RECENZE: Langmajerovi s Liškou nalezené Housle skvěle ladí

Podzemní scéna dlouhodobě sází na výrazné divadelní tváře, tentokrát to jsou Jiří Langmajer a Pavel Liška jako vykutálení bratři Bobby a Terry, zdejší ředitel Milan Hein coby krejčí Gio a režisérská legenda Ladislav Smoček. Může se zdát s podivem, že se taková sestava musí poprat se zcela neznámým americkým autorem Danem McCormickem, pro kterého je pražská inscenace Houslí vůbec prvním mezinárodním uvedením.

9 fotografií

Ungelt však dlouhodobě pátrá po současných dramatických textech, aby dostál už téměř pětadvacet let budované poetice své komorní scény. A v případě Houslí je třeba uznat, že se zdejšímu dramaturgovi Pavlu Ondruchovi docela povedla trefa do černého. McCormick v tragikomických barvách maluje dobovou realitu chudších newyorských vrstev, konkrétně svět potomků italských přistěhovalců. Pomáhá si k tomu podobně drsným zasazením a mluvou, jaké najdeme u britských a amerických autorů 90. let – sám autor přiznává oblibu Davida Mameta; ovšem oproti nim vše obaluje jistou dávkou laskavosti a přístupnosti.

Chytrolín a snílek

Že příběh trojice, které do klína nečekaně spadnou housle milionové hodnoty, nedopadne nějak extrémně zle, je jasné od začátku, přesto je divák puzen vše sledovat až do konce. McCormickova hra přitom plyne bezelstně bez zákrut a vlastně zcela předvídatelně.

Velký podíl na poutavosti inscenace totiž nesou právě zmíněná jména. Langmajer a Liška jsou herci zcela rozdílných naturelů, avšak asi právě díky tomu spolu dokonale souzní v rolích rozdílných bratrů. Jeden je přímočarý cholerický chytrolín, druhý naopak uťáplý věčný snílek, navíc trochu mentálně opožděný. Oba však spojuje smutné dětství a především touha vypadnout někam pryč.

Housle 75 % Divadlo Ungelt premiéra 17. prosince 2019 režie: Ladislav Smoček hrají: Jiří Langmajer, Pavel Liška, Milan Hein

Režiséru Smočkovi, který vždy ztělesňoval to nejlepší, co Ungelt nabízel, z aktuálního repertoáru třeba hru Pan Halpern a pan Johnson, se prostě podařilo oba rozdílné typy skvěle sladit. Vrcholem večera je pak Langmajerovo sólo, kdy jako rádoby protřelý vyjednavač telefonuje s majitelem ztraceného nástroje.

O to těžší úlohu měl logicky třetí z herecké sestavy, ovšem nutno dodat, že Heinovu roli rozpracoval McCormick zdaleka nejméně. Krejčí Gio se do popředí dostává až v samém závěru. A právě závěr inscenace se možná až příliš vyžívá v melancholických tónech.

Nicméně celkově je třeba uznat, že se malé pražské scéně opět podařilo do repertoáru zařadit zajímavý kus nejen pro milovníky milimetrového herectví.