Zpět na výpis článků

Rivalové v cílové rovince

Ano, jednalo se o mou první návštěvu Divadla Tramtarie, proto mi snad řadu aspektů (nad kterými se olomoucký divák ani nepozastaví) prominete. Snad mi odpustíte mírný šok ze samotného umístění divadla vedle supermarketu (nebo supermarketu vedle divadla?!) a jeho přístupové cesty přes parkoviště. Dále mě zaujalo uspořádání prostoru samotného divadla. Asi nikdy jsem neviděla divadlo (ale to neznamená, že taková neexistují), kde by se do divadelního baru chodilo za jeviště do zákulisí. Minimálně zvláštní umístění, které narušuje divadelní zákulisí profesionální scény. Snahou divadla o zmírnění tohoto narušení divadelní iluze jsou většinou absentující přestávky, což nelze než pozitivně kvitovat. Ale i tak…

Divadlo Tramtarie svou novou premiérou pokračuje v nastolené dramaturgické linii – adaptacích filmů a beletrie. K repertoáru, který obsahuje tituly jako Velký Gatsby, Na větrné hůrce či Divoké historky, ve čtvrtek 5. 12. přibyla inscenace Cílová rovinka Nikiho Laudy. Inscenátorům se tímto titulem povedlo vzbudit velké očekávání, dostat se do širokého diváckého povědomí a rozšířit svou cílovou diváckou skupinu o muže středního věku (většina repertoáru Divadla Tramtarie cílí spíše na ženy). Zmíněná dramaturgie je ovšem dvojsečná – přiláká do divadla pravděpodobně určitý okruh diváků, ale ti se neubrání srovnávání s filmovou předlohou (Rivalové, premiéra 2013). Té se inscenátoři do značné míry také drží.

Scénografie je velmi jednoduchá a funkční. Podlaha i stěny jsou potaženy tapetou se vzorem asfaltu s linií žluté čáry evokující závodní okruh formule 1. Středu scény dominují dřevěné stupně vítězů (v průběhu se rozloží a stanou se zároveň vozem formule), které tvoří prakticky jediný stálý jevištní prvek. Levá strana jeviště je oddělená plexisklem, díky němuž se i na malém prostoru daří tvořit plastické obrazy komentátorské budky moderátora formule 1, vizualizaci „pozávodových“ oslav nebo nemocničního pokoje pro izolovaného a nemocného Laudu. V inscenaci se objevuje i pár projekcí, které slouží primárně k promítnutí času a místa, kde se v ději nacházíme. Jejich velký potenciál (například k oživení osudové jízdy Nikiho Laudy) zůstal bohužel nevyužit.

Svým životním příběhem diváky provází sám Niki Lauda (Václav Stojan). Na Václava Stojana jsou v inscenaci kladeny velmi vysoké nároky v oblasti výslovnosti, pohotovosti a přesvědčivosti. Nejen že jako hlavní postava je přítomen na jevišti po celou dobu, ale zastává zároveň i funkci vypravěče příběhu, který dovysvětluje děj, čímž ho přerušuje svými monology (ne vždy zcela srozumitelně). Ve chvílích, kdy sledujeme Laudu–vypravěče, má Václav Stojan vždy založené ruce zvláštně před sebou, na což padlo hercovo velké soustředění. Místo postoje suveréna působila póza svou nevěrohodností zbytečně rušivě. Všechny zmíněné aspekty se mohou častějším hraním (doufejme) „usadit“ a zlepšit. Ve všech svých rolích (ztvárnil jich během představení pět) vynikal Vít Pištěcký. Jeho široká škála hereckých poloh dokázala postavy od sebe neomylně oddělit a pro diváky učinit zajímavými a jedinečnými. Vyčníval jeho Enzo Ferrari, který se svým účetním (Miroslav Černý), tvořil přesně načasované gagy, které v publiku rezonovaly (opakující se scéna s cappuccinem).

Na závěr se nemohu ubránit přátelskému šťouchnutí. Nelze se totiž zbavit dojmu průměrnosti. Formálně dobře odvedená práce, ale inscenace, jak se tak říká, „sedí na zadku“. V představení i přes nesmírnou snahu chybí invence a dostatek kreativity. Ta se projevuje, až když inscenátoři opustí linie filmu. V tu chvíli se herecké výkony stávají svěží a divácky zajímavé. Vítaným krokem by bylo vystoupit z „komfortní zóny“ a vrhnout se do „nebezpečné tvorby“. Věřím, že pokud se soubor touho cestou pustí, úspěšně zaplní na olomoucké divadelní scéně velmi žádané místo.


  • DIVADLO TRAMTARIECílová rovinka Nikiho Laudy
  • Autor a režie: Pavel Gejguš
  • Dramaturgie: Vladislav Kracík
  • Scéna a kostýmy: David Janošek
  • Hudba: Michal Sedláček
  • Sound design/zvuk: Rikki Beran
  • Light design: Aleš Hejral
  • Světla: Aleš Hejral, Daniel Bodák
  • Projekce: Jiří Neděla
  • Pohybová spolupráce: Eliška Holčapková
  • Technická spolupráce a realizace scény: Jiří Krliš, Richard Andrýsek
  • Plakát a grafika: Markéta Rosendorfová
  • Účinkují: Václav Stojan, Miroslav Černý, Vít Pištěcký, Marek Pešl, Jana Drgová, Barbora Šebestíková

Psáno z premiéry 5. prosince 2019 v Divadle Tramtarie.

FOTO: Jan Procházka a Andrea Simper

Poslední články autora

Pražský divadelní festival německého jazyka 2019: Budeš statečný a necháš se zasáhnout?

Jít za červeným světlem