S penězi se ovšem dále dojde než s prázdnou kapsou, i když, pravda, Hitler, hladový chuďas přespávající ve vídeňských blechárnách, přemnohé destruktivní docílil. Porovnejme třeba s Churchillem, který přišel do politiky z noblesního rodinného paláce.

V některých končinách majetek a moc značně připomínají situaci siamských dvojčat. Nejen v monarchiích, ale i v republikách, jako jsou třeba Filipíny, vládne a občas se střídá pár dynastií. Českou republiku takový osud ještě po delší dobu zajisté nepostihne. Závist a podezření víc než obdiv, cenění dosaženého materiálního úspěchu jsou zajisté vydatným handicapem pro případného zájemce o popularitu a politickou kariéru. Napadají mě ale dvě výjimky v případě reemigrantů a posléze ve volbách vítězných senátorů: jednak v turismu úspěšný podnikatel Fischer, méně pak již zdatný senátor, jednak Edvard Outrata, statistický odborník v Kanadě. Na rozdíl od multimilionáře Fischera, o Outratovi mohla media toliko tvrdit, že pobírá v České republice tu nejvyšší, z Kanady mu zasílanou penzi.

Tehdy před volbami jsem tomuto kandidátovi tuze doporučoval, aby netutlal onu příjemnou skutečnost kanadské štědrosti , která nepochybně pohne žlučí českým závistivcům, ale naopak aby ji zdůrazňoval jako důkaz své osobní poctivosti, integrity: že on se přece nechce dostat ke korytu, aby si nahrabal - nepochybně mocný to motiv přemnohých zájemců o politickou kariéru.

Boháče lze sice obvinit, že je ušetřen strádání, a proto nemůže poctivě soucítit s osudem strádajícího, ale těžko lze uspět s tvrzením, že si lze boháče koupit. Jak by se například kupoval takový Rockefeller?

- - -

V USA všeobecná materiální úroveň roste, ale daleko víc se zvětšuje socio-ekonomická vzdálenost v národě. Například v roce 1998 – čili době prezidenta Clintona - 13.000 nejbohatších rodin mělo 300krát vyšší příjem, než byl národní průměr. V New York City městský okres Bronx je ten nejchudší v národě. Vedle na Manhattanu pětina obyvatel má 52krát vyšší průměrný příjem (365.826 USD proti 7.047 USD). Prezidentův plat je 400.000 dolarů ročně. Někteří sportovci a celebrity v show byznysu inkasují ne desetkrát, ale stokrát tolik.

Rekordně nehorázné jsou příjmové disproporce u velkých firem. Zatímco jejich ředitelé (tzv. CEO - Chief Executive Officer) v Japonsku pobírají desetinásobný plat, než je průměr u ostatních zaměstnanců, ve Francii znásobení je 16, ve Velké Británii 25, v Mexiku 45, v Brazilii 57 a v Americe to je astronomických 531. Mnozí kapitáni průmyslu přivedli své firmy k zániku, loď se potopila, zaměstnanci přišli o živobytí, kdežto původci zkázy odešli s mnohamilionovými zlatými padáky. Veřejnost je právem rozhořčena. 

Každý rok se dočítáme o snahách některých předáků prosadit reformu zákona o financování volební kampaně, nyní již hrůzně dlouhé a nákladné. Návrhy o limitu, který smí dát jedinec nebo společnost tomu kterému kandidátovi nebo politické straně, se stále mění a jsou již natolik komplikované, že se začínají téměř podobat daňovým předpisům, a tak ztrácím trpělivost podrobnosti sledovat a jim porozumět. Leckterý politik, zejména kongresmani, členové Sněmovny reprezentantů, jejichž volební období jsou pouhé dva roky, přiznávají, že prakticky trvalé žadonění o finanční podporu na příští jejich kampaň je to nejmíň příjemné a někdy až přímo potupné počínání. Do poštovních schránek každé domácnosti přicházejí úpěnlivé výzvy o pomoc, často s účastí na veřejné události, večeři, banketu. Několikrát se mi dostalo pozvání do Washingtonu, kde pak lze pojíst s předáky za příslušný mnohatisícový obnos. Prezident Clinton byl kritizován pro zavedení praxe pronajímat Lincolnovu ložnici – jednu noc za snad padesát tisíc dolarů, už si přesně nepamatuji. Takovýto druh setkání s historií posléze vyprávět vnoučatům. (Třeba se potkat i s Lincolnovým duchem, což se tam několikrát stalo Trumanovi, Churchillovi a holandské královně Wilhemíně.)

