Námět samotný snad nebyl úplně marný. Jenže scénář je ukrutně špatný. A jak známo, podle ukrutně špatného scénáře dobrý film prostě nikdy nenatočíte. Až se vybaví takové ty hlášky z bizarních televizních pořadů typu: „Co mám dělat, když moje máma není moje máma a můj táta není můj táta?“. Nebo ono cimrmanovské: „Nejsem tvůj otec, jsem tvůj syn, tatínku. A maminka je tvá babička.“ Cena za štěstí se však soustředí malinko na něco jiného a do popředí se snaží dostat děti. Proto se po nich jmenují jednotlivé „kapitoly“. V Nabarveném ptáčeti se jmenovaly po postavách, se kterými se hlavní hrdina potkával. Takže v tomhle úspěšném filmu Václava Marhoula to dávalo dokonalý smysl.

V Ceně za štěstí nedává smysl prakticky vůbec nic. Kromě toho, že neshody rodičů častokrát odnesou děti. Naskytla se otázka, nakolik byla tahle myšlenka záměrem režisérky a scenáristky Olgy Dabrowské. A na tuto otázku musel bohužel odpovědět až DVD obal. Zmíněná tvůrkyně kdysi natočila velice pozoruhodnou nízkorozpočtovou antologii nazvanou Kuličky, kterou asi skoro nikdo neviděl. Na Cenu za štěstí si určitě našlo cestu více lidí. A přitom by bývalo bylo férovější, kdyby tomu bylo v případě těchto jejích počinů přesně naopak. Kdysi se spolupodepsala pod kultovní Samotáře, na jejichž výsledné verzi však musíme přičíst větší zásluhy Petru Zelenkovi, Davidovi Ondříčkovi a hercům a herečkám. Přesto bylo zarážející, že za ty roky zase tolika projektům na svět nedopomohla.

S Olgou Dabrowskou jsem měl možnost se párkrát osobně setkat a její poznámky ohledně filmové dramaturgie rozhodně nepostrádaly hlavu a patu. Stejně tak její nápady a myšlenky byly velice zajímavé a třeba ve zmíněných Kuličkách je na plátno přenesla působivě. O to více zaráží, že tentokrát stvořila takový propletenec, ve kterém vše souvisí se vším snad tím nejhorším myslitelným způsobem. Námět samotný snad nebyl úplně marný, jenže z dramaturgického hlediska byl rozvíjen zcela iracionálně. Na druhou stranu – a to je hodně zvláštní jev – se až stalo, že v té svéráznosti a jinakosti postupný vývoj jednotlivých linií vlastně dává smysl. Postavy jsou vykresleny velmi jednoduše a jednají tak zvláštně, že lze uvěřit tomu, že se mohly dostat do takhle bizarních, ba téměř až nereálných situací, a že se v nich mohly zachovat právě tak, jak se zachovaly.

 










 

S Cenou za štěstí je to do jisté míry tak, jako když si postavíte barák na indiánském pohřebišti – navenek se možná může tvářit líbivě, avšak co je to platné, když stojí na takhle nestabilních základech? Pokud se tenhle příběh stal samotné Olze Dabrowské, měla napsat, že byl film natočen podle skutečné události bez jakýchkoli úprav. A pokud jí ho někdo vyprávěl, měla si nejprve ověřit, jestli náhodou nepábí nebo jestli dokonce předtím něco nepožil. Takhle dostává Cena za štěstí jednu hvězdičku navíc za to, že bylo upuštěno od původního názvu Děti samotářů, protože to by bylo vcelku regulérní parazitování.

Pohleďme si teď povědět o tom, co se stane během expozice: „Vožralý týp kope v paneláku na dveře a domáhá se jít dovnitř. Sousedi zareagují a hromadně vylezou ze svých bytů. Říkají divné věci.“ Už tady zbystříme, že je to nějaké podezřelé. Ale neuběhlo ještě ani pět minut, takže věříme, že se jedná o ojedinělý záchvěv. „Ten samý vožralý týp si pak v hospodě přisedne k cizím lidem, kteří ho vyhodí. Sebere dalším cizím lidem sklenice s pitím a jednu sklenici rozmlátí někomu o hlavu. Vytáhnou ho ven před knajpu. Mezitím se odehraje první oslava v lese u stylové chatičky.“ Stylové proto, že nepůsobí dojmem jak z Evil Dead nebo z Perníkové chaloupky. A ani se netváří, že by v ní měla bydlet Mama, což bývá v současných filmech jinak docela obvyklé.

