„Dělal jsem, co mě bavilo, obětoval jsem tomu všechno a cyklistika mi to vrátila,“ ohlíží se 79letý Daler za závodní kariérou.
Jeho životní příběh je poutavým vyprávěním o pozoruhodných událostech.
Brambory, uhlí a hlavně trénink
Píše se rok 1964 a Jiří Daler je zařazen do olympijské přípravy. To znamená: Přestává být zaměstnancem Fučíkových závodů, kde pracoval osm hodin denně, a od 1. ledna 1964 je „přeřazen“ do Dukly Bratislava. Což v sobě obnáší: čas od času obléci uniformu, při službách ve čtyři ráno škrabat brambory, případně v kotelně přehazovat uhlí. Ale především: trénovat a zase trénovat.
Tu a tam je posílají na soustředění. Nikoliv do světa, ale do Plzně.
„Kluci, je to dobrý, většinu dne máme čas na kolo,“ libuje si přesto. Vojenská buzerace? Ne, tak to není.
A především: Páni, já se podívám do Japonska!
Daler šíleně rád cestuje.
Tentokrát má důvod těšit se dvojnásob. Na hry i na exotickou zemi. Formu cítí. Třetí místo na mistrovství světa 1964 v Paříži je předzvěstí naděje na olympijskou medaili.
Cyclisme, Jiri Daler (Tchèque) et Tiemen Groen (Hollande)
https://t.co/ZCJpA5wWwJ
#Cyclisme https://t.co/fSciuxd8K7
Kdo by to do něj řekl? Když byl malý, obdivoval při Závodu míru Veselého. V šestnácti začal sám na kole závodit ve Slávii Žabovřesky, jenže trenéru Vojtovi se na dráze zprvu nepozdával: Má na cyklistiku moc svalnatou postavu.
Co s tím? Zkusit jezdit na silnici? Naštěstí to tak nedopadlo. Přestup do Favoritu Brno jej pro dráhu zachránil.
Ze sportu se vytrácí kamarádství, stýská si cyklistický rytíř Daler |
S koučem Puklickým se později shodli: „Stíhačka, to bude moje parketa, jen v té se můžu prosadit.“ Zvlášť když Mezinárodní olympijský výbor po stíhačce družstev zařadil před hrami v Tokiu poprvé do olympijského programu i závod jednotlivců.
Tak tedy: Japonsko, těš se!
Ovšem už samotný let do dějiště olympiády je dobrodružstvím. Cože? Jedenáct přestupů? I tak se tehdy putuje na hry.
S mezipřistáními (kromě jiného) v Budapešti, Bělehradu, Teheránu, Bahrajnu a Indii, s volným dnem v Rangúnu a dalším mezipřistáním na Filipínách „doskáčí“ do Tokia jako kobylky.
„Ale pro mě to byl zážitek. Hrozně se mi líbilo být neustále na letišti někde jinde,“ ujišťuje Daler.
Gratuluju, povídal Merckx
Očekávají supermoderní velodrom 60. let, vždyť Japonci, to jsou velcí cyklističtí machři, s proslulými profesionálními školami keirinu. Jenže ouha, místo moderny je čeká olympijské provizorium. Betonová dráha je hrbolatá, tribuny jen pro šest tisíc diváků - a týden po hrách se zase vše rozebere. „To víte, pozemky jsou v Japonsku drahé,“ pomyslí si.
Těsně před závodem padá a sedře si mozol na ruce. Ale taková prkotina ho přece nezastaví!
Jiří Daler na trati stíhacího závodu na čtyři kilometry na olympiádě v Mexiku 1968.
Materiálem jsou si tehdejší olympionici takřka rovni. „Velké rozdíly v něm nebyly. Vybavení Campagnolo bral celý svět, s tím se nedala dělat velká kouzla. A ve Favoritu mi dali velmi kvalitní rám. Ne, neměl jsem proti ostatním nevýhodu.“
Přesto na něj hleděli tak trochu jako na exota. Dráhové závody byly do té doby doménou Západu a především Italů, tučná léta cyklistů NDR a SSSR mají teprve přijít. V Tokiu vyhraje Nizozemec Groen nebo Ital Ursi, tečka. Tak znějí zlaté prognózy.
A najednou se do toho začne motat Daler.
Bez potíží prochází úvodními koly. V semifinále jasně poráží Dána Prebena Isakssona. Medaile je jistá! Jen jaká bude?
