Den po odvysílání reportáže České televize o vystěhovávaných obyvatelkách činžovního domu ve Vítkově ulici v pražském Karlíně jsem se vydala na místo a zkusila zazvonit na zvonek jedné z nich. Říkala jsem si, že před domem bude stát fronta novinářů, nebo snad, že u paní Jaroslavy Skřivanové v obýváku již bude sedět skupina zvědavých investigativců. Nic takového se ale nedělo. Byla jsem pozvána do potemnělého domu s tím, že si mám posvítit mobilem a ať se prý nezouvám. Ačkoli jsme se viděly poprvé v životě a z reportáže bylo jasné, že paní žije ve velkém tlaku na vystěhování, postavila vodu na kávu a začala vyprávět dlouhý a složitý příběh o tom, jak vedení městské části prodalo půlku jejich domu i s nájemníky. Dům je již nějaký čas na seznamu prázdných domů, přestože je obývaný i komerčně využívaný prostřednictvím nebytových prostor – kadeřnictví a večerky. O budovách, které jsou dnes v neudržovaném stavu, před dvěma lety radní Radomír Nepil mluvil jako o chátrajících domech s tím, že „ten Karlín si zaslouží, aby byly zkultivovány dřív“. Rozdíl mezi neudržovaným, neobydleným a chátrajícím domem může být přitom značný: nejedná se o tentýž stav objektu.
Vaše byty nebudou nadále fakticky existovat
Čtrnáct dní po první návštěvě paní Skřivanové jsme se znovu přišli setkat i s paní Olgou Špinkovou, její sousedkou a druhou aktérkou reportáže ČT. Na setkání byl také Václav Stránský z politického sdružení Osmička žije, které dle paní Špinkové začalo bránit zůstávající nájemníky poté, co jim byly nařízeny výpovědi z bytu. U stolku v obýváku jsme seděli přes dvě hodiny a obě bránící se nájemnice nás uváděly do svého dosavadního života v Karlíně. Na ženách bylo vidět, jak jsou rády, že mohou někomu svůj příběh vůbec odvyprávět. Ptali jsme se na vzpomínky na povodně nebo Karlín osmdesátých let i na oblíbená místa a sousedské vztahy. Jenže všechny hezké vzpomínky posledních čtyřiceti let naprosto přebíjí zkušenost s nepříjemným vytlačováním z domova z posledních dvou let.
Mohli tu bydlet mladí lidé a rodiny s dětmi za dostupné nájemné, a ne aby se lidi stěhovali z Prahy, protože nedosáhnou na nájmy.
Pokud chceme mluvit o gentrifikaci, privatizaci či přeprodeji domů, měli bychom mluvit hlavně o obyvatelích a jejich životních změnách (dnes vzhledem k nedostupnosti bydlení tíživějších než kdy předtím), a ne jen o rekonstruovaných domech s novými fasádami a plastovými okny nebo o trendy kavárnách. „Zastupitelé Prahy 8 nás prodali restituentkám, ty nás během čtyř hodin přeprodaly dalším majitelům a ti nás rok a čtvrt drželi v tom, že nás tady nechají bydlet, že nám v nižších patrech opraví byty na menší. Jenomže se tak nestalo. V březnu 2019 nám ještě pan jednatel z Vítkovy 19, s.r.o. (k 1. 7. 2019 zaniklé společnosti Carolina Corner, s.r.o., v současnosti v majetku Raiffeisen Leasing, s.r.o. – pozn. aut.) tvrdil, že ty opravy budou, ale brzy na to jsem se dozvěděla, že už to tak nebude,“ popisuje paní Špinková. V Karlíně žije celých čtyřicet dva let. „Pan jednatel tady stál a jeho kolega nám řekl, že už jsme 14 dní prodaní a oni s tím nemají nic společného. Pak byl květen 2019 a od společnosti Carolina Corner nám někdo nalepil na dveře cedule, že se máme do konce srpna vystěhovat bez náhrady bytu. Zažila jsem tady povodně, všechno jsme přežili, všechny problémy jsme zvládli, nebylo to jednoduché, ale to, co zažíváme teď, je hrozné,“ dodává.
