Když se o Vánocích schází rodina Olgy Novákové, jsou jich desítky. Se svým manželem Milošem vychovala v emigraci v Montréalu sedm dětí.
Všechny mluví česky a udržují české tradice, které předávají i dalším generacím. Olga má 36 vnoučat, 39 pravnoučat a 4 prapravnoučata. „Mají se rádi a všichni si pomáhají, když je zapotřebí,“ vyprávěla v roce 2017.
Narodila se v roce 1922 ve Varšavě, kde její otec Jaroslav Horníček působil jako diplomat nově vzniklé československé republiky. Vyrůstala s o rok starší sestrou Vlastenkou, s níž si byla velmi blízká. Společně nastoupily do první třídy polsko-francouzské školy, v Polsku se totiž začínalo chodit do školy v sedmi letech, v Čechách od šesti let, a proto šestiletou Olgu do školy vzali. „Celá studia jsem byla se sestrou, kterou jsem velmi milovala. Ona byla pro mě všechno,“ vzpomínala.
Po čtyřech letech přešly na francouzské lyceum, kde kromě dětí diplomatů studovaly děti z dobře situovaných intelektuálních rodin ve Varšavě, včetně rodin židovských. Přátelské vztahy studentů dvaceti národností popsala Olga ve svém deníku, který si vedla od března roku 1938. Kromě pocitů dospívající dívky v něm zachytila také předválečnou atmosféru v Polsku a útěk rodiny do Francie a později do Anglie.
„V dubnu 1939, kdy Němci převzali naše velvyslanectví ve Varšavě, válka byla na obzoru. Museli jsme Varšavu opustit co nejrychleji. Nejprve vlakem do Gdyně, potom polskou lodí Varšava do Le Havru, dva dny v Paříži a nakonec do Dijonu, kde jsme se zapsaly do dívčího lycea.“
Po maturitě se rodina přesunula dále od německých hranic do Cognacu, kam je pozvali přátelé z varšavského vyslanectví, aby žili společně v pronajatém domku.
Dvojitá svatba v Oxfordu
Její tatínek byl brzy povolán do Londýna do kanceláře prezidenta Beneše, a tak v Cognacu pobývaly jen s maminkou. Ale jen krátce, v červnu 1940 obsadili Němci Paříž a paní Horníčková s dcerami zamířila na jih Francie do Bordeaux. Zde se šťastně nalodily, ale cesta do Anglie trvala dlouho kvůli minám, loď musela plout velkým obloukem přes Azorské ostrovy.
Za tatínkem dorazily v době, kdy byl Londýn těžce bombardován, a proto se uchýlily do Oxfordu. Tatínek zůstal pracovně v Londýně a za rodinou jezdil pouze na víkendy. „V noci si vždy pošoupl skříň pod okno, aby ho padající sklo nezranilo, kdyby všechna okna vyletěla.“
V porovnání s Londýn byl Oxford oázou klidu. Obě sestry začaly studovat dívčí St Hilda’s College, Olga francouzštinu a Vlastenka angličtinu. A obě se zamilovaly do českých vojáků, které Horníčkovi hostili.
„Protože jsme se sestrou byly jako srostlé, slavila se u nás v rodině 23. června 1942 svatba hned dvojitá. Obě jsme si vzaly vojáky, oba pocházeli od Třebíče; můj Miloš byl důstojníkem československé tankové brigády v Anglii, sestřin Staňa Rejthar pilot RAF,“ popsala Olga.
Válka skončila a sestry se těšily, že konečně budou žít v Praze se svými rodinami. „Na pár měsíců jsme se do Prahy opravdu vrátili a žili jsme se sestřinou rodinou jen kousek od sebe. Miloš dostal práci na ministerstvu zahraničních věcí, v zimě roku 1946 byl služebně poslán do Belgie.“
Jenomže mezitím přišel únor 1948 a všem bylo jasné, že se jako voják západní armády domů vrátit nemůže, Olga proto manžela s třemi dětmi následovala, usadili se v Montréalu v Kanadě. „Tehdy se naše cesty se sestrou poprvé v životě rozdělily. Vlasta zůstala doma, v 50. letech ji propustili z advokátní komory, směla dělat jen průvodčí tramvaje.“
Šedesátá léta přinesla naději. V roce 1964 Novákovi v Montréalu mohla poprvé navštívit maminka Olgy. Sestra Vlastenka v roce 1962 zvítězila v konkurzu na místo jazykové odbornice v Československé akademii věd. Konečně mohla pracovat ve svém oboru, napsala učebnici angličtiny a francouzsko-český, česko-francouzský kapesní slovník.
Setkání po třiceti letech
Sestry se mohly setkat až v roce 1977, po třiceti letech bez možnosti telefonních hovorů či dopisování. Olga navštívila Československo jen s dětmi, manžel Miloš nezískal povolení. Jeho podmínkou totiž bylo požádat o odpuštění toho československého prezidenta za to, že opustil svou vlast bez povolení.
„To se Milošovi vůbec nelíbilo, tak to roztrhl a řekl: ‚Tam nejdu. Oni by se mně měli omluvit, že mi zničili mou krásnou zem.‘“
Praha jí v roce 1977 připadala velmi smutná. „Nejvíc jsem to pociťovala v metru, lidi seděli, vůbec na sebe nemluvili. Prostě každý se jako bál. Bál něco říct nebo promluvit, co když je to nějakej vyzvědač. To se potom změnilo. Když už komunisti nebyli, tak byl tam smích a povídání, no, prostě život.“
Její manžel se domů už se nikdy nepodíval. Zemřel v Kanadě roku 1984 a Olga jeho smrt těžce nesla. Zapsala se na univerzitu na studium překladatelství a jako dobrovolnice vyučovala angličtinu a francouzštinu v kurzech pro emigranty a ty, kteří neuměli psát. „Jejich vděk a přátelství mi byly milejší než plat.“
Válečné osudy rodiny Olgy i její sestry Vlastenky jsou zachyceny v knize Stanislava Rejthara Dobří vojáci padli (1999, 2001, 2011), které inspirovaly jeho dceru Olgu k vydání deníků tety Oličky. Vyšly pod názvem Válečné deníky v roce 2012 a kromě zápisků Olgy Novákové obsahují i vzpomínky Miloše Nováka nazvané Moje cesta do odboje.
