Jde ovšem o prostor Boudy, kterou divadlo vztyčilo dočasně na českobudějovickém Mariánském náměstí ke stému výročí svého vzniku, aby tak městu „připomnělo“ nevyhovující prostory kamenného kulturního stánku pro větší produkce (Bouda v bloku uvádí i po jedné operní a baletní inscenaci, s jednou produkcí se na provozu podílí i Malé divadlo).
Scénografie Brechtova podobenství o politickém vzestupu bezskrupulózního podnikatele nabízí přiměřeně alternativní řešení, publikum sedí na poměrně výrazné elevaci a může sledovat dynamické balábile s pěti pohyblivými, zevnitř nasvícenými dutými sloupy. V nich se lascivně vlní kabaretní girls a také lze spatřit náznaky sexuálních kontaktů městské či mafiánské smetánky s nimi. Na konstrukci po straně hlediště kraluje se svou aparaturou dynamický DJ Jan Čtvrtník, který občas kromě melodických motivů – doprovází též rapujícího Dana Kranicha, průvodce večerem – vyluzuje varovné zvukové plochy. Mezi veselou společnost jen občas sestoupí po schodech Arturo Ui (Tomáš Kobr), mířící do nejvyšších pater „politiky“, později při dalších úpravách hracího prostoru, doplněného jednoduchým mobiliářem, ovšem – zcela logicky – jedná již v blízkosti první řady publika.
Doprovází ho věrný pobočník s pistolí Ernesto Roma (Natália Drabiščáková), později z bossovy blízkosti vystrnaděný Giuseppem Givolou (Václav Švarc), jemuž bychom mohli přiřknout profesní označení imagemaker. Herecké zobrazení těchto tří hlavních figur působí věrohodně, protagonisté se mohou pochlubit jasnou dikcí v replikách, přesným timingem i dalším speciálním bonusem, totiž zlověstnou aktuálností. Nepřekvapí, že aluze na současnou vzedmutou vlnu populistických politiků na celé zeměkouli míří i do domácího prostředí, v rámci inscenace jsou například rozehrány struny protiimigrantské hysterie, hovoří se o třicetiprocentním úspěchu ve volbách, nejedná se o expanzi v prodávání květáku (jako u Brechta), ale o rozvoj Knödeltrustu, při kabaretních špílcích dojde i na „motýle“. Kromě Drabiščákové přidělila režisérka mužské role dalším herečkám, výrazně v tomto ohledu bodují Daniela Bambasová a Dana Verzichová, aniž by se uchylovaly k maskulinní stylizaci.
Ze zalidněného víření se výrazně vydělují dvě dramaticky účinné situace, Uiovo úspěšné vydírání velkoobchodníka Dogsborougha (dyšného starce spolehlivě ztvárňuje Pavel Oubram) a jeho další zločinecký úspěch, získání vdovy Dullfeetové (buržoazně noblesní Věra Hlaváčková) poté, co zlikvidoval jejího manžela, tiskového magnáta – scéna je aluzí na obdobně úspěšný tah Shakespearova Richarda III. Děsivě groteskní atmosféru dodává produkci také občasné zmnožení menších rolí v interpretaci jednoho herce (René Šmotek kupříkladu kromě zmíněného Dullfeeta ztvárňuje i malou, lehce retardovanou holčičku). Aktualizační „kameňáky“ prezentuje především rtuťovitý Dan Kranich, který se kromě partu komentátora občas promění i v Dogsborougha mladšího.
Notně zkrácený text ochuzuje vyznění díla o vztahovou plasticitu jevištních situací, simulace „podobnosti čistě náhodné“ přitom ovšem na účinnosti nepozbývá. Inscenace končí varovnou davovou scénou, při níž nadšený „lid“ zdraví svého vůdce. Českobudějovická činohra má po Havelkových Elitách na svém repertoáru další projekt, kterým se hlásí ke znepokojivě adresnému politickému divadlu.
