Nová Evropská komise na příští rok přislíbila začátek dvouleté Konference o budoucnosti Evropy, která má být širokou platformou pro dohodu nad budoucím fungováním Unie. Podle Česka je potřeba vyhnout se přehnaným očekáváním.
Evropská unie musela v několika posledních dramatických letech řešit problémy typu migrační krize nebo odchod Spojeného království z Unie, na které ne vždy dokázala vhodně zareagovat. Přirozeně se tedy začalo stupňovat volání po komplexnějších reformách, které by zajistily větší efektivitu evropského bloku v řadě otázek.
Zbrusu nová Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové navrhla, aby se otázka změny fungování Evropské unie řešila na tzv. Konferenci o budoucnosti Evropy, která má trvat dva roky a začít na jaře 2020. Přesná forma konference bude předmětem diskuse mnoha stran včetně europoslanců a samozřejmě členských států, sama Komise by však ráda diskutovala o zavedení legislativní iniciativy Evropského parlamentu nebo rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na půdě Rady EU do dalších oblastí.
Česká republika podle náměstka ministerstva zahraničí pro řízení sekce evropské Aleše Chmelaře návrh nové šéfky Komise uspořádat konferenci považuje za logické řešení, jež navíc přichází v příznivé atmosféře po letošních europarlamentních volbách. „Nepotvrdily se obavy z nárůstu protiunijních a euroskeptických nálad, ale naopak volby potvrdily poměrně vysokou podporu evropského integračního procesu ze strany občanů,“ poznamenal náměstek s tím, že podle Čechů by se však EU měla při přípravě konference vyhnout přehnaným očekáváním, protože v současnosti není vidět přílišná ochota členských států k „velkému institucionálnímu třesku“.
Chmelař doplnil, že z českého hlediska je zajímavé, že místopředsedkyně Komise Věra Jourová má pro zmíněnou konferenci za úkol připravit revizi systému tzv. spitzenkandidatů, návrh na zavedení nadnárodního volebního obvodu a reformu volebního práva EU. Za přípravu konference jako celku pak má odpovídat chorvatská eurokomisařka Dubravka Šuicová.
Markéta Pitrová z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v Brně si myslí, že EU má už teď dostatečně ambiciózní Smlouvy i cíle. Zároveň prý disponuje i mnoha nástroji, včetně těmi přístupnými občanům. „Máme přímo volený Parlament s petičním právem občanů, máme evropskou občanskou iniciativu, máme aktivní roli vnitrostátních parlamentů a také například máme platformu ,your voice in Europe‘. Nepotřebujeme vést debatu, ale odvádět pečlivou terénní práci na poli jednotlivých politik,“ uvedla expertka na institucionální fungování EU.
Konference jako nejvhodnější způsob?
Evropské společenství a poté Evropská unie své fungování v minulosti měnila různými způsoby. Současný záměr dává zavzpomínat na tzv. Konvent o budoucnosti Evropy, který probíhal v letech 2002 a 2003. Jednalo se o skutečně širokou diskusi zahrnující mnoho aktérů, jejímž výsledkem byl návrh tzv. Ústavy pro Evropu. Ten však nakonec kvůli neúspěšné ratifikaci ve dvou zemích skončil pod stolem.
Boris Navrátil z Katedry evropské integrace na Ekonomické fakultě VŠB-TUO v Ostravě současné plány ocenil. „V rámci EU je třeba vzájemně intenzivně komunikovat, a proto jakákoliv platforma umožňující tento záměr je potřebná a vítaná. Rozdílná stanoviska velkého počtu států jsou legitimní,“ řekl a dodal, že nebudou-li vysvětlována názorovým oponentům, povede to k postupnému vzájemnému odcizování členů EU a k potlačování povědomí občanů o prospěšnosti evropské myšlenky. Preferuje proto celoevropskou diskusi například právě formou konventu, tedy konference. Negativní roli podle něj mohou sehrát regionální iniciativy jako například skupina Přátelé koheze, které neberou ohled na to, že by se otázky typu zachování objemu kohezních fondů měly řešit se všemi v rámci Evropské rady.
Evropská komise má v plánu do budoucího fungování EU daleko více zapojit evropské občany. Markéta Pitrová zde však vidí problém. „Ve vztahu k veřejnosti je nezbytné vzdělávání a osvěta. Ta ale bez konsensu s členskými státy na tom, kdo je za informování veřejnosti zodpovědný, nebude úspěšná,“ uvedla. Pokud si podle jejích slov veřejnost, o kterou se příprava konference o budoucnosti hodně opírá, nebude vědoma toho, jak EU funguje a nebude v ní mít důvěru, nebude tím pádem ani moci přispívat k diskusi o vývoji Evropy.
