Jde o poezii naplněnou neutuchajícím básníkovým zkoumáním každodennosti. Ta je nahlížena z perspektivy všudypřítomné banálnosti a komentována s charakteristickým jemným humorem. Situace všedních dní shrnuje autor v brilantní zkratce a zhmotňuje tak samu esenci uplynulé doby se vší její kontroverzí a absurditou.

Tvorba Ivo Vodseďálka je tradičně spojována s českým undergroundem. On sám se však řadí spíše k solitérům, jejichž tvůrčí práce se odehrávala na okraji či paralelně s touto sférou. Některé styčné body zde ale můžeme vystopovat. Hlavní charakteristiku podzemního tvůrce bohatě naplnil už tím, že až do začátku devadesátých let bylo jeho literární i výtvarné dílo prakticky neznámé.

Začíná tvořit na přelomu čtyřicátých a padesátých let, a to ve dvou paralelních liniích. Jeho literární práce je od samého počátku vyvažována potřebou vyjádřit se i obrazem. Již tehdy vzniká obsáhlý soubor koláží, kterým se autor věnuje průběžně až do současnosti.

Přátelství s Egonem Bondym, Honzou Krejcarovou a Mikulášem Medkem z té doby bylo impulsem ke vzniku samizdatové edice Půlnoc. Toto intenzívní období netrvá však dlouho a dále se každý z protagonistů divokých večírků a zběsilého tvůrčího tempa ubírá již svou vlastní cestou.

Od počátku je pro jeho práci charakteristický smysl pro vážné polohy i surrealismem zabarvený jemný humor. Francouzský surrealismus ve své krystalické podobě patří ostatně k tomu nejdůležitějšímu, s čím básník celoživotně souzní. Tento niterný vztah je zosobněn magickou postavou André Bretona, na jehož legendární výrok navazuje výkřikem "Poesie bude trapná nebo nebude vůbec!" Ivo Vodseďálek klade důraz na to, že vždy tvořil pouze z niterné potřeby po sebevyjádření. V poezii, povídkách i kolážích reaguje na absurditu, kýčovitost a směšnost doby, která provokuje jeho fantazii k překvapivým literárním i obrazovým sdělením.

Výbory z autorova díla vyšly anglicky, německy, polsky, italsky, rusky, finsky a jeho básně jsou i součástí Antologie české poezie, kterou vydalo francouzské nakladatelství Gallimard v roce 2002.

z textu divadla Orfeus k jejich literárnímu pořadu Jalový je výklad dějin, bez mé vlastní osoby

Ukázky:

− − −
Nelze nepsat poesii
a ať toto zní suchou banalitou
ať je to pouhý odlitek beznadějné psychy
(přejímá podobu antické sochy
kterou jsem oběsil v rohu svého pokoje)
Ať se zapomíná na lyriku podzimu
a bezvýchodnost osmnáctého jara
přece vesele do práce:
Vojenská hudba hraje velmi přesně
a proto my můžeme čile myslet
Budeme k sobě navzájem zdvořilí
a dovolíme si s chutí zazpívat píseň
„Jdou vojáci jdou vojáci jdou
bože jaká je to krása“
My kteří jsme nezapomněli na krásnou Madonu
s mandlovýma očima
cítíme mandlovou hořkost zcela líbezně v ústech
říkáme-li si:
rodina kasárna
kriminál továrna
a blázinec

(1949)

Stavba mládeže
I
Brigádnice Jana
ráda pracovala nahá
mezi dlouhou řadou
zapocených radostných kopáčů
Těžko se každému vzpomínalo
na vlastní zdravou ženu
a na stranickou organisaci
Je v tom přec kus dobré práce
položit kilometr kolejí
II
Konečně byla policie
upozorněna
na její nebezpečnou činnost
Byla odvezena na Sibiř
a před několika dny
zastřelena

(1951)

Zpověď
Jsou chvíle kdy mne opouští veselost
a uspokojení z duchovní ekvilibristiky
Cítím že se znepokojený Kristus
dívá na civilizačně zdokonalený protiklad
protiklad tolik známý z historie
krásné masérky a přísného mučitele
Mívám strach z obojího
Mívám strach si i zapsat
některé neofi ciální pochybnosti
Neboť ofi ciální pochybnosti neexistují
Není však jediné schválené odpovědi
na nejzákladnější otázky našeho bytí
Na otázky velice palčivé
kladené naléhavě a denně
Teologové je nezastírají
Jsou hlavním zdrojem víry
Je to její základ
stálý a nevyčerpatelný pramen
Je jím protiřečení odpovědí
Jen tehdy je odpověď úplná
obsahuje-li i své popření
rozpor který je překonatelný jen vírou
Nevěřte nikdy fi losofům
jejichž názor je úplný a celistvý
Ti se vždy mýlí
Znepokojující jsou jen ti
kteří sami sebe popírají
Mívám obavy
zapsáním kontrolovat své myšlení
Mívám obavy že zapsaným
bude kontrolováno mé myšlení
Přesto vše stále zapisuji
i to
co jen zdánlivě je neškodné
a mám strach

(1985)