrovečerní pohádka nelíbila,“ vzpomíná její režisér. „Měl jsem tak trochu pocit, že mi v té televizi pokazili Vánoce. Dárky to pak samozřejmě zachránily, ale i tak mi to bylo líto.“ Starat se milionům lidí o vánoční pohodu musí být obrovská zodpovědnost. „Je to opravdu velký stres a adrenalin,“ přitakává Janák.
