O hlubokých kořenech rodu Pavla Dudy v kraji pod Blaníkem hodně vypovídá historická studie „Po stopách Dudů z Pravonínska“ od Eduarda Krajníka. První zmínka je z počátku patnáctého století, z roku 1420, kdy jeden předek měl být hejtmanem. Ve zmíněné knize Eduard Krajník konstatuje: „Je téměř jisté, že Dudové žili na Pravonínsku již před rokem 1600… nicméně Bartoloměj Duda byl prvním členem rodu, o kterém se zachovaly spolehlivé písemné zprávy. Na konci června léta Páně 1636, v sobotu po svatým Janu Křtiteli, královský rada na hradě pražském a prokurátor zapsal Bartoloměje Dudu a jeho rodinu jako lidi svobodné, tzv. svobodníky. 18. 11. 1635 byli propuštěni z poddanství.“

V Pravoníně dnes rodina Pavla Dudy sídlí, nicméně hospodářství má v nedaleké obci Tisek. „Pro náš rod i pro mě je ale podstatnější nedávná historie, a to, co jsem se dozvěděl o posledních dobrých a šikovných hospodářích zde, Josefovi a pak Martinovi z konce devatenáctého století a počátku dvacátého. Vím to hlavně z vyprávění dědečka. Zajímavé je, že se tehdy hospodáři mnoha let nedožívali, ne kvůli nemocem, ale hlavně kvůli fyzické náročnosti života. Třeba na téhle staré fotce prababička vypadá na sedmdesát let, a nebylo jí ani padesát. Dvacáté století bylo také těžké, ale zase trochu jinak, a těžký začátek jsme měli i my, na jeho sklonku, začínali jsme znovu hospodařit, s jistým zpožděním,“ říká dnes Pavel Duda.

Jak tomu rozumět?

Jak začít? Začnu tím, co si dobře pamatuji. Můj otec měl šest sourozenců, narodil se v Tisku. Chalupu dostal jeho mladší bratr. Táta vždycky toužil postavit si tam svůj dům, vedle staré chalupy, na zahradě, ale soudruzi z MNV rozhodli, že se smí stavět jen ve střediskové obci, tj. v Pravoníně. Proto začal v osmdesátém roce budovat dům zde, na pozemku pořízeném od strýce. Vybavuji si, jak mě to již v šesti letech, tedy kolem roku 1983, kdy zde již bylo hotovo, táhlo na starou chalupu, tj. na statek do Tisku, kde žila nadále babička. Zanedlouho přišel rok 1989, to jsem byl ještě kluk, a ukázala se možnost hospodařit. Místní JZD se však urputně bránilo, a tak se restituce protahovaly až do roku 1993. Když jsme s otcem jeli k nim do areálu pro secí stroj, který nám hodlali vydat, nemohli jsme ho najít ani my, ani soudruh předseda, stroj byl totiž dokonale zarostlý v kopřivách. K tomu nám vydali tři vyřazené krávy a našich devět hektarů, a s tím začínejte… Otec pak musel vyřešit majetkoprávní věci se sourozenci a to se protahovalo až do roku 2001. Asi osm let jsme hospodařili s tím, že nebylo nic jistého. V té době jsem pak obešel příbuzné a známé, co měli stále pole v družstvu, ale nepodepsali žádné dlouhodobé smlouvy, a tím jsem získal další výměru. Hospodařit na padesáti hektarech, to už bylo veselejší, to už jsem mohl zůstat doma, do té doby jsem stále pracoval ve zbrojovce ve Vlašimi. Ostatně stejně jako otec. To, že jsme oba strojaři, se nám hodilo, v začátcích jsme si dovedli poradit se starými stroji. Na nové nebylo.

A jak jsme hospodařili? Nejprve jsme se věnovali chovu býků na výkrm, vyhnuli jsme se tak tzv. mléčné krizi, ale jelikož jsme telata nakupovali, tak to nemělo až takový efekt. Do toho všeho můj bratr prodělal velmi těžký úraz a v ten moment máte překopané všechny plány… I proto jsme se rozhodli postupně přejít na čistě rostlinnou výrobu. V současné době obhospodařujeme 70 hektarů v nadmořské výšce od 500 do 650 metrů. Daří se zde hlavně bramborám, ale i potravinářské pšenici.  Zvířata na statku ale mají být, a tak se táta baví chovem drůbeže, králíků a prasat jen pro naši vlastní spotřebu.