Olympijské zlato má ve skříni, kolo v muzeu. Teď si Daler cyklistikou dělá jen žízeň |
Giorgio Ursi likviduje v semifinále mistra světa Groena. Zvláštní chlapík, tenhle Ursi. Soupeři ho podezřívají, že dopuje. Jistě, nikdo mu nic nedokázal, ale přesto... Už v semifinále jel jako ďábel utržený ze řetězu.
„Italský trenér Quido Costa byl známý jako lékárník a mág, co ze svých jezdců dělá šampiony,“ bude později vyprávět Daler. „Abychom my ostatní neviděli, co s nimi provádí, nebydleli Italové ani v olympijské vesnici, ale někde na hotelu, kde do nich sypal a píchal všechno možné. Dopingové kontroly sice už probíhaly, jenže Italové coby velmoc mohli mít určité vazby také na dopingové komisaře.“
Před finálovou bitvou najednou za Dalerem přicházejí i zahraniční cyklisté a přejí mu úspěch. Jako by se z olympijské stíhačky stal závod všichni proti Ursimu.
Ital hned vede, po čtyřech okruzích zhruba o deset metrů. Bude z toho české stříbro? Ačkoliv, moment... Daler stahuje, stahuje, už je na Italově úrovni.
Hlediště bouří. Nevnímá lidi, jen si dál jede to svoje. Dvě kola před cílem se zdá být rozhodnuto: Ursi uvadá, Daler vyhraje. Ještě poslední šlápnutí do pedálů a je tu cíl. Československá výprava se dočkala svého prvního šampiona na hrách v Tokiu 1964. Odhazuje přilbu, kamarádi jej i s kolem odnášejí nad hlavami z dráhy.
Splnil se mi sen, tvrdí v takovou chvíli mnozí olympionici.
Co si myslí Daler? „Já jsem snad jako malý ani o vítězství na olympiádě nesnil. Ale povedlo se. Měl jsem dobrý pocit. Až dodatečně jsem si uvědomoval: Já vlastně vyhrál olympiádu.“
Mezi Japonskem a jeho domovem je rozdíl osmi hodin. V Tokiu je už po poledni, v Československu nad ránem. Televize ještě přímé přenosy nevysílá, a tak lidé vstávají a u ranní kávy se z rádia dozvídají: „Jiří Daler má zlato!“
Na poschodí v Olympijské vesnici mu gratulují cyklisté z belgické výpravy: To je jen dobře, že jsi toho Ursiho porazil. Blahopřát přichází i Eddy Merckx. Předchozího roku byl na silnici amatérským mistrem světa. Olympiáda mu nevychází. Po ní dává sbohem amatérské cyklistice a přechází k profesionálům.
Mimochodem, Ursi je o rok později usvědčen z dopingu. Ovšem to už je jiný příběh...
Proč já chodil do té sauny
Teď rychle zpět domů, bude se vítat. V Praze je to veliké, vždyť ve výpravě je třikrát zlatá Věra Čáslavská. Ovšem nejvíc si Daler vychutnává, jak ho společně s diskařem Ludvíkem Daňkem a fotbalovým medailistou Františkem Schmuckerem vítají jeho Brňáci. Z letiště jedou otevřeným gazíkem skrz špalír lidí až do centra.
Zvou je z besedy na besedu.
A navíc: Dobře jsi reprezentoval, soudruhu Dalere, tu máš odměnu - celých 6 000 korun a plynovou ledničku navrch.
Ale potom zase do práce, šup šup. Dukla Bratislava je po hrách rozpuštěna, je nutné vrátit se do výrobního procesu. Z olympijského šampiona je opět zaměstnanec Fučíkových (dříve Škodových) závodů v Brně.
Pracuje na konstrukcích, ve vývojové laboratoři, ve zkušebně přístrojů, denně od půl sedmé do půl třetí. Jen dvakrát týdně má úlevy: smí opustit práci v jedenáct, aby celé odpoledne mohl trénovat. I tak šlape víc než ostatní, dávky si nakládá ráno před prací i večer po klubové přípravě.
Jiří Daler
Pořád ho to strašně baví.
Přiváží další tři medaile ze světových šampionátů, stříbro a dva bronzy. Na předolympijských závodech v Mexiku 1967 překonává světové rekordy na 4000 a 5000 metrů. Je připraven na zlatou obhajobu na hrách v Mexiku 1968.
Pak si to pokazí. Zpropadená sauna! Proč do ní dva dny před olympijským závodem v Mexiku chodil? Jakoby nestačilo, v jak vysoké nadmořské výšce jsou. V lýtkách cítí: „Není to v pořádku.“ Končí v kvalifikaci.
