Prastrýcové Antonína Bořka-Dohalského zaplatili za zapojení do protinacistického odboje životy a jeho otec putoval po návratu z Dachau na deset let do komunistických vězení.
Antonín Bořek-Dohalský se narodil v srpnu 1944 v Praze jako třetí syn hraběte Jiřího Bořka-Dohalského a rakouské princezny Josefy Thurn-Taxis. „Vzali se v březnu 1940 a byla z toho velká manifestace. Bylo to v chrámu svatého Víta, kde je oddával můj prastrýc Antonín, po kterém mám křestní jméno,“ vyprávěl Antonín Bořek-Dohalský.
Bratři Dohalští v odboji
Svatbu bedlivě sledovala protektorátní tajná policie, protože se Dohalští netajili kritickým postojem k nacistické okupaci. Antonínův otec Jiří a dědeček František patřili mezi 85 příslušníků 33 šlechtických rodů, kteří odmítli přijmout říšskou, respektive německou národnost, a v září 1939 vyjádřili podpisem Národnostního prohlášení české šlechty sounáležitost s českým národem.
Katolický kněz Antonín Bořek-Dohalský, bratr Antonínova dědečka Františka, rezignoval v září 1940 na post arcibiskupského kancléře na protest proti německé okupaci, a stejně jako jeho bratři František a Zdeněk pomáhal domácímu odboji.
Zásah gestapa přišel krátce po nástupu Reinharda Heydricha, který se funkce říšského protektora ujal s cílem zlikvidovat český odboj. Jako prvního z rodiny zatklo gestapo 21. října 1941 Zdeňka, který fungoval jako spojka mezi protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně.
František a Antonín přišli na řadu po atentátu na Heydricha při honu na parašutisty a jejich pomocníky. Oba byli zatčeni 5. června 1942 a po výsleších na Pankráci putovali do Terezína. Zde se jejich cesty rozdělily.
Františka deportovali do koncentračního tábora Dachau, kde se jako jediný z bratrů Dohalských dožil konce války. Antonín zemřel 3. září 1942 krátce po svém příjezdu do Osvětimi a Zdeňka nacisté popravili na konci války, v únoru 1945, v Malé pevnosti v Terezíně na přímý rozkaz říšského vůdce SS a gestapa Heinricha Himmlera. Na jejich památku v Praze-Vysočanech pojmenována ulice bratří Dohalských.
Po válce začalo pro Dohalské na krátkou dobu lepší období. Dědeček František se vrátil k profesi diplomata a stal se československým vyslancem ve Vídni.
Tatínek Jiří začal pracovat jako rada Kanceláře prezidenta republiky a rodina žila ve služebním bytě na Pražském hradě. Antonín tak trávil první roky svého života se svými staršími bratry Václavem a Jiřím hraním v Jelením příkopu.
„Máti nás oblékala velmi prakticky, abychom se mohli umazat, a musím říct, že dětičky vyšňořené do bílých punčocháčů nám to záviděly,“ popsal útlé mládí Antonín.
Deset let bez otce
Po komunistickém převratu se rodina, která se v roce 1948 ještě rozrostla o syna Zdeňka, přestěhovala do Dejvic, kde Jiřího Bořka-Dohalského zatkla v červenci 1950 Státní bezpečnost.
„Jednou přišli dva páni v kožených kabátech, jestli je otec doma. Máti řekli, že musí jít s nimi, ale že se brzy vrátí, což se protáhlo na deset let.“
Antonín se domníval, že situace byla horší pro jeho maminku, která zůstala sama se čtyřmi malými dětmi. „Pro otce to nebyla legrace, ale měl oblečení, a i nějakou tu stravu. Ale matka do toho spadla rovnejma nohama, jeden den měla kuchařku a chůvu a další byla bez prostředků. Sebrali nám dokonce i potravinové lístky. Soudruzi asi chtěli vyzkoušet, jak dlouho přežijeme bez jídla,“ vyprávěl Antonín.
Kromě zajištění obživy musela vyřešit také bytovou situaci rodiny, protože jim hrozilo vystěhovaní do malého bytu nevalné kvality. Uchýlili se k babičce Gabriele Thurn-Taxis, která žila v prostorném zahradním domku na panství v Lysé nad Labem. „Když před válkou prodala zámek českému státu, nechala ho vyjmout ze zámecké zahrady, takže byl její,“ popsal Antonín další stěhování i na to, že situace byla složitější.
Pro tzv. nadměrné metry komunisté babiččin dům rozčlenili na tři bytové jednotky a dvě z nich obsadili cizími nájemníky. Paní Dohalské se však naštěstí podařilo pražský byt s jednou rodinou vyměnit. Nastoupila do podniku Fruta jako pomocnice údržbáře, ačkoli měla vzdělání a ovládala čtyři jazyky.