Do rostlinné výroby jsme se pustili velkoryse. S podporou Programu rozvoje venkova jsme vybudovali bramborárnu a také skladovací halu, takže nejsme nuceni prodávat svou produkci tzv. do výkupu, tedy nevýhodně. Snažíme se neprodávat monopolnímu výkupci. Pro brambory máme stálé zákazníky, většinou zde na Vlašimsku. Pšenici dodávám do soukromého mlýna, řepku přes jednoho partnera do Německa a krmné obilí, ječmen, oves dodáváme do místní malé firmy, co vyrábí krmné směsi. A to se týká i nákupu, například hnojiv, radši si nechám dovézt ledek z Rakouska. Zrovna dnes jsem ho jeden kamion skládal.

Těším se, že se mi snad povede splnit otcův sen a zdárně dostavět náš rodinný dům na zahradě v Tisku, naproti staré chalupě. Sice mi nějací soudruzi nic nezakazují, jako tehdy tátovi, ale zase život ztěžují všelijaké další a další předpisy. Rodinu mám velkou, tři syny, a má partnerka Alena dvě dcery, a tak dědiců máme dost. Tři jsou zatím v základní škole, dva na střední.

Žít v krajině, na venkově, to ale neznamená jen sít, sázet a sklízet, že?

To ne, je potřeba se i rozhlížet po bezprostředním okolí. Tak se nám (tj. opozici) podařilo v roce 2010 zvítězit v obecních volbách, do té doby zde totiž přetrvával starosta z minulé doby, a dnes máme schopnou starostku. Já jsem už ve třetím volebním období místostarostou a mám na starosti zejména věci technické, například i 115 hektarů lesů. V roce 2013 jsem spoluzakládal regionální ASZ Benešov. Nebylo to jednoduché, byli jsme solí v očích místní silné Agrární komoře. Naše organizace ale funguje velmi dobře, několikrát do roka pořádáme nejrůznější akce a každý měsíc se scházíme v užším kruhu, naše regionální předsednictvo.

A dnes jste v předsednictvu celorepublikové ASZ…

Práce v Asociaci a pro Asociaci mě opravdu naplňuje a uspokojuje. Ano, jsem novým členem předsednictva a nyní, jako v podstatě malý zemědělec vidím, jak je důležitý institut redistributivních plateb. Spousta zemědělců mé velikosti by měla mít šanci se dostat k prostředkům bez velké byrokracie. Zdá se, že snahy Asociace budou úspěšné a že se to povede… Samozřejmě vnímám i další problémy a cíle. Je potřeba upozorňovat třeba také na to, jakým „kličkám“ čelí majitelé pozemků, kterým velcí nájemci (družstva) nabízejí k podpisu tzv. dodatky k pachtovním smlouvám, kde je uvedeno, že smlouva je nevypověditelná deset let a déle. Zde nás trápí již tři roky probíhající pozemková úprava. Měla by být již ukončená, a když řeknu, že na konci měsíce září jsme ještě nevěděli, kde budeme sít pšenici, tak to mluví za vše. Zde v obci soukromě hospodaříme tři a všichni jsme si naivně mysleli, že si budeme moci pronajmout další půdu. Bohužel většina těch nebohých vlastníků skočila družstvu na lep a právě ty jejich „sprosté“ dodatky k nájemním smlouvám podepsala.  Kdo půjde do soudního sporu? O tom by bylo dobré v rámci Asociace více hovořit a toto téma otevřít.

Čím vysvětlíte, že je čím dál více slyšet o sedlácích a Asociaci? Co je hlavním pojítkem, myšlenkou? Kromě stejných hodnot a víceméně stejného způsobu života?

Ano, souvisí to se stejnými hodnotami, a mezi ty patří soudržnost a schopnost si navzájem pomáhat.