Pitrová také upozornila na nedostatky v dosavadní přípravě konference, která podle ní nereflektuje zkušenosti s konventem v letech 2002 a 2003. „[Přípravný dokument] poskytuje rekapitulaci událostí, ale nikoliv praktickou reflexi, jak konvent probíhal (…) a především kolik z výsledné produkce se nakonec podařilo zužitkovat v integrační realitě. Ďábel je skryt v detailu. Přinese veliké těleso skutečně něco nového a dokážeme v něm zajistit demokratické principy?“ ptala se rétoricky odbornice. Dodala, že změna smluv je mezivládní proces bez ohledu na pokusy interpretovat jej odlišně. „Pokud nemá konference o budoucnosti vyřešeno, jaký dopad bude její výsledek mít na členské státy a jejich ochotu ho přijmout, je pouze marketingovým tahem, ale nikoliv funkčním opatřením,“ nešetřila kritikou Pitrová.
Evropská komise by se podle informací MZV měla k obsahu a formě konference vyjádřit podrobněji v lednu 2020. Příslušný koncepční dokument představily eurokomisařky Šuicová a Jourová svým kolegům v Komisi 17. prosince.
Z pohledu České republiky je při plánování konference třeba dbát na to, aby institucionální a kompetenční otázky nepohltily příliš mnoho energie a kapacit EU, které je třeba zaměřit na řešení aktuálních ekonomických, sociálních, bezpečnostních a dalších problémů. „Přitom existuje také riziko, že případný nový konvent o změně Smluv a následná referenda v členských státech mohou skončit neúspěšně,“ dodal náměstek Chmelař.
Dlouhé čekání na reformu
Nabízí se otázka, proč evropským institucím a členským zemím trvalo tak dlouho dohodnout se na zahájení ukotvené diskuse o reformě Unie, vždyť poslední „reformní konference“ tohoto typu skončila s rokem 2003 a poslední revize Smluv vstoupila v platnost v roce 2009, tedy před dekádou.
Jednou z příčin mohl být fakt, že poslední revize v podobě Lisabonské smlouvy zavedla mechanismy, které umožňují flexibilně měnit fungování EU, a komplexní reforma tedy nebyla úplně zapotřebí. Pitrová souhlasila s tím, že současné smlouvy po „Lisabonu“ obsahují dostatečný prostor pro realizaci unijních cílů. Navrátil považuje zavedení mechanismu větší flexibility, jinak též užší spolupráce, za východisko z patové situace, nikoli za příčinu neschopnosti přijmout novou Smlouvu o EU.
Chmelař podotkl, že od roku 2009 se na jednacím stole EU objevovala celá řada reformních myšlenek a návrhů. „Některé hledaly způsoby, jak flexibilně a kreativně využít prostor, který nabízí Lisabonská smlouva. Jiné šly za rámec všem zemím přijatelných řešení a byly zamítnuty či odloženy,“ řekl. Mezi takové snahy podle něj patřil například návrh reformy z února 2016 vzniklý na základě reformních požadavků Velké Británie, který ovšem nebyl kvůli brexitu realizován, nebo tzv. Bílá kniha Evropské komise z března 2017 coby příspěvek Komise do další fáze procesu reflexe budoucího směřování Unie.
Navrátil vidí za dlouhým čekáním na reformu to, že se orgány EU bály iniciovat změny primární legislativy, protože vnímaly neschopnost velkého počtu zemí nacházet konsensuální řešení. „Varováním byl komplikovaný proces ratifikace Lisabonské smlouvy, neschopnost reagovat jednotně na krizi v letech 2008 a později, a v neposlední řadě neúspěch jednání Evropské rady v říjnu 2019 o zahájení přístupových jednání se Severní Makedonií a Albánií,“ vyjmenoval odborník. Pitrová se domnívá, že příčinou prodlevy byla snaha zakonzervovat události po odmítnutí Ústavní smlouvy a „zapomenout na neúspěch“.
Jak uvedl Chmelař, ČR dlouhodobě zastává pozici, že za stávajících podmínek není příliš vhodné zahajovat složitou diskuzi o obsahové revizi Smluv. „Případné zásahy do primárního práva, v souvislosti s vystoupením Spojeného království z EU, by se měly omezit pouze na nezbytné technické změny. ČR bude dále klást důraz na zachování institucionální rovnováhy v EU, jejímiž základními kameny jsou Evropská rada udávající obecné politické směřování EU a nestranná Evropská komise,“ vyjádřil se za ministerstvo zahraničí náměstek s tím, že úloha těchto dvou institucí musí být z hlediska rozhodovacího procesu a tvorby politik doplněna o fungující Radu a Evropský parlament.
