Maďarský premiér Orbán přijede na otevření Státní opery. Merkelová či Pellegrini pozvání odmítli |
Neues deutsches Theater, Deutsches Operhaus, Divadlo 5. května a Velká opera 5. května, Smetanovo divadlo a Státní opera Praha – to jsou názvy, pod kterými procházela historií budova s dnešním označením Státní opera.
Od uzavření divadla na začátku sezony 2016/17 se po generální rekonstrukci budova znovu otevře galakoncertem, na kterém pod taktovkou Karla-Heinze Steffense vystoupí orchestr a sbor Státní opery se sólisty Opery Národního divadla a hosty. Podařilo se stihnout termín 5. ledna, datum, kdy zde v roce 1888 zahájilo činnost tehdejší Nové německé divadlo. Dramaturgie koncertu s podtitulem Státní opera v proměnách času (1888–2018) se snaží zachytit alespoň něco z klíčových etap této scény.
  |
Éru německého divadla, kterou nastartoval zkušený impresário, režisér i barytonista Angelo Neumann, bude na koncertě symbolicky reprezentovat předehra k Mistrům pěvcům norimberským Richarda Wagnera, protože právě touto operou se divadlo před 132 lety otevíralo. Tehdejší wagnerovský kult připomene dále árie Alžběty z Tannhäusera. Podobně byl dominantou tehdejšího repertoáru tohoto období Richard Strauss, z jehož odkazu na zítřejším koncertě zazní finále z Růžového kavalíra.
Osobnost Alexandra Zemlinského jako dirigenta významné šestnáctileté etapy 1911–1927 připomene finále z Fidelia, Beethovenovy opery, kterou v roce 1911 Zemlinsky své pražské působení zahajoval. A jako skladatele ho představí mezihra z opery Šaty dělají člověka. Nepominutelnou repertoárovou linií, hlavně pro záruku příjmů, byla opereta, tu na nedělním koncertě zastoupí árie Su Čonga z Lehárovy Země úsměvů.
Státní opera v Praze se otevře 5. ledna. Rekonstrukce stála více než miliardu a trvala skoro tři roky |
Nové německé divadlo pěstovalo také pražskou mozartovskou tradici, ostatně reprezentovala ji i Mozartova busta na průčelí budovy a na koncertě ji připomene sextet Sola, sola in buio loco z Dona Giovanniho.
Třebaže mezi oběma pražskými operními divadly platila nepsaná dohoda o rozdělení repertoáru a Leoš Janáček je v Praze spjat spíše s Národním divadlem, Její pastorkyňu ani Káťu Kabanovou neminulo ani Nové německé divadlo, a to na konci éry Alexandra Zemlinského a jeho následovníka George Szélla, který tu ve 30. letech poskytoval azyl umělcům v Německu nežádoucím. I takovou podobu česko-německé koexistence na koncertě připomene výstup Kostelničky Co chvíľa.
Státní opera uvede premiéru Belliniho Normy za mezinárodní účasti |
Krátké, ale umělecky intenzivní poválečné období Velké opery 5. května je spjato s legendárním nastudováním Braniborů v Čechách Bedřicha Smetany v podobě aktuální reakce na válečné události – na koncertě zazní finále z této opery. Moderní přístup k operní scénografii představovala osobnost Josefa Svobody, jehož výpravu k Pucciniho Tosce připomene Cavaradossiho árie E lucevan le stelle.
Pro období, kdy konkurenci progresivního souboru vůči „první scéně“ vyřešil tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý fúzí s Národním divadlem, vybrali dramaturgové galakoncertu Saltarello z Mirandoliny Bohuslava Martinů, která měla ve Smetanově divadle premiéru v roce 1959.
Další významnou etapu v historii divadla představuje osamostatnění Státní opery Praha v roce 1992. Její tehdejší ředitel Karel Drgáč ji otevřel světovým trendům, jako je uvádění oper v originále, první titulkovací zařízení u nás či pravidelné hostování zahraničních umělců, a s Pavlem Ecksteinem promyšleně nastolil objevitelskou dramaturgii spjatou s německou historií této scény, jak ji na koncertě připomene scéna z Krásovy opery Zásnuby ve snu. Ale i Drgáčovi následovníci Eva Randová a Daniel Dvořák pozvedli Státní operu tak, že se tato scéna dostala do centra mezinárodní pozornosti.
Historii divadla s dnešním názvem Státní opera je užitečné chápat i jako důležitý protipól Národního divadla, ať už hnacím motorem úrovně obou scén byly konfrontace národnostní či umělecké, střety, nebo naopak synergie osobností těchto souborů. Zahájení provozu Státní opery by se mělo stát příležitostí pro znovuotevření diskuse, proč tento soubor „vysvobodit“ z hegemonie molochu, kterým se po sloučení scén stalo v roce 2012 Národní divadlo, aniž se naplnil jediný argument tehdejšího ministra kultury Jiřího Bessera.
