Po extralize a první a druhé lize si tak zkouší i čtvrtou nejvyšší hokejovou soutěž v Česku. „Mám jednu výhodu, a sice že mě hokej hrozně baví a nemám žádná zranění,“ usmívá se veterán, oblékající své pověstné bílé rukavice. „Nakonec ani v přeboru nejsem nejstarší. Nedávno proti nám za Božetice hrál padesátník. Dokud to půjde, budu se snažit hrát, a když ne, tak se člověk musí rozhodnout a přestoupit natrvalo na střídačku z druhé strany,“ představuje si.
Hodně by se ale mýlil ten, kdo by si myslel, že ve svém věku Pucher mezi tréninky a zápasy především odpočívá, aby natahování kariéry vydržel. Slovenský chasník byl naopak vždy mužem mnoha profesí. A tak dřív provozoval kavárnu, vlastní restauraci v rakouském Retzu, trénuje děti v Moravských Budějovicích a naposled si přibral trénování florbalistek Židenic.
„Oslovil mě jejich manažer Lukáš Konvičný. Překvapilo mě to, protože netuším, jak na mě přišel,“ vypráví Pucher se svým charakteristickým širokým úsměvem. „Možná mi to říkal, ale zapomněl jsem to. Myslím si, že si všiml, že David Moravec (bývalý hokejový reprezentant) trénuje ženské hokejistky, tak jsem ho nějak napadl já. Celkem úspěšný bývalý hokejista, proč ho nezkusit. Já jsem za to rád. Tato nabídka mě vyhecovala a oslovila, zkusím si i jako trenér něco nového,“ líčí rodák ze slovenského Prešova, jak se k extraligovým florbalistkám z brněnské městské části dostal.
Dojíždí k nim na zhruba jeden trénink týdně a před vánočními svátky je poprvé koučoval ze střídačky. Jinak tým vede jeho stálá trenérka Petra Prouzová. Aby ale byl Pucher v obraze, pouštěl si v televizi zápasy ženského mistrovství světa a sledoval, co florbalistky umí.
„My jsme florbal hrávali ve Znojmě v rámci přípravy. Pro mě je to určitě lepší doplňkový sport než třeba basketbal,“ ohlíží se Pucher za časy v nejvyšší soutěži na jihu Moravy. I po jejich skončení si ještě chodil s přáteli florbal každý pátek večer zahrát. „Něco zvládnu, ale to, co tyhle holky, ne,“ říká s respektem.
„Do restaurace zajedu, když je potřeba sníst oběd“
U florbalistek se Pucher zaměřuje prioritně na ty činnosti, které lze přenést z hokeje. „Vždyť je to hra na stejném principu, s hokejkami, pět na pět, střílí se do branky,“ zjednodušuje. A tak děvčatům Židenic předvádí cviky na zrychlení střelby nebo různé varianty přechodu do útoku a kombinací vedoucí do gólové šance. „Snažím se poradit, možná trochu motivovat, vlít jim do žil trochu vítězného ducha. Poradit jim ze své zkušenosti. Psychika je podobná v každém sportu,“ míní.
Ze Znojma tedy vyráží tu do Retzu, tu do Moravských Budějovic, tu do Jindřichova Hradce nebo do Brna. Tam se na zápas Židenic proti Vítkovicím dostal v pátek 20. prosince večer. V čase, kdy většina republiky měla v hlavě vánoční dárky a strojení stromečku. „Manželka je v práci, tak já jsem v práci taky,“ hlásil bez mrknutí oka.
Takhle vtipkuje o svých dalších úvazcích: „V Jindřichově Hradci dělám i tréninky, takže vidím do sestavy a nechávám se v ní. Jenom zápasy nemůžu koučovat, to by s hraním spojit nešlo,“ říká o krajském přeboru. „O restauraci se stará manželka. Chodím se tam najíst, pomůžu, když je potřeba, ale jde to mimo mě. Personál je tam fajn, funguje to. Když je potřeba sníst nějaký přebytečný oběd, jdu a udělám to, jinak to funguje i bez mé účasti,“ popisuje svůj dozor nad podnikáním v gastronomii.
Upřímně ho zarazí otázka, zda se doma nudí. „Proč?“ otáže se v hlubokém pátečním večeru, dva dny před zlatou nedělí. „Celý život dělám něco kolem sportu a tak to asi už zůstane. Poznám nové věci, nové lidi, najdu si nový pohled na sport. Když jsem šel z extraligy do EBEL nebo pak do 2. ligy, byla to obrovská zkušenost. Stejné je to v kraji, kde je hokej ryze amatérský. Čím jsem starší, tím mám na věci jiný pohled,“ přemítá Pucher.
