Tajemství válečné fotografie: Hrdinný tankista ležel 78 let pod skládkou panelů

Fotografie, jakých za války vznikly stovky - tankisté u svého stroje. Jsou v knihách o 2. světové válce, ale u obyčejných vojáků je po letech skoro nemožné zjistit, kdo na nich je. V případě Petra Alexandroviče Bulanova, který padl ve věku 30 let, se to ruským amatérským archeologům podařilo. A vypadá to, že svá jména možná dostanou i další členové posádky. 

„Tu fotografii zná každý, kdo se zajímá o historii boje o Něvské předmostí. Dokonce byla podepsaná,“ říká Alexandr Mazurov, člen historického klubu, který vykonává archeologické práce. 

Petr Alexandrovič Bulanov a jeho tank | archiv

V listopadu 1941 byl Leningrad už třetí měsíc v obležení německými vojsky. Sovětská armáda se snažila i za cenu velkých ztrát blokádu prolomit. Klíčovým místem tehdy byla oblast vesnice Dubrovka, která leží 12 kilometrů od ústí Něvy do Finského zálivu. Tam se rudoarmějci připravovali k boji. Útoků o různé síle od listopadu do konce roku bylo přes dvě stě. Padlých bylo tolik, že velení rušilo celé jednotky. Němci své pozice přesto udrželi.

Tankisté v té době útočili patnáctkrát a přišli o 51 tanků. Tehdy také vznikla i fotografie stroje BT-5 s posádkou. Pořídil ji válečný fotograf Vsevolod Tarasevič krátce před tím, než tank vyrazil do boje. Zpátky se vrátil jenom mechanik.

Bulanovova manželka se po válce snažila zjistit, co se s jejím manželem stalo. Ve svém dotazu na úřady v roce 1946 uvedla, že poslední zpráva, kterou od něj dostala, měla datum 21. listopadu 1941.

Tajemství mrtvých tankistů: Země vydala svědectví o jejich posledním boji

Lehké tanky řady BT, jejichž konstrukce vznikla počátkem 30. let, měly jednu výhodu - byly rychlé (až 86 km/h). A díky tomu se osvědčily například při obsazování Polska. Ani jejich výzbroj nebyla špatná - 45 mm protitankový kanon byl v roce 1941 poměrně dostačující. Problém, který se ale ukázal například za Finské války nebo při bojích s Japonsku, bylo slabé pancéřování. V souboji s německým protitankovým dělostřelectvem posádka neměla moc šancí.

Stalo se to osudným i Bulanovovi a jeho spolubojovníkům? To ze současného nálezu už nezjistíme. Archeologové na místě objevili devět těl v německých a ruských uniformách. „Asi je němečtí vojáci hodili do zákopu, protože v okolí neležely žádné zbraně. Svým způsobem to mohl být druh sanitárního pohřbu,“ domnívá se Alexej Tjapuškin, který se archeologických prací účastní. 

Boje o Něvské předmostí | archiv

Jeho domněnku podporuje svědectví vojáka, který peklem u Dubrovky prošel: „V okamžiku výsadku naší roty byly už všechny zákopy plné zmrzlých těl. Vojáci leželi tam, kde je zasáhla kulka nebo střepina. Je těžké o tom mluvit, ale tak to bylo: úkryt, kde jsem byl se svými dvěma kamarády, byl obložený trupy mrtvých,střílny byly udělané mezi těly.... Celé to místo bylo jeden hřbitov nepohřbených vojáků a důstojníků,“ vzpomínal po válce Jurij Poreš, účastník bojů. 

Identifikace Bulanova byla malý zázrak. Ruští pátrači měli štěstí, protože se jim podařilo na těle nalézt identifikační známku. Podle ní pak v ruských archivech zjistili, komu patřila. 

V Černobylu zkoušeli tajný tank pro papaláše. „Vůz posledního soudu“ teď našli

Blokádu Leningradu se podařilo prolomit až 27. ledna 1944, trvala skoro 900 dní a zahynuly při ní přes dva miliony lidí - dvě třetiny předválečného počtu obyvatel velkoměsta. 

Po válce bylo nutné vybudovat Leningrad znovu. Většinu budov poškodily nálety a dělostřelecké ostřelování. Město se také začalo rozrůstat. V místech, kde docházelo k těžkým bojům, začaly růst stromy a také se zde časem objevila skládka starých panelů. Pietní místo to bylo velmi nedůstojné, ale právě tato okolnost padlé uchránila před nájezdy sběračů válečných suvenýrů. Přístup k tělům umožnila až těžká technika. Tak se k nim dostali i lidé z dobrovolnické organizace Svatý Jiří, kteří padlým vracejí jejich jména.