Íránská odveta za smrt Solejmáního začala. Irácké základny s vojáky USA zasáhly rakety |
Po převezení Solejmáního ostatků z Iráku, kde ho raketa USA zabila, se v íránských městech Ahváz, Mašhad a Teherán a v úterý i v jeho rodném Kermánu procesí účastnily odhadem na tři miliony lidí. I místní média tato shromáždění, která často přerůstají v protiamerické demonstrace, co do účasti i významu srovnávají s pohřbem zakladatele íránské teokracie ájatolláha Chomejního, který zemřel v červnu 1989.
  |
I tehdy mnohasettisícové davy jeho pohřeb málem zhatily – rozvášnění Íránci tehdy mj. strhali velkou část pohřebního rubáše ze starcova těla. Nynější íránské loučení se zavražděným generálem revolučních gard je však kromě politického rozměru a volání po odplatě součástí komplexních rituálů, které mají značný význam v šíitské náboženské tradici.
Pláč jako znak vyspělosti
Zatímco v české tradici zatím stále silně rezonuje, že „kluci přece nebrečí“, v Íránu nyní můžeme vidět neskrývaný pláč tisíců dospělých mužů – už v pátek se ostatně rozvzlykal uniformovaný mluvčí revolučních gard generál Ramezán Šaríf, když s ním v živém vysílání vedl rozhovor reportér íránské televize.
Co víme o cílech íránského hněvu. Jednu základnu navštívil Trump, z druhé letěli speciálové zabít Bagdádího |
Západní antropologové vesměs upozorňují, že obecně pláč v jiných kulturách nelze posuzovat evropskými měřítky. Například že je zavádějící ptát se po upřímnosti tohoto masového lamentování, když jeho nedílnou funkcí je záměrně zvýšit sounáležitost komunity. Podobně nelze automaticky přisuzovat zženštilost mužům, kteří veřejně prolévají slzy – v šíitském prostředí to v případě vyjadřování zármutku nedokazuje ztrátu mužnosti, ale naopak morální vyspělost a zbožnost.
„Pláč je zdůrazňován v islámské tradici, hadísech, podle nichž pláč, navození pláče u druhých nebo nářek při smutečních ceremoniích za imáma Husajna mají pozemský i duchovní přínos,“ potvrzuje poznatky vnějších pozorovatelů šíitský náboženský publicista Alí Asghar Ridwání.
Rituální rozměr Solejmáního rozfázovaného loučení je zjevný. Nešlo jen o politického a vojenského představitele, Íránci jeho smrt evidentně pojali jako velkolepou připomínku své mučednické tradice a odkazu zmíněného středověkého vůdce imáma Husajna, kterého i s jeho rodinou v sedmém století pobila sunnitská armáda.
Varovný rudý prapor
Už v sobotu byl nad mešitou Džamkarán u „šíitského Vatikánu“ Komu vztyčen namísto zeleného nebo černého rudý prapor s nápisem Já lesárát al-Husajn (volně přeloženo Vzhůru k pomstě pod vedením imáma Husajna) – jde o zcela výjimečný symbol, který má připomenout nejen prolitou krev významného „mučedníka“ Solejmáního, ale symbolicky také připravenost jeho oběť odčinit. „Bože, urychli příchod našeho ochránce,“ hlásal z amplionů kazatel. Mešita Džamkarán je totiž v místní tradici místem, kde má zpátky na Zemi v roli spasitele sestoupit tzv. skrytý imám, Mahdí, aby na zemi nastolil mír a spravedlnost.
Poslanci varují před eskalací konfliktu mezi USA a Íránem. ‚Důsledky můžeme pocítit i v Evropě‘ |
Skrytý imám podle legendy zmizel do okultace roku 884 ve věku čtyř let. Nejen Husajna, ale všech jedenáct Mahdího předků, předchozí imámové, byli potomci proroka Muhammada. Ti postupně vedli šíity a vzdorovali sunitským vládcům a všichni podle šíitů zahynuli mučednickou smrtí – byli zavražděni či padli v boji, když chránili svou komunitu před úklady většinových sunnitů. Právě proto brzy po páteční vraždě Solejmáního zaplavily sociální sítě stovky obrázků s náboženskou symbolikou, které generála vykreslovaly jako dalšího z mučedníků, jenž obětoval život za šíitskou víru ve světě plném uzurpátorských jinověrců.
Na některých kolážích zabitého generála vyprovází do nebe imám Alí nebo jeho syn, prorokův vnuk imám Husajn. Na jiných vítají imámové „mučedníka Kásema“ v ráji, a přihlížejí tomu ájatolláh Chomejní a řada dalších radikálních vůdců šíitského světa a opěvovaných hrdinů íránských ozbrojených sil.