„V sezóně, kdy se zpracovávalo ovoce a zelenina, odcházela v pondělí ráno a viděli jsme ji až v sobotu večer. Přišla, napsala do knihy rozkazů, co máme udělat a co uvařit – a poraďte si kluci sami.“
Život s „ochrankou“
S těžkou životní situací se vyrovnala podle Antonína díky tomu, že byla hluboce věřící. Jejího tchána zatčení syna Jiřího a odsouzení na 17 let za velezradu a špionáž zlomilo.
„Dědeček se vrátil z koncentračního tábora s podlomeným zdravím, a když potom v padesátém roce Gottwaldova vláda nechala zatknout mého otce, neunesl to a v roce 1951 zemřel. Bylo mi sedm let a bohužel jsem si ho tedy moc neužil. Vzpomínám ale, že byl velice zábavný člověk a měl takový suchý, anglický humor.“
Komunistické úřady nedovolily jeho synovi zúčastnit se pohřbu. „Maminka psala dopisy, žádosti o milost, i povolení, aby se mohl otec zúčastnit pohřbu svého otce. Vždy přišla odpověď, že jeho žádosti nejde vyhovět, protože jeho převýchova ještě nebyla dokončena.“
Jiří Bořek-Dohalský postupně prošel vězeními na Pankráci, Borech, v Jáchymově, v Příbrami a Leopoldově. „Otec si nikdy nestěžoval na to, co prožil ve vězení. Jen vzpomínal na absurdní situace, jako když s Achillovou šlachou ležel v příbramské nemocnici na operačním sále, a i tam ho hlídali čtyři vydezinfikovaní bachaři, aby snad neutekl.“
Státní bezpečnost nepřetržitě hlídala i paní Dohalskou se syny. „Měli jsme ochranku jako má dneska naše vládní garnitura. Dokonce ji ubytovali v našem domě,“ popsal Antonín s nadhledem.
V době věznění otce čelili bratři Antonín, Vašek, Jirka a Zdeněk perzekuci také ve škole, kde učitelé dostali příkaz shora: „Dohalští nemají mít na vysvědčení z hlavních předmětů lepší známku než trojku, aby si náhodou nemysleli, že můžou jít na maturitní obor.“
Návrat do Lysé
Antonín se tedy učil pokrývačem a pro učení si vybral vzdálený Sokolov, aby unikl pozornosti StB. Jednoho jarního dne měl tušení, že se tatínek vrátil z vězení. Poprosil proto mistra, aby ho pustil domů, kde se tušení ukázalo jako správné. K 15. výročí osvobození vyhlásil prezident Novotný amnestii, která se týkala i politických vězňů.
„Neměl jsem o tom žádnou přesnou informaci, ale bylo to ve vzduchu. Vrátil jsem se domů, otevřel dveře do ložnice a našel tam dva spící lidi. Táta byl opravdu doma.“
Antonín si tatínka po desetileté nepřítomnosti dlouho neužil, musel nastoupit na vojnu u Pomocných technických praporů. „Bylo zajímavé, že jsme jako politicky nespolehliví nedostali do rukou zbraně, nesměli nic, ale většinou jsme stavěli přísně tajné objekty, jako byla například palební postavení pro rakety nebo nádrže na pohonné hmoty. To mi hlava nebrala.“
Poté vystřídal několik zaměstnání i míst pobytu a nejraději vzpomínal na roky 1967–1974, kdy pracoval jako kulisák v karlínském divadle a poznal svou ženu Ivu. Do Lysé nad Labem se vrátil v roce 1975 po tragické smrti mladšího bratra Zdeňka, který se smrtelně zranil při skoku do vody.
S rodiči a svou rodinou žil v zahradním domku a stal se mužem v domácnosti. Kvůli silnému astmatu dostal v osmatřiceti letech invalidní důchod. Pečoval o děti, dvě vlastní a dvě vyženěné: „Obsloužil jsem všechno, od praní, žehlení až po vaření, jenom štupovat ponožky jsem odmítal. A občas jsem jezdil na dětské tábory jako kuchař.“
Jeho syn i dcera měli ještě v 80. letech problém dostat se na střední školu. „Tonda udělal talentovky na konzervatoř, ale nebyl přijat, a nám bylo jasné, že má špatnou krevní skupinu. Dcera chtěla na hotelovku v Poděbradech, ale přišel dopis, že byla dána přednost perspektivnějším uchazečům.“
Není proto divu, že rodina Dohalských nadšeně uvítala listopad 1989, kterého se naštěstí dožili oba rodiče. Josefa Bořek-Dohalská zemřela 20. října 1990 a její manžel Jiří pouhý týden po ní. „Když jsme maminku pochovávali, byl táta neuvěřitelně klidný a udivovalo nás, jak pokojně její odchod bere. Když týden nato zemřel ve spánku nečekaně on, zpětně nám připadalo, jako by jeho klid pramenil z víry, že se s ní brzy zase setká. Oba byli hluboce věřící.“
Antonín mohl konečně svobodně vycestovat do Rakouska za bratrem Jiřím, který emigroval v roce 1968. Pro rodinu získal celý zahradní dům v Lysé nad Labem, kde zemřel 12. listopadu 2017 jako poslední ze čtyř bratrů Dohalských.