Jihočeská vesnička, patrně 19 století – nádherný slunečný den. Zlatovlasá dívenka Aninka (Anastázie Chocholatá) si vesele pobíhá po rozkvetlé louce a sbírá kytičky. Vypadá jako princezna, ale není to princezna. Přitom svým půvabem, miloučkostí a ušlechtilostí je ještě více princezna, než kdejaké skutečné princezny. Aninku zkrouší nezáviděníhodný úděl – rodiče odešli a ona musí jakožto nejmladší posluhovat svým dvěma sestrám. Boubelína a Žouželína (nebo tak nějak) jsou chamtivé, sobecké, závistivé a zákeřné. Znovu se však nedozvíme, z jakého důvodu. Na rozdíl od Popelky nebo Mrazíka, kde to díky dobré expozici bereme prostě jako fakt.

Jednoho, resp. dalšího krásného dne (protože tady něco jako špatné počasí fakticky neexistuje) objeví Aninka bezva pírko. Tady si dovolím malou, s níčím nesouvisející odbočku. Netuším, proč se mně při pomyšlení na tuhle pohádku pokaždé vkrádá na mysl název Zlaté pírko, když tohle pírko je černé a se zlatem nemá prakticky nic společného. Možná je to nějaká souhra podvědomí, odkazující na Botu jménem Melichar od stejného režiséra, kde se stříbrným kozačkám žákyně Lamkové přezdívalo Zlaté hromnice. Ale pojďme raději dál k příběhu ZLATÉHO pírka.

Aninka tohle pírko pohladí a z havrana se stane mladý, dobře ustrojený princ, který jí následně poděkuje za to, že zachytila jeho péro, resp. pírko (je to zase odbočka, ale z téhle pohádky by se vůbec snadno vytvořila pornoparodie, což u pohádek nikdy není dobré vysvědčení). Aninka se zamiluje na první pohled a princ taky. Asi proto, že rozpozná její dobrotu. Úplně jiného slunečného dne však ty dvě starší svou sestru mystifikují. Sehrají, že odcházejí pryč, avšak místo toho se schovají pod okno, kam nad jejími hlavami vletí havran, jenž se záhy promění v tohoto prince. Takže sestry na to přijdou a pranic nepomůže, že se k nim princ Vítek chová hezky. Chasníci ze vsi už se nezdají býti tak dobrou partií, a tak ve své závistivosti pírko zlomí, načež Aninčin vyvolený zmízí.

 










 

Štěstí pro sestry, že Aninka nevládne stejnými schopnostmi jako Carrie (ačkoli scéna mezi závěrečnými titulky naznačuje, že ony jimi vládnou samy). Nervy jí tedy rupnou tak nějak ve vší počestnosti a raději sama odchází do světa Vítka hledat, což může být problém, jelikož může být úplně kdekoli. Sluníčko stále svítí na cestu a do cesty přihraje vodníka, kterého se právě chystá sedlák zlynčovat kvůli tomu, že neuznává filmy Davida Lynche (a už dost odboček a asociací!), resp. že se zakoukal do členky jeho rodiny. Aninka mu pochopitelně pomůže (byť je svázaný tak slabě, že by si býval pomohl sám i bez vody) a po zbytek cesty se stane jejím průvodcem.

Takovým, jehož přítomnost začne postupem času iritovat, přestože všechno, co udělá, myslí v dobrém a vlastně se jedná o fajn týpka. Tedy další zvláštnost. Lukáš Pavlásek ani nepotřeboval hrát. Vlastně nikdo nepotřeboval hrát a režisér by býval snad udělal nejlépe, kdyby obsadil zase neherce a neherečky. Ale dál: Během té štreky se děj několikrát kvůli zbytečným, zdlouhavým dialogům zcela zastaví. Kupříkladu když Aninka řeší s vodníkem jména (nakonec mu začne říkat Mánku) nebo když ho učí zpívat. To nezachrání ani fakt, že hned poté Aninka roztomile usne na mechu, ani že Mánek za chvíli zpívá téměř jako Pavarotti.

Stejně tak se postupně poněkud pozapomíná na to, že vodník nevydrží být dlouho bez vody. A to pochopitelně ani tehdy, když se promění v žábu. Zároveň dokáže chodit po vodě (vymyšleno jednoduše, leč přesto docela efektivně), napovídat kouzelná zaříkadla (zřejmě nejlepší scéna filmu, ve které „skála posloužila“) nebo proměnit své kamarádky v rybu pro rychlejší cestování. Zajímavé, že kamarádka si to nepamatuje. Tohle v součtu s faktem, že Aninka si vstříc nejistému cíli stejně bezstarostně prozpěvuje, způsobilo, že Zakleté pírko nevyznívá jako pohádka o lásce a o vítězství dobra nad zlem, jako spíše pohádka o závislostech na temných látkách.

 

Cestou se uděje pár dalších nelogičností. Zvláště ve strašlivě urychleném závěru, ve kterém vodník odvede Aninku do lesa, aby jí bez jakýchkoli objasnění řekl, že dál musí sama. Vstříc nebezpečné misi, která má skončit zlomeným, resp. v tomto případě rozbitým srdcem zlomyslné Sary Sandevy. Není to poprvé, co si s vodníkem řeknou, že každý musí dál svou cestou. Napoprvé se epicky rozloučí, aby si na ní zelenej mužíček opodál počíhal za stromem a v podstatě řekl, že si dělal srandu a že ji přece nemůže nechat jít samotnou. Už v tomhle momentě se nelze vyhnout myšlence, proč se teda hlavní hrdinka nespustí s Mánkem? Když může lidská holka být ve vztahu s upírem, střihorukým stvořením či Gill-Manem/jeho napodobeninou, tak proč by nemohla s regulérním českým vodníkem?

Zakleté pírko se oproti původním pohádkovým příběhům možná maličko vymyká tím, že tady je to holka (ještě ke všemu obyčejná venkovská), která musí zachránit kluka (ještě ke všemu vznešeného původu), což v 90. letech bylo prakticky nemyslitelné. Pořád se ovšem nejde zbavit dojmu, že byl natočen polotovar scénáře, nikoli jeho finální verze. Proto není možné Zakleté pírko označit za pohádku pro celou rodinu, nýbrž jenom pro ty skoro nejmenší diváky a divačky, což na druhou stranu nevadí, jelikož je co do výchovy dětí de facto nezávadné. Z řemeslného hlediska pak není možné, aby postavičky procházely různými prostředími a přitom po střihu jinam pokračovaly v tom samém dialogu. Pak ničemu nepomůžou ani ty stíračky (přechody mezi scénami) á la Star Wars. Dnes fakticky není snadné natočit novou kultovní záležitost. Avšak režisér se o to už ani nesnaží – nářeční mluva a skutečnost, že Aninka jedná a trochu i vypadá tak, že by klidně mohla být Éliščinou dcerou, taky ničemu nepomáhají. Zakleté pírko tedy znovu dokazuje, že Princezna ze mlejna je holt jenom jedna.

FOTO: CinemArt