„U dvou lesbiček se dozvíme, že mají dvě děti. Zprvu to vypadá, že minimálně chlapeček není adoptovaný. Přichází Roman – jeho biologický otec. Jedna lesbička se dozví, že Roman je dárce, což představuje teprve pořádnou záhadu, neboť už s ním má tu cca šestnáctiletou dceru.“ Tady už indiáni skutečně vstávají z mrtvých a to jsme ještě nepřesáhli ani pětadvacet minut stopáže! „Ta dcera se naštve, že otec, který o ní nevěděl, přišel za svým synem a ne za ní. Naštvání dojde až tak daleko, že uteče s mladým Trojanem, přičemž nezapomenou napsat rodičům rozlučkový dopis. Utečou na jakousi diskotékovou farmu, které šéfuje týpek, co mu říkají Mastermind (bohužel nikoli Megamind).“ Zřejmě nemá jít o narážku na Scientologii a L. Rona Hubbarda, ačkoli ho možná Olga Dabrowská nevědomky vystihla lépe, než Paul Thomas Anderson „vědomky“ v Mistrovi. A aby nebylo bezvýznamných popkulturních referencí málo, tak jako Nevěsta měla svůj Death List Five, má i mladý Trojan seznam svých potencionálních otců, mezi nimiž nechybí Roman či Mastermind. Indiální už zběsile řádí.

 










 

Vím, že na tom, když děti vyrůstají pouze s matkou nebo s otcem, tj. v neúplné rodině, není nic vtipného. Ale o to citlivěji a smysluplněji se ten příběh musí podat, což se v Ceně za štěstí neděje. Ani na naschválech a vydírání není nic vtipného. Tím se dostáváme k postavě soudkyně – říkejme jí třeba Dreddová. Vypadá to, že tahle figura vznikla sloučením dvou nebo tří postav, takže se stala ztělesněním Hlavy 22. Nechá s sebou manipulovat kvůli temné minulosti a uprostřed noci vyráží k táboráku do lesa, kde probíhá zběsilá dětská párty. S sebou bere dva policajty a právě tady provede svoji exekuci dítěte. Malá holčička nebude popravena, nýbrž přechází do péče otce, a tak zhrzená matka vymyslí fikaný plán po vzoru Odysseova Trojského (nikoli Trojanského!) koně. Tenhle plán bude patrně tím jediným, o kterém není pochyb, že se někomu stal i v reálném světě.

No a pak už se dějí jenom takové ty běžné věci jako: tatínek jde za soudkyní Dreddovou, aby zařídila, aby ho jeho dcera měla ráda. Ten samý tatínek pak říká kolemjdoucím ženám na ulici, že je miluje. Řeší se, která z lesbiček je matka (a která tatínek?). Děti unesou loď, na což dospělí reagují divně. Kouřící děti v děcáku koukají do kamery. Kluk osouloží oblečenou holku a je z toho miminko. Jedna lesbička si řekne, že už zase nechce být lesbičkou. Holka se nechá zplnoletnit. Někteří lžou. Na malé holčičce dětský psycholog vyzvídá, co je to láska. Naivní tatínek se chce ženit, ale nutně to musí být jenom z opravdové lásky! Holčička nahraje tatínkovi video, ve kterém praví, že s maminkou utekly a že ji uvidí, až bude dospělá. Toto video pak zlověstně běží ve smyčce, neboli takříkajíc v kruhu. Herečky, když se jejich postava dozví špatnou zprávu, si dávají ruku na pusu, což jsme předtím ve filmech viděli už 3978krát. Ale naštěstí ta chatička v lese všechno jistí ... Jak píšu – samé běžné věci.

Cena za štěstí zase jenom dokazuje, že ani nejlepší čeští herci a nejlepší české herečky nic nezmůžou, když se natáčí podle takhle špatného scénáře. A to se ještě objevil náznak, že Olga Dabrowska zvolí jaksi troufalejší strukturu a bude chtít vyprávět nechronologicky/nelineárně. Klika, že od toho záměru upustila, ačkoli i ten jediný náznak postačil k tomu, abychom se občas domnívali, že sledujeme události, které se odehrály už kdysi dávno. Zamrzí, že se tenhle film tak hrubě nevydařil, protože potenciál měl díky jménu jeho autorky určitě značný. Takhle ho zachraňuje akorát fakt, že za uplynulé tři dekády jsme viděli ještě nevydařenější česká dílka.

FOTO: Bontonfilm