Ve stočlenném senátu sedí 45 milionářů – téměř jedna polovina. Peníze otevírají mnohé dveře, lze si koupit poradce, specialisty, zařídit publicitu, vábením zahltit televizní obrazovky. Někdy to postačí, ale nezřídka to jsou doslova vyhozené peníze. Například dědic olejářského jmění Michael Huffington v Kalifornii utratil 28 milionů dolarů ve snaze se dostat do senátu, a přece prohrál v soutěži s Dianne Feinsteinovou ze San Franciska. Ještě víc stála ve státě Illinois táž snaha Blair Hulla, který k velkému jmění přišel obratným makléřským počínáním na burze, ale hanebně prohrál v primárkách na nominaci, v soutěži s nováčkem jménem Barack Obama. Ve státě New Yorku miliardář Tom Golisano se v roce 2002 pokoušel o zvolení guvernérem, tato ambice ho stála 73,9 milionů dolarů, získal všeho všudy pouhých 14 procent hlasů...

Multimilionář Steve Forbes (tzv. „staré peníze“) utratil veliké jmění v neúspěšném pokusu o nominaci Republikánské strany na úřad prezidenta, Ross Perot, který náramně zbohatl vlastní pílí, se také s utracením mnoha milionů marně pokusil o získání Bílého domu jako nezávislý kandidát (čímž oslabil řady republikánů s výsledkem, že Bushovi staršímu se pokus o znovuzvolení nezdařil a vítězem se stal Clinton).

Z dynastie Rockefellerů jen málokterý člen se pokusil o politickou kariéru, v dynastii Kennedyů zájem byl větší a setrvává dodnes snahou mladší generace. Po smrti F.D. Roosevelta nikdo úspěšně nepokračoval v tradici. Nedočítám se o politických kariérách potomků proslulých boháčů s jmény jako Astor či Vanderbild.

Úspěšné byznysmany nepřitahovala politická kariéra chodit od dveří ke dveřím, představovat se, líbat nemluvňata. O změnu se zasloužila media, jejich rozmach. Dobrým příkladem nám poslouží Michael R. Bloomberg, mediální magnát s majetkem odhadovaným na šest miliard dolarů. Ten určitě neusiloval stát se starostou New Yorku, této donedávna proklínané Sodomy a Gomory, proto, aby si ještě víc nahrabal, tak jak automaticky usuzují někteří čeští pivní mudrcové. Jako republikán se musel vypořádat s pořádným handicapem v městě s tradicí převážné sympatie pro Demokratickou stranu. Jakožto velký boháč musel se zbavit předpokladu, že je odměřený elitista, který nemá a nemůže mít pochopení pro starosti obyčejného člověka. Rovněž si ale musel dát sakramentský pozor nebýt posuzován jako tzv. phony (pouze předstírající, falešný). Podařilo se mu však vyhrát v metropoli tehdy se teprve vzpamatovávající z útoku 11. září 2001 a svůj triumf si pak svým znovuzvolením zopakoval. Tato kampaň ho přišla na 70 milionů dolarů. V ní své jmění ani nezdůrazňoval, ani nepopíral. 

Ve svém televizním vábení mluvil k voličům i rusky, čínsky a v řeči urdu. Podařilo se mu docílit dojem, že s voliči dovede mluvit jako rovný s rovnými, ani blahosklonně, ani podlézavě. Na rozdíl od Velké Británie, kde řeč, přízvuk jsou značnou vizitkou mluvčího, to nemůže platit v New Yorku, kam většina obyvatel odněkud přišla a pro značné procento angličtina není jejich původním jazykem. Určitě by jim nemohl imponovat výtečný publicista, vtipný William F. Buckley se svým patricijským způsobem vyjadřování. (Před lety se tento Buckley v New Yorku ucházel o úřad primátora. Na otázku novinářů, jaký bude jeho první počin v případě vítězství, odpověděl slovem recount – přepočtení správnosti odevzdaných hlasů.)

K O N E C