RECENZE: Stockholmský syndrom. Chytlavé posílání televizních hrdinů na úplné dno

Viktor Mojžíš (David Švehlík) byl celkem nevýrazným policistou. Jednoho dne při hraní na hřišti jeho dceru napadne pes. Viktora nenapadne v záchvatu nic jiného, než zvíře zastřelit. Při rvačce s majitelem psa ještě nešťastnou náhodou Viktor pejskaře postřelí tak, že mu ochrne spodní polovina těla. Verdikt? Pobyt ve vězení, náklady léčebných škod a nakonec také alimenty na dceru, protože pro Viktorovu manželku Martu šlo o poslední kapku a s „padlým“ strážcem zákona se rozvede.

Na druhé straně je tu rodina Oseckých v čele s Jindřichem (Martin Finger), což je onen pejskař, kterého Mojžíš doživotně zmrzačil. Jejich dcera kamsi zmizela a po pěti letech se objevuje v naprosto zuboženém stavu v nemocnici, shodou náhod v podobné době, kdy je životem zlomený a opuštěný Mojžíš propuštěn z vězení. Aby se pomstili tomu, kdo prodal jejich dceru do nizozemského nevěstince a na koho je zákon krátký, musí Osečtí povolat muže, kterého už nikdo z rodiny nechtěl nikdy ani vidět - Viktora Mojžíše.

Chytře vystavěná a postupně gradující zápletka je hlavní hybnou silou Stockholmského syndromu. Příběh v záplavě televizních kriminálek působí svěže a fakt, že se dvoudílný snímek nezaměřuje tolik na práci a postupy policistů a ušetřený čas využívá k postupnému rozvíjení charakteru svých postav, mu lze přičíst jen k dobru.

Hlavní hrdinové jsou tu v podstatě tři a jedna věc je spojuje - sestup na úplné lidské a morální dno. Režisér Dan Svátek tuto jistou posedlost morálně šedivými outsidery zužitkoval už ve filmu Úsměvy smutných mužů (2018), také s Davidem Švehlíkem v hlavní roli. Mojžíš se po odchodu z vězení octne sám a bez prostředků. Jindřich Osecký nemůže chodit a unesená dcera se mu vrátí v tak šíleném stavu, že touží akorát po pomstě. Lukáš Kulhánek (Vojtěch Vondráček) je sice na první pohled tvrdý mafián, ale má upřímný strach ze svého nadřízeného, zvlášť, když se mu všechno začne rozpadat pod rukama.

Herecké výkony jsou univerzálně skvělé a uvěřitelné. Vynikají Elizaveta Maximová v roli zbídačené Kláry Osecké, dívky trpící titulním stockholmským syndromem, a Vojtěch Vondráček, který své postavě propůjčil tak uvěřitelnou drzost a zkažený charakter, že máte celou dobu upřímnou chuť ho zbít. 

Stockholmský syndrom je (alespoň dle prvního dílu promítaného novinářům) povedeným televizním dílkem, kterému lze vytknout snad jen občasné zpomalování kamery. Co je ale nejdůležitější, baví od začátku do konce. Ponouká k zamyšlení nad tím, co by v kůži jeho nešťastných hrdinů dělal sám divák. Některých z myšlenek se možná i sám zděsí.