Julie De Meulemeester – z Francie do Česka a z Česka do Německa

Julie De Meulemeester sice už druhou sezonu tančí v Německu, přesto se sem na podzim vrátila alespoň na krátkou návštěvu. Byla totiž mezi nominovanými na Ceny Thálie za hlavní roli v inscenaci Petra Zusky Klíče odnikud, kterou nastudovala, když působila v baletním souboru Jihočeského divadla.

Jaké bylo vaše taneční vzdělání? Byl baletní soubor Jihočeského divadla vaše první angažmá tohoto druhu?
Když to shrnu, tančit mě naučila moje matka, byla mou pedagožkou v moderním i klasickém tanci až do mých čtyřiadvaceti let. Když mi bylo osmnáct, vytvořila taneční skupinu „JCDM“, ve které jsem tancovala jako sólistka sedm let, pak jsem také pomáhala s asistováním na zkouškách a při nastudování nových choreografií. Ale ve stejné době jsem také vystudovala taneční pedagogiku a začala na matčině škole učit. Dá se tedy říct, že jsem v baletním souboru byla, ale ne na plný úvazek.

Proč jste si vybrala konkurz do baletního souboru právě v České republice?
Česko jsem vlastně objevila až po konkurzu, hlásila jsem se bez ohledu na zemi, nevěděla jsem úplně, jaký je tu repertoár. Dozvěděla jsem se tom podrobněji až na konci konkurzu na pohovoru, když jsem jím prošila, a rozhodla jsem se, že do angažmá půjdu.

Kolik let jste v Čechách působila? Je to rok a půl, co jste odešla do německého Giessenu.
Byla jsem tu čtyři roky, ale rozhodla jsem se ještě působiště změnit, jednak jsem chtěla zkusit, co dokážu jinde, a také čím jsem byla starší, tím víc se mi chtělo jít do souboru, který by se věnoval více současnému tanci.

Co bylo největším rozdílem, když jste odešla do Německa? Dají se porovnat menší soubory v našich zemích (soubor v Giessenu má 17 členů)?
Na to je docela těžké najít odpověď. V Německu se musí dodržovat mnohem víc zákonů, ale soubory se zdají být na druhou stranu otevřenější. Nemůžu srovnávat ve všeobecném měřítku, ale největší rozdíl v práci mezi těmi, která já jsem jako tanečnice poznala, je, že v Giessenu jezdíme na mnohem větší množství zájezdů, což mě moc baví.

Repertoár je současný?
Většina repertoáru je současný tanec, možná i moderní… Jsou to díla mnoha různých choreografů, což je samozřejmě pro tanečníka výborná věc. V poslední premiéře jsme měli choreografii od Jörga Mannese, který je bývalým šéfem baletu v Hannoveru, pak od choreografky Asun Noales z Otra Danza ve Španělsku a jeden kus dělal náš umělecký šéf Tarek Assam.

Sama jste se za studií věnovala víc současnému tanci, nebo klasice? Teď tíhnete očividně ke contemporary, ale mnoho tanečníků prochází během kariéry i zlomy v preferencích stylů.

V matčině škole to byl hlavně balet a řekla bych moderní jazz jako druhý hlavní taneční styl, výuka byla koncipovaná po dnech, každý den jiný styl. Určitě jsem si i v klasické technice zatancovala dost, ale postupně jsem k současnému tanci tíhla čím dál víc.

V Jihočeském divadle jste zaujala nejvíce v choreografii Petra Zusky Klíče odnikud (odtud také vaše nominace na Thálii za rok 2018). Inscenace je vystavěna na hudbě českých skladatelů Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Který z nich je vám bližší?
Řekla bych, že bližší mi byl a je Janáček. Možná je to tím, že když jsem byla v Česku první sezonu, tančila jsem na něj v jedné choreografii Attily Egerháziho, který byl tehdy uměleckým šéfem baletu. Ale mám také velmi ráda klavír, klavírní skladby.

Změnil se po této premiéře nějak váš vztah k jejich hudbě, případně jak?
Určitě se změnil, nebo spíš se prohloubil. Už je budu mít napořád spojené s tímhle úžasným kusem, s dobou, kdy choreografie vznikala, s celým tvůrčím procesem i s tím, co jsem prožila na jevišti. Je těžké popsat, jak se změní vztah k hudbě, ale doslova jsem se naučila každou notu, slova a každé ticho v jejich skladbách, a zamilovala jsem si je.

Klavír není v orchestřišti, ale na scéně. Jak přímá přítomnost hudebníka ovlivňuje tanečníky?
Pro tanečníky je živá hudba na scéně vždycky výzva, protože nikdy není úplně stejná… Ale představení a tanci to samozřejmě dodává mnohem větší živost. Stále musíte být ve střehu, musíte doslova cítit klavíristu… Byla to skvělá zkušenost, a jak jsem říkala i výzva, kterou jsem s klavíristkou sdílela, Božena Steinerová byla skvělá.