Vyhýbáte se zprofanovanému pojmu solidarita…

Doopravdy si pomáháme a vycházíme si navzájem vstříc. Například kamarádovi sedlákovi z nedaleké Chmelné nechám na části svých polí slisovat slámu a on mi za to nechá hnůj pod brambory. Když se některému hospodáři neurodí brambory, srážky zde přicházejí nerovnoměrně, mraky tu totiž rozrazí Blaník, poskytnu mu brambory já, aby uspokojil své zákazníky. Jsem také schopen nabídnout sousedům nějaké služby s technikou. Není přece nutné, aby všichni měli všechno. Já posekám kombajnem, jiný zase poskytne manipulátor apod. A nikdo se nesnaží využívat svízelů druhého k vlastnímu prospěchu, zkrátka se na sebe můžeme spolehnout.

Zároveň ale je třeba vidět, že nepřátelé existují, u nás například komunistů v obci neubývá, „špičky“ agrární komory mají zde na Vlašimsku své rezidence a naše činná Asociace jim zjevně překáží, a tak člověk musí být stále ve střehu.

V poslední době se trochu zjednodušeně mluví o pěstování řepky, jako o obecném zlu. Je to opravdu takový postrach krajiny?

Pokud se řepka pěstuje tak, jak se má, a na přiměřených plochách, je vše v pořádku. Je zlepšující plodinou a výbornou předplodinou pro potravinářskou pšenici. Když se rozumně hospodaří a zaseje se na deseti, či patnácti hektarech, a vedle ní přijde nějaká obilnina, žádná půdní eroze nemůže vzniknout. To je problém, který vzniká při pěstování řepky na 200 hektarech v jednom kuse! Ostatně to platí i pro jakoukoli jinou plodinu, nemluvě o nutnosti střídání plodin. 

A teď otázka pro paní Alenu. Jaký je život se sedlákem?

Jaký? Náročný, zejména když mám ještě svou práci. Dělám účetní asi pro 40 menších firem, samozřejmě i pro nás, pro naši farmu. Ale mám výhodu, že mohu dělat z domova a do Prahy jezdím jednou do týdne. Mohu tak být užitečná i zde.

A Pavel Duda dodává, že je to tak, že jeho partnerka je velmi flexibilní. Ano, to je krásné slovo, pod které se skryje přizpůsobivá, laskavá, ke všemu ochotná a vždy po ruce. Sedne na traktor, zkrátka je na ni spoleh.

Po farmě nás doprovázel pan otec a se zalíbením se po všem rozhlížel…

Myslím, že má důvod, dožil se toho, po čem vždy toužil. Dnes je sice již v důchodu, to ale neznamená, že se na činnosti nepodílí. Někdy nás i pěkně prohání. Však byl zvyklý přiložit ruku k dílu, když přišel z práce ve tři a honem do hospodářství. Dnes se stará hlavně o naši malou živočišnou složku.

Nezapomněli jsme na něco?

Ještě by stála za zmínku Místní akční skupina Blaník (tzv. MAS), tyto organizace působí i v jiných regionech, a jejich prostřednictvím lze nějaké peníze pro zemědělce získávat. Zde jsem místopředsedou a snažíme se podporovat projekty, na kterých se mohou podílet naši členové ASZ. S několika projekty jsme byli úspěšní. Pro ostatní, pro mě nikoli. Velkou roli v místních akčních skupinách hrají obce, a to jsou spojité nádoby, sedláci a obce. 

Musím na konec zdůraznit, jak je důležité se setkávat. Na každou akci Asociace se těším, že zase potkám známé tváře, na radách, na valné hromadě, na Farmě roku.

Na první pohled vypadá vše skoro ideálně, ale všude je nějaká starost. Bratr Pavla Dudy má zdravotní problémy a bez pomoci se neobejde, ta spočívá zatím na rodičích, no a pět dětí školou povinných je pět dětí. Velkou radost dělá nejstarší syn Pavel, který má nyní před maturitou na strojní průmyslovce a něco si zrovna ověřoval na kombajnu, neb se toho týká jeho závěrečná práce. Podle otce, Pavla Dudy, má ambici studovat vysokou školu. Ale to se všechno uvidí. I z ostatních dětí je zatím radost, z Karolíny, která je na obchodní akademii, zkrátka, čas ukáže. Klárka, Jenda a Martin jsou ještě „mazánci“. Jedno je jisté, rod Dudů na Pravonínsku nevyhyne.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 7/2019), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.