Veslařský klub byl ale i za to málo vděčný, haraburdí vyklidil a měl kde schovat lodě. To stačilo, aby se tu zrodil jeden z nejúžasnějších sportovních příběhů spletený z čisté lásky k pohybu a klukovské rivality.
Každé odpoledne byl kolem boudy a na řece čirý ruch, veslaři se střídali při trénincích na vodě a mezi nimi i tlupa juniorů. V roce 1968 je dostal na starosti trenér Zapletal, který měl mezi nimi i svého syna. „Za trenéra jsme si ho přáli. Na prvním tréninku nám řekl, že nás bude trénovat rád, ale očekává maximální nasazení a že budeme chtít my sami. To bylo něco pro nás. Byli jsme parta dvanácti kluků naprosto zažraných do veslování a všeho, co s ním bylo spojené. Makali jsme vždycky až na doraz, úplně do mrtva,“ vzpomíná jeden z nich Miroslav Vraštil.
Každý trénink byl závod
„Nastalo nádherné období plné dřiny a legrace i svérázných trenérových metod. Jednou nás vzal na týden do Petříkova na běžky. Nezajímalo ho, co budeme jíst, paštiky a sardinky si musel každý dovézt vlastní, zajímalo ho, jak budeme makat. Ukázal nám, jak si máme vyjet stopu, a rychle jsme se museli naučit jezdit. Další den dopoledne se jel závod na deset kilometrů. Že neumíš? Naučíš se. Normálně by odpoledne bylo volno, my jsme ale místo toho šli na dlouhý výšlap až do tmy, brodili se po kolena ve sněhu na špatně namazaných lyžích a neustále padali,“ směje se.
Přes týden měli tréninky třikrát týdně, na loděnici ale trávili každou volnou chvíli. „Měli jsme školu a veslování. Hodně jsme dřeli a strašně nás to bavilo, dávali jsme do toho maximum. Všechno bylo prestižní. Pořád jsme se štengrovali, kdo bude lepší pod činkou, kdo bude rychlejší a kdo víc vydrží. Každý trénink byl závod,“ vypráví Lubomír Zapletal.
Navíc si udělali vlastní posilovnu v TJ Lokomotiva. Ve vytížené budově měli s vrátným domluvené, aby je pouštěl do nářaďovny. Neustále tam sice někdo lezl, ale to veslařům nevadilo. Jeden vždycky donesl magneťák, činky si vyrobili vlastní. „Jako zámečnický učeň jsem přemluvil jednoho mistra, který nám udělal přesné odlitky, k nim vysoustružil tyč a navařil je k sobě. Jenže všechno, co fabriku opouštělo, se muselo evidovat. Nakonec jsme ji dostali ven tak, že jsme ji hodili na auto, které vyváželo slévárenský písek,“ líčí Vraštil.
„Byl to malý krcálek sotva pět na pět a někdy nás tam bylo tolik, že jsme museli čekat, až se nějaká činka uvolní. Na jednu z nich, potvoru červené barvy, si obzvlášť pamatuju. Na koncích měla železné koule, takže se v rukou protáčela,“ vybavuje si Zapletal. V sobotu nebo v neděli ještě chodívali i s muži hrávat fotbal na velké hřiště, a klidně mohlo být deset pod nulou.
Obrovskej nátěr v Ústí
Nastalo jaro 1969 a olomoučtí junioři vyrazili na mezinárodní regatu do Prahy, kde se měli porovnat se zahraniční konkurencí. Jenže místo nahánění soupeřů tahali olomouckou osmu z vody. „Byly obrovské vlny a my jsme jeli na staré lodi, která měla dykytu, tedy předek a zadek krytý blánou, a ta byla děravá. Do několika vln jsme najeli a šli jsme ke dnu, takže nás vytahovali čluny ven,“ vypráví Zapletal.
Kromě toho ale také zjistili, že se v létě v Neapoli koná nultý ročník světového šampionátu juniorů a o tom, kdo na něj pojede, rozhodne mistrovství republiky v Ústí nad Labem. Olomoucká osma hned po startu ostatním ujela a náskok neustále zvětšovala. V cíli měla na druhého propastných jednadvacet sekund. „Jeden pán z Mělníka, který moderuje všechny veslařské závody, mi to dodnes připomíná. Tehdy strokoval mělnickou osmu a říkal, že zalezli do kouta a styděli se za takovou nakládačku. Jednadvacet sekund na 1 500 metrů, to je obrovskej nátěr,“ usmívá se Zapletal.