Petr Zuska je choreograf, jehož balety a postavy jsou vždy plné symboliky. Jak jste se s touto mnohostí, mnohovýznamovostí vypořádala v Klíčích odnikud? Co nebo koho myslíte, že jste ztvárňovala?
To bylo náhodou moc zajímavé, muset najít v takovém typu baletu svoje místo, člověk si musel vytvořit charakter své postavy podle toho, jak Petr Zuska vysvětloval svůj záměr. Pochopili jsme, že příběh vychází z osobní události, ze smrti jeho tety, kterou na scéně reprezentuje klavíristka Božena Steinerová. Já si představuji samu sebe jako „mladou“ tetu zavřenou v místnosti, která před sebou vidí svůj život od kolébky k dospělosti, potýká se sama se sebou, se svými myšlenkami a svým šílenstvím… Spolu s hudbou a choreografií to právě tak stačilo, abych se dostala dovnitř do „příběhu“.

Bylo obtížné proniknout do této role – či charakteru (pokud tomu můžeme říkat charakter)?
Pro mě to je charakter, jen je zpodobený dvěma postavami. Přemýšlela jsem o této ženě, Petr Zuska nám hodně pomáhal v každé fázi tvůrčího procesu, vždycky vysvětloval své myšlenky spojené s jednotlivými scénami. Velkou pomocí byla ale také Janáčkova hudba. Každá část představovala určitý úsek v životě postavy, jak rostla (dětství, první láska, osamělost atd.) a to mi pomáhalo přijít na to, jak ztvárnit její vývoj.

Má podle vás tato inscenace nějaké poselství?
Nepřemýšlela jsem příliš o tom, že by něco takového měla mít… Možná to, že ať už se člověku v životě děje cokoli, když dojde na jeho konec, je důležité, aby odcházel smířený sám se sebou.

Bavila jste se třeba někdy s diváky po představení o tom, jak oni inscenaci vnímají, abyste zjistila, co v ní vidí?
Tolik příležitostí zase nebylo, což má i své praktické důvody, protože ne každý mluví anglicky (nebo francouzsky), i když mě po představení přišli třeba poblahopřát. Pak jde také o to, že jsem v této inscenaci vlastně vystupovala jen párkrát a už jsem odcházela do Německa. Možná dokonce jen čtyřikrát, když počítám i březnové pohostinské vystoupení v Praze.

Jaké bylo v Českých Budějovicích publikum? Mají v takovémto souboru tanečníci své fanoušky?
V Českých Budějovicích mají lidí raději dějové kusy, jestli to tak mohu říct. Anebo zábavné. Myslím, že publikum není ještě úplně otevřené současnému tanci a že mají raději víc různých dějových baletů. Ale samozřejmě že fanoušci také byli :-).

Myslíte si, že ceny typu Thálie mohou tanci a baletu pomoci získat víc pozornosti?
Věřím, že to pomáhá k tomu, aby se o tanci lidé mimo něj dozvěděli trochu víc, doufám, že to tak bude stále. Ale taneční komunita potřebuje všeobecně mnohem víc podpory.

Myslím, že jste pracovala s mladými choreografy z uskupení Dekkadancers. Mají velmi specifický přístup k humoru v tanci, jaké to pro vás bylo? Je s nimi zábava i na sále?
Ano, pracovali a tančili jsme spolu. Bylo to skvělé! Na baletním sále je sice taky trochu „legrace“, ale hlavně si jdou pořádně za tím, co chtějí, a je to opravdu práce, připomínkují a opravují, zkus to znovu, ukaž to znovu, poslouchej nás… Ale všechno je to v uvolněné a zdravé atmosféře… A tancovat s nimi bylo ještě lepší a opravdu zábava. Měli by mít skutečně svůj vlastní soubor na plný úvazek! 🙂

Které další choreografy si budete ještě do budoucna pamatovat ze svého angažmá v Jihočeském divadle?
Určitě mnoho, mluvili jsme o Petru Zuskovi a Dekkadancers, další bude určitě Attila Egerházi, který byl v Budějovicích mým prvním šéfem a choreografem. Hodně mě toho naučil, věřil mi při práci na mnoha kusech (nezapomenu je třeba Labutí jezero za asistence Shirley Esseboom z NDT), díky němu jsem se hodně rozvinula jako tanečnice. Také si budu pamatovat Jana Kodeta a Kristiana Ole Tangena, kteří mi pomohli v tanci vyzrát. Všem budu vždycky vděčná za to, co mě naučili.

Julie De Meulemeester pochází z Francie, z města Vereux les Sablons, kde studovala tanec v taneční škole své matky, kde se později věnovala také pedagogické činnosti. Přesto se rozhodla, že chce poznat i jiné taneční soubory, získat nové zkušenosti a možnost pracovat s různými světovými choreografy. Toto rozhodnutí ji přivedlo na konkurz do baletního souboru Jihočeského divadla, kde se brzy stala sólistkou. Její první velkou sólovou rolí byla Rothbart v Labutím jezeře (chor. Attila Egerházi), následovala role Obětované ve Svěcení jara (chor. Paul Julius), tančila v představení Dekkadancers na jihu, Kráska a zvíře nebo hostovala jako tanečnice v opeře La traviata. Na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově ji mohli diváci vidět v roli Markýzy de Merteuil v inscenaci Valmont (chor. Libor Vaculík) a výraznou sólovou roli získala v inscenaci Klíče odnikud, za ni byla nominovaná na Cenu Thálie. Od sezony 2018/2019 je členkou německého souboru Stadttheater Giessen.