RECENZE: Trvalá křeč Romana Sikory. Zámek na Loiře je monotematický fórek

Sikorova hra je jen takový rozvedený fórek a místy únavně monotematický a nic nového nesdělující, natož aby byl kontroverzní. Na politickou satiru zatraceně málo, na relevantní výpověď ještě méně a nezmění to ani úžasně eruptivní výkon Zuzany Onufrákové. Ta ale vyskočí zpoza paravánu jako báječné překvapení až po slabé hodince, kdy na scéně žvaní trojice uspávačů hadů.

MACHALICKÁ: Vážená soudružko, milá Jiřino... Scéna byla důkazem toho, že se dalo leccos probojovat

Tady si dovolím osobní odbočku – první, co jsem si řekla, bylo, že o takové otravné konině nemá smysl psát. Jenže při stavu veřejného mínění, a v kulturní obci zejména, je mi jasné, že nenapsat bude také dvojsečné. Nechat se dotlačit k autocenzuře? A proč vlastně? Vždyť je to blábolivý a málo vtipný text a to, že má za objekt srandy premiéra, mu žádnou kvalitu nezaručuje. Honí víc zajíců a to zpravidla nevede k dobrému výsledku. Chce být satirou a parodií, ale má ambice sdělovat zásadní názory na stav světa, na rozdělení společnosti, na její nepřekonatelné bariéry či demoralizující moc peněz a tím značně unavuje. Politická satira je útvar potřebný, ale musí být nejenom trefný, ale také vtipný, protože jde o záležitost aktuální a v dobrém slova smyslu účelovou. A ta stárne kosmickou rychlostí. Naposledy se to výborně dařilo Tomáši Svobodovi s jeho Blonďatou bestií, které bychom se teď asi už příliš nesmáli. Takový je ale osud satiry.

Oč vlastně v Sikorově hře jde? Nejmenovaný politik, zbohatlík a manipulátor (samozřejmě Andrej Babiš) uklidí svou choť parvenuovského ražení na zámek na Loiře, který zakoupil. Zde se možno domýšlet, zda je předobrazem Monika Babišová, nebo Kateřina Zemanová, případně její mamá. Ve francouzském „arestu“ milostivá projevuje neskutečné manýry, hloupost a tak podobně. Ven nesmí a vůbec je držena zkrátka, manžel jí v dopisech lže a dávno ji již odstavil. Choť má po ruce francouzského lokaje a kuchaře, zejména lokaj je ochotný pro peníze vydržet všechno.

Použitý jazyk je velmi složitý

Kuchař je idealistické mladé tele a pak je tu ještě madam k ruce český překladatel, jinak bývalý teatrolog a šéf katedry, což má být též zdrojem velké bžundy, zvlášť pro obeznámené. Ti tři spolu hodinu mudrují a jejich ústy zaznívají autorovy názory a postřehy na současný stav society. Zde si lze znovu ověřit, že pro texty tohoto levicového autora je charakteristická kritičnost vůči systému, zejména pak zesměšňování konzumní společnosti a jejich trapných cílů a hodnot. V poslední době se ale zhlédl v jazykové formě založené na opakování roztříštěných, nedokončených vět, které záměrně působí jako neurotický tik. 

Vyjádřit se tímto jazykem je dlouhá a klopotná fuška, což je zajisté také záměr. A takto vedené jsou i dialogy Zámku na Loiře. Řekla bych, že je to spíš otravné než novátorské, jestli je tato repetitivnost inspirována Bernhardem, Havlem, či jinými dramatiky zabývajícími se zmechanizovanou mluvou, netuším, ale slovům to žádnou zvláštní sílu nedodává, a spočívá-li v tomto drcení jazyka významová rovina, bůh suď. Nejspíš si to mnozí myslí, protože hra získala před dvěma lety cenu dramatické soutěže pořádané Státním divadlem Norimberk, porota jeho způsob vyjadřování přirovnala například k Jeanu Genetovi.

Hru norimberské divadlo, jak slíbilo, také uvedlo a to v červnu 2018. Dramatik se po premiéře dal slyšet, že politik, který zavřel svou ženu na zámek v cizině vskutku existuje a zastává vysokou funkci. A tudíž by tato výbušná hra momentálně nemohla být v Česku uvedena. A dodal, že o této výbušnosti ovšem norimberská inscenace nic netuší. No tak vida, poměry se nám zlepšily, ani o tom nevíme, ještě že jsou Němci tak důkladní v zaznamenávání popremiérových plků.

MACHALICKÁ: Degradace Mánesu postupuje. Příště by mohla galerie hostit třeba pornoveletrh

Režiséra Michala Hábu ale tento způsob vyjadřování nepochybně oslovil, a to zřejmě natolik, že ve svém zaujetí nevidí bezzubé a až dětinské rozjaření Sikorovy hříčky. V každém případě z ní nejspíš vykřesal maximum, i když pánské trio na jevišti (Jindřich Čížek, Bořek Joura i sám režisér) je značně nudné. Jeden z mála vtipných okamžiků je, když kuchař, ochutnavší víno, které vyžaduje milostivá, hrůzou ztuhne a v tomto stavu vydrží další hodinu. Přítomnost madam v první části tušíme za paravánem, odkud létají talíře a ozývají se hrozné zvuky.

Pak se zástěna rozpadne a na scénu vkročí Zuzana Onufráková v sexy blýskavých šatech a po zbytek času ovládne veškeré dění. Řádí jak neřízená střela, její ordinérnost je přímo okouzlující, střídá sentimentální citové výlevy se sebejistotou naivní hlupačky, holky s dobrým srdcem, která povýšila, a dokonce, světe, div se, v téhle studii, když to nejspíš vůbec nebylo v plánu, zaznívá navzdory vší hereččině zábavné a šťavnaté parodii i něco o lidské samotě. Nebýt Onufrákové a její jiskřivé nadsázky, s níž modeluje svou nešťastnici, mohli by to všichni zúčastnění pánové zabalit.

Asi před šesti lety Roman Sikora napsal hru Pohřbívání o pohřbu Václava Klause, která byla zvlášť trapná a nevtipná. Křeč, která se ho zmocňuje, když se rozhodne zesměšňovat politiky, je zřejmě trvalá.