Cítím, jak mám zpocená záda, hlásí v půlce výstupu na Ještěd Aleš Gerz. Nebylo by to nic divného, kdyby kromě batohu na zádech, kraťasů a bot na sobě měl oblečení. Jenže ho nemá.
„Je to kvůli tomu batohu,“ vysvětluje Aleš a rozhání tak pochybnost, jestli se přede mnou, do bundy zahaleným zimomřivcem, trochu nepředvádí. Ostatně, na sraz otužilců u konečné tramvaje dorazil před výšlapem na Ještěd jen v tričku.
Ještěd si zachoval ceny z loňska, na lyžaře čeká i nová terasa |
Teploměr ukazoval v devět ráno v Horním Hanychově minus jeden stupeň. „I když mě to někdy mrzí, protože bych si rád koupil hezkou budu, už ji nepotřebuju. Není součástí mého šatníku. Po městě chodím v tričku,“ vysvětluje Aleš svůj životní styl. A to s otužováním začal před třemi lety.
Tři kamarádi, které pojí záliba v plavání v ledové vodě, si tradičním výšlapem na Ještěd zpestřují konec roku. Za týden se chystají na Sněžku. „Tohle je pohoda. Nefouká, ani nesněží, je příjemně. S pobytem v ledové vodě se to nedá srovnat. Řekl bych, že čtyřminutový pobyt ve vodě se může zhruba rovnat takovému výstupu na Ještěd,“ zamýšlí se Vašek Kolář nad náročností výstupu.
Také on má batoh na zádech. A kulicha. „Když je zahřátá hlava, člověk vydrží zimu déle. Batoh má mimo jiné tu výhodu, že si pod ním můžete zahřát ruce,“ popisuje tento vytrvalostní běžec. Končetiny jsou prý to jediné, kde trochu cítí chlad. „Krev se stáhne do středu těla. Zima mi není. Jen, až budeme nahoře v teple, začneme se klepat, jak se bude krev vracet.“
Cestou probíráme nejrůznější témata. Trochu cimrmanovsky globální oteplování. Ale třeba i to, jestli vůbec otužilci poznají, kdy už zima začne být tělu nebezpečná. „Před měsícem jsem byl unavený po velkém závodě a šel jsem pak do čtyřstupňové vody. Byl jsem tam asi deset minut, což už je trochu déle. A když jsem vylézal, viděl jsem rozmazaně. Nedokázal jsem ani správně vyslovovat. Byla to známka hypotermie. Došel mi v krvi cukr. Je to totiž energeticky náročné,“ vzpomíná Vašek.
Otužilým se vyhýbají nemoci
Zatímco pobyt v ledové vodě netrénovanému člověku nedoporučuje, v kratší procházce nalehko problém nevidí. „Zvládne to každý. Je to hodně v hlavě.“ Všichni tři kamarádi unisono dodávají, že se jim s otužováním začaly vyhýbat nemoci. „A když už člověk někdy něco chytne, průběh je nesrovnatelně lehčí,“ říká třiatřicetiletý Václav Štencl.
S otužováním začal před třemi lety. „Já jsem měl problém s vyšším tlakem, otužováním se mi ale srovnal,“ dodává jeho jmenovec Vašek.
Bavíme se také o metodě Wima Hofa, díky níž tento Holanďan přezdívaný Ice Man dokázal pokořit několik rekordů v extrémně ledovém prostředí (více se dozvíte na webu). Všichni tři otužilci jeho cvičení více či méně pravidelně praktikovali.
Po hodině a pěti minutách stojíme na vrcholu Ještědu. Jsou čtyři a půl stupně pod nulou. Dotazy všech v bundách zachumlaných turistů zní přesně tak, jak je se smíchem trojice líčila.
„Teda chlapi, neříkejte, že vám není zima?“ nezklame jeden z udivených fotografujících. „Není. Jen se začneme za chvíli klepat, až se bude krev vracet,“ jakoby říkal Vašek, když mi se smějícíma se očima podává ruku. Je ledová jako rampouch.
