Vítkovy loutky mají své čestné místo na výstavě Příběh Draku 1958 - 2018, mapující šedesát let hradecké loutkářské scény.
Hold jim skládá i brněnské muzeum v Biskupském dvoře představující řezbářovu volnou tvorbu. Tamní expozice nese název Devadesát vůní dřeva, což naznačuje, jaké životní jubileum slaví královéhradecký řezbář, sochař, výtvarník, scénograf a loutkář.
Se svou ženou Věrou Říčařovou tvoří umělecký tandem a jejich scénografické, herecké, dramaturgické i režijní progresivní počiny v kontextu českého loutkového divadla platí za unikátní a zásadní.
Jejich společnou legendu v Draku, jemuž pokorně sloužili v letech 1958 až 1981, podtrhla v roce 2017 Cena Thálie 2016 za celoživotní loutkářské mistrovství.
František Vítek, ztělesněná skromnost, se vyučil v rodném Brně u mistra Vaňka řezbářem a nastoupil do profesionálního loutkového divadla v Mariánských Lázních, kde však zjistil, že řezbářské řemeslo v divadlech tehdejšího typu není potřeba. V 50. letech pracoval jako konstruktér loutek v brněnském Divadle Radost vedle výtvarnice Jarmily Majerové a šéfa výpravy Karla Hlavatého.
Úctu k materiálu měl v sobě vždycky
„Vítkův vztah ke dřevu je především profesionální. Mám tím na mysli, že dovede rozlišit kvalitní materiál od nekvalitního, vhodný od nevhodného pro určitou práci, ale také, že dřevo jako materiál může inspirovat ke konkrétní umělecké aktivitě,“ napsal před deseti lety Pavel Kalfus v časopisu Loutkář.
Dopis Alfréda Radoka po uvedení Enšpígla v GöteborguGöteborg 30. 12. 74 Vážený pane Vítek, když jsem uviděl Vaší scénu a Vaše divadlo, měl jsem pouze jeden pocit. Že jsem něco v životě propásl. Setkání s Vámi. Osobní i pracovní. Zalyká mě to, když si uvědomuji, co všechno cítím a poznávám ve Vaší práci. Obsah pojmu profese dostává nové významy, protože shrnuje a navazuje na staletí výtvarného kumštu, na to nejlepší z nejlepšího a současně všechno přenáší do zcela nové, jedinečné hodnoty, do řeči tohoto času, v němž žijeme. Vám nelze blahopřát, protože pro Vás neplatí povrchní slova, kterými bych směl ocenit Vaše dílo. Ale lze říct zaplať Bůh, že existuje. Že Vaše milá paní i Vy můžete pracovat. Ať je Vám i Vašemu Davidovi dobře, tak dobře, jak to jen jde, a jestli se Vám ještě jednou může podařit stvořit něco podobného jako Enšpígl, pak to stojí zato žít. Pozdravujeme Vás, když dovolíte, Vaši — Marie a Alfréd Radok |
„Se dřevem se neplýtvá. Dřevo je materiál, který člověku pomáhá od počátku věků žít a přežít. Ale určitě dříve než cokoliv jiného se stalo materiálem pro vytváření rituálních skulpturálních artefaktů. Přestože má tuto úctu k materiálu František Vítek hluboko zakódovanou, nikdy nepodlehl sentimentalitě a nikdy se mu nepodbízel. Proto mají Vítkovy jevištní figury v sobě obsažen nevnucující se patos,“ tvrdí Kalfus.
A každá figura je uměleckým dílem, což dokládá i výstava v Draku.
Ve Východočeském loutkovém divadle Hradec Králové, jak se Drak dříve jmenoval, kam ho přivedl ředitel Vladimír Matoušek, se stal spoluzakladatelskou osobností s autorským vkladem.
Vznikly první scénografie, konstruktérská práce se musela ve Vítkově dílně vždycky prokazovat dokonalým řemeslem.
„Hradecké divadlo se v polovině 60. let začalo obklopovat novými tvůrčími pracovníky s potřebou reagovat na ideologicky pozdržené vztahy k modernímu umění, k modernímu divadlu a u scénografů především k modernímu výtvarnému umění,“ uvedl Pavel Kalfus.
V roce 1964 František Vítek s režisérem Miroslavem Vildmanem připravil inscenaci hříčky Jana Vladislava Pohádka z kufru. Nezávazná klaunerie se stala odrazovým prknem pro pocit svobodného vyjadřování a moderního nadhledu.
„S tím přišla později tolik obdivovaná a v dalším vývoji českého loutkářství hojně napodobovaná odkrytá animace a herecké vstupy. Myslím, že tady se zrodil výtvarník spolutvůrce František Vítek. Odtud se začala odvíjet cesta nového českého loutkového divadla, které do značné míry nikdy nepřestalo používat dosažené fenomény,“ míní autor Vítkova profilu.
Enšpígl, Johannes Doktor Faust a další slavná představení
Slavné byly inscenace Posvícení v Hudlicích a Johannes Doktor Faust. V Draku vytvořil nepříliš dlouhou řadu scénografií, které byly z výtvarného hlediska pozoruhodné. Skvostem loutkového divadelnictví se stal Enšpígl z roku 1974, kde režie, scénografie i herecká složka vysoko překročily obvyklá profesionální měřítka.
Inscenaci režíroval Josef Krofta s herci Matějem Kopeckým, mistrem marionetářského řemesla a nositelem tradic, a Věrou Vítkovou Říčařovou, která vnesla na jeviště jedinečný vztah k materiálu i cítění, jež dokonale interpretovalo výtvarný vklad do inscenace. K dalším počinům patřil Čaroděj ze země Oz, experimentální Jánošík či Pierot a vynálezce.
Na začátku 80. let František Vítek rezignoval na funkci univerzálního scénografa–zaměstnance a vystupoval spíše jako výtvarník-performer. Vítkových Piškanderdulá s podtitulem Josefe! působila jako zjevení:
„Na jevišti stojí obrovská dřevěná hlava. Poulí na diváky oči a vyplazuje jazyk. Loutkářka náhle rozetne hlavu na dvě půlky a my vidíme, co se děje uvnitř. Dřevěný akrobat zavěšený za nohy drží v rukou jazyk a tahá sem tam, až se mu podaří jej vytrhnout. V mozkovně se mlátí dva boxeři hlava nehlava...“
„V té době jsme všichni měli ustálenou představu divadla, přesto jsme tuto performanci s obdivem pochopili jako velkou troufalost, jako neobvyklou formu prezentace uměleckého prožitku. Ale jako výtvarná performance nebyla ryzí. Někde tu zůstalo divadlo, které na rozdíl od pravé výtvarné performance umí pracovat s divadelním časem a rytmem. Františkova životní partnerka Věra celý vývoj uměleckého směřování Františka Vítka nejen inspirovala, ale přímo se ho účastnila v rovnocenné podobě,“ píše Kalfus.
„Věra Říčařová je herečka-specialistka s nevídaným talentem pro animaci. Neznám nikoho dalšího, kdo by měl tolik citlivosti pro vyjadřování se loutkou. Je to pro Františka Vítka nesmlouvavý korektiv použitelnosti v jevištní produkci. Na druhé straně nikdo nedovede reprodukovat autorovu ideu výtvarného artefaktu jako paní Věra. Vítkovy je nutné vnímat jako tvůrčí tandem oplývající významnou výlučností,“ oceňuje Kalfus.