Městská část Praha 8, stejně jako ostatní městské části, v minulosti prodávala podíly ve svých nájemních domech. Podstatné je ale to, že prodala domy i s jejich obyvateli. Ti přitom mají nájemní smlouvy na dobu neurčitou a ještě v režimu regulovaného nájemného. Nájemníci v prodaných domech se tak dostali do situace, kdy platí nájem, ale neví přesně komu (majitelé se mění, bankovní účet zůstává), nedosáhnou vzhledem k měnící se majetkoprávní situaci na příspěvek na bydlení (nedoloží včas změnu majitele ve smlouvě, například ve Vítkově ulici příspěvek nepobírají již od srpna) a navíc žijí v podmínkách rekonstrukce domů. Což mimo jiné znamená, že společné prostory se neuklízejí a chodby jsou zahrazeny stavebním materiálem. Drtivou většinu příjmu za nájem a služby platí, ačkoliv jim v domě nesvítí světlo, není odvážen odpad, je jim vypínána voda a především se s nimi záměrně zachází takovým způsobem, který by je měl donutit k urychlenému odchodu. Byty v domě nebudou nadále fakticky existovat a tento důvod je tím pádem neslučitelný s dalším trváním nájmu, zní důvod výpovědi nájmu bytu ve Vítkově. To bohužel není první ani poslední případ nakládání s nájemníky při jejich vystěhovávání v Karlíně i jinde. Jiným příkladem uplatňování arogance, zastrašování a moci nad nájemníky je případ na sídlišti Písnice.
Prodej pod cenou
V Karlíně v posledních dvou letech došlo k tomu, že prodané podíly městské části k soukromníkům byly obratem ruky přeprodány za vyšší částky. Pomocí znaleckých posudků byly navíc domy oceněny na cenu hluboko pod tržní cenou, Praha 8 tedy na odkupu prodělala. Vysoký rohový dům ve Vítkově 19, o dvaceti bytech a třech nebytových prostorech, byl ještě v roce 2017 z poloviny obecní, druhá polovina patřila restituentkám. Tehdejší radní pro majetek Radomír Nepil (ANO) připravil prodej poloviny domu restituentkám za 16 milionů korun, celý dům pak nový majitel (Vítkova 19, s.r.o.) koupil za 49 milionů korun. V reportáži ČT je přitom uvedena obvyklá cena této nemovitosti 115 milionů korun. Radomír Nepil je v současné době členem kontrolního výboru a předseda představenstva Osmá majetková (správa městského majetku Prahy 8).
Dle vyjádření zastupitele Stránského opoziční sdružení Osmička žije prodeje a následné přeprodeje delší dobu sleduje a kritizuje na zastupitelstvu. Na facebookové stránce sdružení je znalecký posudek podrobně rozebrán se závěrem, že pro Prahu 8 z celé transakce dle dokumentů plyne ztráta 8 311 681 korun. „Snažili jsme se bývalého radního Nepila a náměstka Eliáše dovést k trestní odpovědnosti, což policie doložila skutkovou podstatou, stojíme si za tím, že ten odprodej byl trestný čin, a to, co se děje tady dámám je spíš morální věc,“ dodává Stránský při našem setkání ve Vítkově.
Obě ženy zmínily, že i když od městské části čekaly větší podporu, nakonec se našli alespoň nějací zastupitelé, kteří se jich po květnové výpovědi z bytu zastali. O jejich krizi s bydlením neměl dlouho nikdo ponětí, na úřadě i mezi zastupiteli se sice o podivných přeprodejích nemovitostí vědělo, ale z hlediska obyvatel a jejich situace se zprávy nepsaly. Celý problém přeprodeje bytů a privatizace době nedostupnosti bydlení byl omezen na majetkoprávní diskurs o domech a bytech bez těch, kteří domy obývají a platí v nich nájemné. Nebýt medializace kauzy, která obě ženy stála hodně pobíhání po létem rozpálených Kavčích horách, nikoho by podle nich situace bránících se nájemníků nezajímala.
Děti se o vás snad postarají!
Výpovědi z bytů byly původně bez náhrady a bez odstupného. Po medializaci a hodinách strávených intervencemi na městské části a komunikací s právníky i opozičními zastupiteli bylo ale oběma ženám nabídnuto bydlení v Domě s pečovatelskou službou (DPS). Ovšem za vyšší nájem a v menších bytech než doposud: „Podepsanou smlouvu nemáme, ale je to v domě s pečovatelskou službou, kde nám řekli, že dva byty jsou vyjmuty z režimu tohoto bydlení, ale budeme mít větší nájem – že máme nové smlouvy, tak bude vyměřena nová cena za bydlení. Smlouvy budou do konce roku připravené a vystěhovat bychom se měli do 15. ledna. Tady platíme 96 korun za metr čtvereční, v DPS budeme platit 150 korun za metr, ale ať už to skončí,“ říká rezignovaně paní Špinková, která si přála bydlet v menším, ale klasickém nájemním bytě – rodinu a děti má daleko a chtěla, aby až přijedou na návštěvu, nemuseli spát v hotelu, ale mohla by si je vzít k sobě.
Městská část připravuje dotažení privatizace – existuje soupis domů s desítky let prázdnými byty, které by ráda odprodala, a jediné, co tomu brání, jsou nedoplacené úvěry u Evropské banky na zaplacení škod po povodních.