Olomoucký veslařský klub mohl začít ladit své posádky na šampionát. Kromě osmy se na něj dostala i čtyřka. Jenže v Moravě byl stejně jako téměř každé léto nízký stav vody, a tak museli jezdit trénovat na nedaleké jezero do Chomoutova. Od svazu také dostali lepší loď, už bez děravé dykyty, pro kterou si museli zajet do Hodonína. „Loď jsme měli schovanou v jachtařském klubu, takže jsme vždycky přijeli na kole, odtrénovali si svoje v krásné vodě, pak se vykoupali a jeli domů,“ rád vzpomíná Zapletal.
„Máte umět jazyky...“
Na začátku srpna vyjížděl z Prahy zájezdový autobus Škoda RTO naložený rozjívenými kluky a konzervami. Prosklenými okraji střechy se do nich opíralo slunce, před kterým se nebylo kam schovat. První noc ještě spali v jižních Čechách, aby se ušetřilo. Večer si dali k jídlu to nejlevnější, co bylo, prejt s bramborem. Druhý den slunce opět rozpálilo zaoblený autobus a co chvíli se z něj ozývaly prosby k zastavení. „Nemůžu,“ odpovídal řidič. „Jsme na dálnici.“
Olomoucká osmiveslice při závodě O zlaté veslo města Prahy.
Jakmile se před nimi vytvořila kolona a autobus zastavil, vyběhl Jožka Neštický jen v plavkách ven a upaloval po stráni nahoru ulevit si za keř. V tu chvíli se ale provoz uvolnil a vozy i s veslařským autobusem se daly do pohybu. Trvalo několik kilometrů, než našli místo, kde se dalo zastavit. Ale co dělat, telefon neměli a ani nebylo komu volat. „Najednou u nás prudce zabrzdilo auto, z něj vystoupil Pepa v plavečkách, otočil se k řidiči a zahlásil: ‚Ten kjů very mač,‘ a šel za námi. Všichni jsme na něj hleděli v naprostém úžasu. ‚Musíte umět jazyk, burani,‘ uzemnil nás,“ směje se Vraštil.
„Už jsem v té době uměl celkem slušně anglicky a ve škole jsme měli i latinu, která není od italštiny až tak daleko,“ potvrdil Josef Neštický.
Z Neapole, ostrova Capri i blízkého Vesuvu a okolí byli u vytržení, stejně jako z pravé italské kuchyně, vždyť pro většinu osmnáctiletých kluků to byla úplně první cesta do zahraničí. Kvůli turistice ale nepřijeli, na tu měl teprve přijít čas.
Na doraz a do mrtva
Veslařská dráha byla natažená na nedalekém Lago Patria. Olomoucká osmiveslice bez potíží postoupila do finále společně s domácí lodí, Brity, Západními Němci, Rakušany a USA. Na stroku jako obvykle Lubomír Zapletal, za ním Petr Lakomý, Jaromír Hudek, Zdeněk Kunhart, Pavel Konvička, Josef Kovačík, Josef Neštický, Miroslav Vraštil a kormidelník Milan Večeřa.
Na startu zabrali, jak to měli naučené, na doraz a do mrtva. Chvíli se všechny lodě držely u sebe, pak už šla olomoucká lehce do čela. „Napálili jsme to a jeli jsme, dokud to vydržíme. Nedělali jsme si hlavu, žádná taktika nebyla, zvlášť v našem věku,“ líčí Zapletal.
Jako první začali odpadat Italové s Brity, pak Západní Němci, nejvíc se drželi Rakušané s Američany. Ani ti ale nemohli konkurovat hodinám tréninku na Moravě a večerům v nářaďovně s červenou činkou. Tou potvorou, která se protáčela v rukách, ale na niž si přesto každý vystál frontu, aby ukázal, že je silnější než ostatní. Cílem projela osma Lokomotivy Olomouc s třísekundovým náskokem před Rakouskem, třetí byli chasníci z Litchfieldu v Connecticutu.
„Když se vám něco podaří, máte radost. Ale spíš než ten jeden zážitek beru, že člověka formuje přístup k tréninku, kde získává poctivost k práci a pocit odpovědnosti k sobě i ostatním. Parta dělá strašně moc,“ zdůrazňuje Neštický.
Pětice Lakomý, Zapletal, Vraštil, Konvička a Neštický se stala na dalších patnáct let páteří reprezentace a své parťáctví oživili na mistrovství Evropy 1973 v Moskvě, kde dotáhli československou osmu ke stříbru.
V Olomouci se slavné posádce od té doby říká Neapolská osma a na její počest se místo dřevěné boudy začala o kus dál stavět zděná loděnice, která slouží dodnes.
A v akci Z vozili kolečka s maltou a skládali cihly i ti, kteří tehdy v osmnácti letech na Lago Patria za sebou nechali celý svět.