„Přitom formu jsem měl,“ zlobí se. Vskutku měl. Ukazuje ji v závodě družstev, v němž má lví podíl na postupu Čechoslováků do čtvrtfinále. Jenže pozdě bycha honit.
Je mu 28 let, armádní sportovní činovníci mu kupodivu jdou na ruku a povolují mu přestup k profesionálům. „Stal jsem se prvním Čechem, který neemigroval a směl jít k profíkům,“ hrdě hlásí.
Odchází do francouzské stáje Frimatic-de-Gribaldi. „Připadal jsem si, jako když jsem šel z dorostu mezi muže. Ale byl to skvělý zážitek i velká škola.“
Opět se setkává s Eddy Merckxem, tentokrát při šestidenních závodech. „Při nich mě představují jako raritu. Jezdec z Východu mezi profíky!“ vypráví.
Sportovec roku 2019Zpravodajství: Dalera vybrali za další legendu |
S Merckxem se skamarádil ještě na hrách v Tokiu. „Hodně si vážím toho, že když mi tam oblékali dres olympijského vítěze, Eddy se na to díval. Potkávali jsme se tehdy i na hotelu, kde sedávali s Patrickem Sercu a dalšími Belgičany na chodbě a schůzovali.“
Mezi profesionály už zažívá Merckxe jako superstar, šampiona Gira i Tour, jehož výkonnost soupeřům nahání strach.
„Mnohokrát jsem zažil, jak za to Eddy na špici závodu vzal a za ním se ti další trápili a odpadali. Když vlezl na špici a začal jet naplno, ostatní vždycky říkali: Ještě ne, ještě ne, Eddy.“
Jejich kariéru propojí i tragická událost z dráhových šestidenních závodů v Blois, kde závodí za dernami.
„Mému vodiči nahoře u bariéry upadl pedál,“ vypráví Daler. „Spadl dolů a bohužel přímo pod kola Eddyho vodiče (Ferdinanda Wambsta). Oba upadli, Eddyho vodič byl mrtvý a sám Eddy zraněný. No hrůza. Kauza se potom táhla dlouho, ale můj vodič nakonec potrestaný nebyl. Zjistili, že příčinou byla vada materiálu na jeho derně.“
Daler o své profesionální misi s odstupem let řekne: „Nešlo ani tak o výsledky. Nejvíc si považuji, že jsem mezi nimi mohl být a otrkat se. Starat se sám o sebe byla super škola.“
Trvala jen rok. Potom se vrací do lůna normalizovaného Československa.
S kolem zaparkuju všude
Až do roku 1997 je trenérem v Dukle Brno. Ani pak se od kola neodlučuje a ročně na něm najede až 8000 kilometrů.
JÁ A MÉ KOLO. Jiří Daler se od něj neodlučuje
„Kolo by mi prostě chybělo,“ povídá. „Nedovedu si představit, že bych spoustu věcí řešil autem nebo MHD. S kolem se dostanu všude a zaparkuju taky všude.“
Ukradli mu ho za život jen dvakrát. Jednou dokonce před cestou na mistrovství světa 1965, v Praze u hotelu Paříž.
Jezdí stále, i nedlouho před svými 80. narozeninami, také běhá, chodí na procházky. „Na kole už to není moc slavné, dám tak tři až čtyři tisíce kilometrů ročně,“ říká. „Nejčastěji vyrážím v Brně k přehradě, někdy i dál. Kdysi dávno jsem na kole dojel i z Brna do Plzně, to byl můj rekord.“
Zranění z lyží jej nyní na čas od kola odstaví. Ale úplně jej určitě neopustí.
Zlatou medaili z Tokia měl kdesi ve skříni. Později ji nechal putovat po výstavách. „Byla v Národním technickém muzeu a teď je v muzeu brněnské cyklistiky na hradu Špilberk.“
LEGENDY V KALENDÁŘI. Bývalý střelec Jan Kůrka, cyklista Jiří Daler a atlet Imrich Bugár v kalendáři Dukly 2013
Jeho disciplína už mezitím vypadla z programu her. Peking 2008 se stal její derniérou. Tehdejší šampion Bradley Wiggins je posledním mužem ve zlaté řadě olympijských šampionů stíhacího závodu jednotlivců, kterou Moravák Daler započal.
A česká cyklistika 55 let po jeho zlaté jízdě?
„Přál bych si, aby to bylo lepší,“ říká. „Jsou dobré záchvěvy, občas někdo něco povedeného zajede, Štybar, Kreuziger, nebo na dráze Bábek, Kelemen. Ale chtělo by to nějakou novou stálici.“