Naštěstí se podařilo nabízené malometrážní byty z režimu Domu s pečovatelskou službou vyjmout. Obě ženy bydlení s pomocí při osobní hygieně, donáškou obědů či pomocí při zajištění chodu domácnosti podle svých slov ještě nepotřebují. „Proč bych měla jít k dětem, když jsem ještě soběstačná?“ ptá se sedmdesátiletá paní Špinková. Odpovědí jednoho úředníka na otázku, zda by byl na Praze 8 jiný, důstojný byt k pronájmu, bylo totiž prohlášení, že „snad vychovala nějaké děti, které se o ni postarají“. Pečovatelské služby jsou primárně určeny zejména seniorům a osobám se zdravotním postižením z Prahy 8, kteří se nacházejí v nepříznivé sociální situaci. Paní Skřivanová dodává, že ještě neměla šanci si byt pořádně prohlédnout, aby věděla, kolik věcí si bude moce vzít s sebou. V povolení k prohlídce bytu v DPS od odboru správy majetku městského úřadu byla uvedena sedmidenní lhůta k rozhodnutí o přijetí uvedeného bytu, při nedodržení lhůty pak pohrůžka, že dále bude nabídka bytu neplatná. Až po dohodě s právníkem se nájemnicím podařilo lhůtu na rozhodnutí prodloužit; jejich vlastní vyjednávání s úředníky výsledek nepřineslo.
V Karlíně už nemáte co dělat
„Jsme dva roky ve stresu z toho, co se tu děje,“ říká paní Špinková. Na mysli má odstraňování dveří na pavlače, instalaci opěrných stojin na pavlači, výměnu vložky u vstupních dveří a poskytnutí jen jednoho klíče na domácnost, vylamování zámků majitelem najatou firmou i domovní prohlídky za účelem kontroly technických zařízení. Jedna z žen popisuje takovou prohlídku jako „nájezd mafiánů“: „Tady nemáte co dělat, nemáte na to tady bydlet,“ opakuje s rozechvělým hlasem paní Skřivanová výrok jedné z jednatelek správní firmy při domácí prohlídce bytu a doplňuje, že s takovou arogancí se za celý svůj život nesetkala. Po stěžování si na nevyvážení popelnic ze dvora domu se jim dostalo odpovědi, že do toho, jestli je v domě bordel, jim nic není. Hlavně prý „ať táhnou“.
Václav Stránský je zastupitelem od listopadu 2018, ale kauzu sleduje od jejího počátku. S kolegy ze sdružení v minulém volebním období rozporovali prodej domů v několika karlínských domech – odhadní ceny byly zjevně pod tržní cenou. Domy byly prodány, návrhy prodejů prošly zastupitelstvem. Sledovali rovněž, jak se majetkově sloučil dům ve Vítkově a jak se přeprodával dál, a shledali v tom trestný čin. „Jako městská část máme problém s bydlením a zároveň je účelově zadržována možnost bydlet v bytech. To se tady děje dlouhodobě, i před tou poslední vlnou privatizace se rekonstruovaly byty za miliony korun, ty byty zůstávaly prázdné, a když se začalo privatizovat, tak ty byty šly do veřejné soutěže. Privatizace byla připravená tak, aby byty byly připravené k prodeji – zrekonstruované a dlouho prázdné,“ popisuje Stránský politiku bydlení osmé pražské městské části. „Vedle mě byl jeden krásně zrekonstruovaný byt, byl pět let zavřený a pak tam vytrhali parkety a byt zdevastovali – nikdo v něm nebydlel. Mohli tu bydlet mladí lidé a rodiny s dětmi za dostupné nájemné, a ne aby se lidi stěhovali z Prahy, protože nedosáhnou na nájmy,“ přidává zkušenost z Vítkovy paní Špinková. Menší byty byly podle obou nájemnic v domě nevyužívané i třicet let – po odchodu nebo úmrtí nájemníků již nebyly znovu pronajímány. Větší byty jsou pak přibližně dva až čtyři roky neobydlené. Negativními důsledky neobydlenosti domu je třeba protékání podlah prázdných bytů nebo nízká protopenost domu.
V Karlíně je řada prázdných domů a jejich statické posudky se podle zastupitele Stránského měnily z minuty na minutu. Městská část připravuje dotažení privatizace – existuje soupis domů s desítky let prázdnými byty, které by ráda odprodala, a jediné, co tomu brání, jsou nedoplacené úvěry u Evropské banky na zaplacení škod po povodních. To jsou poslední brzdy, aby městská část prodala svůj zbývající bytový fond a prodejem bytového fondu jednoznačně přispět další nedostupnosti bydlení. „Takže to, co tady slyšíme dnes, budeme za dva roky slyšet znovu. Při poslední vlně privatizace v roce 2015 se prodávaly byty za 20 tisíc za metr čtvereční. V roce 2006 jsem kupoval byt za 43 tisíc za metr čtvereční, takže téměř po deseti letech se byty prodávaly za cca poloviční ceny. To by bylo v pořádku, kdyby to bylo prodáváno bytovým družstvům, ta družstva se ale převracela do sdružení vlastníků jednotek a byty se dále prodávaly za komerční ceny například 80 tisíc za metr čtvereční.“ Současného vlastníka domu ve Vítkově ulici, Reiffeisen Leasing, podle zastupitelovy zkušenosti žádné sousedské vztahy nezajímají. Z pohledu společnosti Carolina Corner, s.r.o., která dům ve Vítkově vlastnila, nejde o spor s nájemníky, ale o obchodní spor, poznamenávají obyvatelky, které na společnost podaly žalobu za protiprávní výpověď nájmu.
Nenechat se srazit na kolena
„Když jsem se sem nastěhovala, tak jsme to měli super, celé patro. My jsme si rozuměli. Neměli jsme hádky, na patře jsme žili jako rodina,“ vzpomíná paní Olga na doby minulé a zmiňuje i pravidelné posezení s kávou na pavlači nebo večery, kdy se hrálo na harmoniku. V domě v minulosti bydleli hlavně senioři a rodiny. „Po povodních to tu byla mrtvá krajina a nedá se to ani popsat, jak to bylo hrozný. Mrtvé město. Jen jste viděli, jak jezdí sanitky nebo technické služby. Bylo to dobrý, barák nám nespadl.“ Proces gentrifikace, který Karlín po povodních postihl, nehodnotí ani jedna z žen jen negativně, uvědomují si ale, že proměna města dopadla právě na lidi, jako jsou ony: „Karlín se proměnil dobře, začalo se to dávat rychle dohromady – po technické stránce určitě,“ říká paní Jaroslava a s ironickým úsměvem se nadechuje, když si sousedka vezme slovo a dopoví: „Karlín začal být modernější, ale zase pro ty lidi to začalo bejt utrpení, baráky se prodávaly, lidi se neférovým způsobem vyhazovali. Není to tu život pro naše lidi. Sobota, neděle, slyšíte jen kufry. Živo je tu jen v týdnu, o víkendu je to tu mrtvé. Není tu vícero řeznictví, mlíkárna a v létě se tu nevyspíte, jsou slyšet jen vozejky turistů.“
Navzdory snahám znepříjemnit oběma nájemnicím bydlení se ani jedna z žen nároku na svůj domov nevzdala. „Já si říkám, že snad ještě někde aspoň nějaká malá spravedlnost existuje, a říkám, když už jsme tohle prodělaly, nemůžeme to vzdát. Říkám si, ne nepovol, musíš to zvládnout a nesmíš se nechat takovými lidmi srazit na kolena… Kdyby nás bylo víc, tak by tu ti lidi mohli být, kdyby se lidi bránili ve velkém, barák se třeba nemusel prodat,“ říká dvaasedmdesátiletá letá paní Špinková. Sousedka Skřivanová z druhého patra doplňuje: „Já bych byla sama sobě protivná, kdybych se před takovou sprosťárnou sehnula. Tady jsou lidi ještě zvyklí sklapnout kufry.“
Po více než dvou hodinách vycházíme z vyhřátého bytu a obdivujeme obrovský fíkus, který zabírá třetinu obýváku a jen těžko půjde přestěhovat. Našlapujeme nezuté po novinových útržcích až ke dveřím na studenou chodbu domu, loučíme se s přáním hezkých Vánoc a že se ještě určitě znovu uvidíme. Baterku nepotřebujeme, venku je ještě světlo. Zastavíme se při pohledu na prázdné pavlače a přejdeme k obrázky polepeným dveřím už dlouho prázdného sousedního bytu. „Tyhle dva roky, co se to tu děje, jste fakt nebyla schopná vyjít z bytu. Protože jste nevěděla, co vám kdo tady udělá. Kdybysme tady nebyly, tak jsou všechny dveře z bytů pryč. Celej život tady na osmičce dřu, dělám těžkou práci, kuchařinu, aby mě potom někdo, kdo podvodem koupí baráky, vyhazoval na ulici?“ obrací se k nám na schodech ještě naposledy paní Olga. Vycházíme z každodenní reality vytlačovaných lidí na rušnou karlínskou ulici do mrazivého odpoledne. Jdeme za dalším mužem s nájemní smlouvou na dobu neurčitou, kterému v domě na Sokolovské ulici nový majitel vypnul vodu a rozebral mu doslova střechu nad hlavou. Karlín uspěchaně tepe pracovním dnem, v kancelářích se svítí, kavárny i drahé restaurace mají otevřeno. Připadáme si jako ve filmových kulisách.
Autorka je socioložka.